Vzdělávání dětí od dvou let v MŠ - Kniha autorek Hany Splavcové a Jany Kropáčkové, Praha, Portál 2016, 168 stran

Za dobře zpracovanou pokládám kapitolu . Autorky opakovaně zmiňují, že nelze mechanicky přebírat zahraniční praxi. Podobně k opatrnosti vedoucí je fakt, že jednotlivé prvky nabývají významu teprve v širším kontextu. Byť se na první pohled jeví celá problematika jako ryze praktický problém, je zcela zřejmé, že odráží obecnější chápání významu rodiny, psychických potřeb dítěte a vhodnosti různých forem jejich uspokojování, cílů edukace u malých dětí apod. Jestliže dnes například uznáváme nezastupitelný význam intenzivních rodinných vazeb v útlém věku a podporujeme je možnou čtyřletou rodičovskou dovolenou, pak není příliš kompatibilní přebírat uvedený francouzský model péče s tříletou rodičovskou dovolenou bez dávek, ve kterém „je běžné umísťovat dítě do institucionálního zařízení od tří měsíců věku“. (str. 25) Ani doporučení Evropské rady, podle kterého bychom měli vytvořit kapacity pro 33 % dětí mladších tří let (tedy prakticky pro sto procent dvouletých), bychom neměli přijímat mechanicky, bez kritického posouzení.

Jako dětský psycholog jsem se zajímal o kapitolu Autorky uvádějí výčet autorů-psychologů (naštěstí velmi stručně), jejichž přínos pro současné koncipování praktické edukace malých dětí je přinejmenším zanedbatelný (např. Freud), myšlenky dalších nedostatečně propojují s praxí. Vyplývá např. pro praxi edukace dvouletých dětí něco z toho, že Erikson charakterizuje toto období vztahem autonomie versus stud? A co třeba, že rozvíjenou ctností je vůle? Pokud tomu autorky věří, slušelo se to rozepsat tak, aby čtenář pochopil souvislosti s praxí. Je pravda, že edukace dětí má dominující rozměr pedagogický. Je však škoda, že autorky nezohlednily více i pohled psychologický. Psychologické odstavce kloužou po povrchu, nehledají odpověď na otázku, jak institucionální edukace odpovídá psychické úrovni dvouletého dítěte a jak a za jakých podmínek prospívá jeho rozvoji.

Přestože autorky mnohokrát uvádějí velmi správně zásady individuálního přístupu, vývojové jedinečnosti, specifik věkové kategorie, tak často bychom nepoznali, že jde o období, ve kterém dítě vyspěje o padesát procent oproti období předcházejícímu. Změny jsou tedy obrovské a vývoj je neustále velmi dynamický. Tomu ale musejí odpovídat i edukační přístupy.

„Je zcela nevhodné, aby dvouleté dítě bylo od prvního dne v mateřské škole od 7 do 16 hodin nebo i déle.“ (str. 85), „... pokud dítě stráví osm a více hodin denně v mateřské škole, není to optimální.“ (str. 97) Věty pokládám za zavádějící. Vyvolávají totiž dojem, že po adaptaci jsou takové dlouhé pobyty vhodné a zároveň, že i jen o něco kratší pobyty optimální jsou. Odkud berou autorky přesvědčení, že tomu tak skutečně je? Mé odborné přesvědčení i zkušenosti jsou jiné: takové dlouhé pobyty nejsou vhodné pro dítě tohoto věku.

Zamýšlel jsem se rovněž nad částí, ve které autorky rozebírají výhody a nevýhody začlenění dvouletého dítěte do mateřské školy. Obecnější námitka je, že jejich výklad je ve směru apriorní teze, že MŠ je dobrá, rodinné prostředí méně. Některé uváděné výhody jsou tak obecné, že nelze nesouhlasit, jenže je otázka, jestli podporují právě pobyt dvouletého dítěte ve školce. Např. proti větě, že „Každý člověk potřebuje kontakt s ostatními.“ nelze nic namítat (str. 93), ale vždyť dvouleté děti mají doma zpravidla alespoň jednoho rodiče. Znamená to, že je vhodné, aby dvouleté dítě trávilo více hodin denně s vrstevníky? Nestačí mu pro seznamování s dětmi, když se s nimi občas sejde na písku? Platí stejná teze i pro mladší batole, nebo dokonce kojence? A co třeba zmiňovaná variabilita prostředí, kterou rodina „ani při nejlepší vůli“ není s to zajistit (str. 95)? Má opravdu každá mateřská škola skluzavku, 5 různých druhů houpaček, bazén, trampolínu, pískoviště, odrážedlo, traktor s valníkem, kočárek a k tomu ještě volně dostupné jahody, třešně, maliny..., jako mají moje vnoučata? A když se zašpiní, a že se občas pořádně zašpiní, když něco rozbíjí, zničí, tak z toho také nikdo nedělá vědu. Navíc při prakticky každé aktivitě dostanou individuální zpětnou vazbu od některé blízké osoby, což se v mateřské škole zajistí obtížněji! Chci jen říct, že tímto způsobem se v mých očích pobyt dvouletých v mateřské škole obhajovat nedá.

Kladu si rovněž otázku, jestli je žádoucí podporovat samostatnost v předškolním období. Osobně se domnívám, že jde o výhodu z hlediska instituce, patrně i pečujících dospělých, u dítěte nepokládám velkou samostatnost za příliš vhodnou. Na ulicích mnoha zahraničních měst žijí docela samostatně malé děti, a přesto tento způsob nepokládáme za vzor pro naše děti. Je nepochybné, že rozvoj samostatnosti je důležitá součást socializace. Nápodoba vrstevníků je dobrá. Jenže doma poskytují podporu, vodítka i mnohonásobná cvičení dospělí. Spekuluji, ale s dospělým se dítě lépe učí nejen potřebné dovednosti, ale např. i spolupráci, která je tolik potřebná i v dospělosti. Navíc jsme schopni zajistit, aby se dítě vyvíjelo stejně rychle ve všech oblastech. Nebo jsme ze samostatnosti naivně nadšení jako rodiče, kteří se chlubí, že čtyřletý Fanda počítá v angličtině do dvaceti, a přitom neumí jezdit na tříkolce, nezvládá ani jednoduché sebeobslužné aktivity?

Rozumím tomu, že bychom neměli dítěti stírat pomazánku při prvním odporu (str. 118), ale co dělat, když dítě vzdoruje podruhé, potřetí? Nevytvoříme spíše odpor ke konkrétnímu jídlu či potravině? Neznáme kolem sebe děti, které konkrétní jídlo nejedí ani v dospělosti právě kvůli negativním zkušenostem ze školky? Víme zároveň velmi dobře, že by bylo zjednodušující vysvětlovat nechuť dítěte tím, že rodiče komentují jídelníček.

Je nefér podsouvat rodičům, že vše raději udělají za dítě, byť i takoví nepochybně existují. Stejně nefér by bylo kritizovat mateřskou školu za to, že nejpomalejší děti před vycházkou obléknou, protože není možné, aby ostatní děti musely čekat, až se loudové obléknou.

Je pravda, že mateřská škola je pedagogické zařízení. Jenže ani pedagogika nemusí uplatňovat výlučně normativní přístup. Zejména inkluzivní vzdělávání se takovému pohledu velmi vzpírá.

Rád bych se nechal poučit pracemi, které ukazují, v čem je mé přemýšlení o nevhodnosti institucionálního vzdělávání pro nejmenší děti stereotypní, přečetl bych si i studii, která neprokazuje škodlivý vliv mateřské školy (str. 155), jenže v doporučené literatuře jsem nenašel ani jednu.

Autorky nesdělují jasněji svůj postoj k otázce edukace dvouletých dětí. Rozumím tomu. Pro pozitivní hodnocení nemají dostatek argumentů a negativní obrázek by byl nekorektní vůči učitelkám, které byly postaveny před novou realitu.

Kniha obsahuje mnoho užitečných zkušeností, doporučení, organizačních opatření, námětů vycházejících z praxe. Mám na mysli zejména kapitoly a . V nich najdou učitelky mnohou inspiraci. Nicméně v přesvědčení o vhodnosti tohoto zařízení mě publikace neposunula ani o píď. Spíše naopak.