V mateřské škole není adekvátní děti trestat

Malé dítě je zcela sebestředné. Svět se má točit, a také se zpočátku fakticky točí, zcela podle jeho „přání“ a potřeb. Požadavky okolního světa akceptuje pouze v případě, že jsou v souladu s jeho potřebami. Když tomu tak není, dává vehementně najevo svou nespokojenost nebo nesouhlas. Je fakt, že z objektivních důvodů není vždy po jeho, takže často ti velcí a silní dospělí určují, co a jak bude. Takže dítě se pomalinku učí, že musí chvíli počkat, že nemůže dostat to, co chce, je i proti své vůli oblékáno, svlékáno, myto. Dospělí se v prvních fázích života radují, někdy se také trápí, jsou unavení. Vůbec je však nenapadne, že by např. kojence za „prohřešky“ trestali. Pokud by k tomu došlo, vnímáme takový postup všeobecně jako nenormální a jednoznačně odsouzeníhodný.

Jenže postupně se zdokonalují dovednosti dítěte (výrazný posun představuje samostatná chůze), a tak chce dělat řadu činností samo. Snaží se brát věci ze stolu, otevírá šuplíky, roztahuje prádlo po místnosti, hraje si se vším, co se namane... Dál se sice snaží prosazovat svá přání křikem, pláčem, přidává se k tomu válení po zemi, časem i fyzické útoky na původce nepříjemností, ale tyto postupy mají účinek pouze někdy. Reakce dospělých učí dítě pozvolna vhodnějšímu chování. Navíc dítěti zraje nervový systém, takže mnohé požadavky zvládá poněkud lépe.

Pro některé dospělé je velmi obtížné přijmout, že už takhle malé dítě začíná mít své představy, nápady, myšlenky a že se je snaží prosadit. Zpravidla nebývají skutečně příliš dobré, ale jsou to jeho vlastní nápady, jeho iniciativa, jeho snažení! Podobně nepříznivě přijímají stejní dospělí nedokonalé dovednosti dítěte při jídle, oblékání, mytí... Vědí, že samotné dítě zvládá všechno pomalu, nadělá přitom velký nepořádek a výsledek bývá zpravidla velmi sporný. Často chce něco samo dělat, neodhadne své schopnosti a fakticky to nezvládne. Oni to umí dokonale, takže mu vnutí svoji pomoc. Leckdy i při činnostech, které by už zvládlo. Jen méně dokonale a pomaleji.

První „neposlušnosti“ tedy vznikají ve chvíli, kdy se dítě začne samo pohybovat. Do té doby nás nenapadne uvažovat o nekázni a snad ani o tom, že bychom dítě potrestali. Jenže najednou jde dítě někam, kam nemá, nebo nejde tam, kam má. Postupem se k tomu přidá, že dělá něco, co nemá, nedělá, co má, sahá na nevhodné předměty, přes varování dospělých něco vyleje na stůl, rozbije, umaže si tričko. Objektivně jde i v takových banálních případech o neposlušnost.

Když si dítě rozšíří pasivní (že nám rozumí) i aktivní slovní zásobu, výrazněji se zvýší množství kolizních situací. Dítě neposlouchá naše verbální pokyny. Vlastně ani nic moc horšího dělat nemusí.

V jistém smyslu mají rodiče od narození autoritu absolutní, dítětem manipulují i proti jeho obraně, v dalších oblastech se jejich autorita vytváří teprve v průběhu času. Měli bychom uznat, že pro dvou či tříleté dítě jde o úkol nesmírně těžký. Ono zpravidla slovním pokynům rozumí, ale není mu zřejmé, proč se má podle nich chovat, když ono samo má jiné plány. Jen velmi pozvolna se mu propojuje slovní instrukce s požadovanou reakcí. Učí se, že má zareagovat i na pouhou slovní výzvu. Že tedy slovo nahrazuje fyzické „násilí“.

Dospělí mají občas nerealistickou představu o vývojových možnostech dítěte. Například se domnívají, že když dítě zvládlo určitou činnost jednou (někdy úplně náhodně), že už ji bude zvládat vždycky a vlastně zcela běžně. Jenže je to jako s vynikajícím výkonem ve sportu. Osobní rekord představuje mimořádnou událost a teprve za čas se může stát častějším výkonem, na který je třeba i potom vynaložit nemalé úsilí. I u dítěte trvá týdny, někdy měsíce i roky, než se z ojedinělého úspěchu stane rutinní záležitost. Máme trestat dítě, že pokaždé nedosáhne na rekord a že někdy jde dokonce o velký propadák? Až je to dokonale naučíme, prohřešku se dopouštět nebude.

Podobně se dospělí naivně domnívají, že dítě, které zná určitá slova, chápe jejich plný význam a je s to se podle nich chovat. Takže když mu dáme pokyn, a navíc mu vysvětlíme, proč se má určitým způsobem chovat, věříme, že se tak chovat bude. Když se občas nezachová podle pokynů, řešíme to a někdy máme i obavy, co bude dál. Jestli neposlouchá, když je takhle malé, co bude za pár let? Ve stejném duchu nepochopení se nese i to, že mnohem častěji, než odpovídá realitě, jsme přesvědčeni, že dítě nám něco dělá schválně. Přitom většinou jen testuje hranice a činí tak opakovaně, protože má zkušenost, že někdy uspěje.

Když říkáme, že dítě moc dobře ví, co po něm chceme, tak zapomínáme na jednu okolnost. Pro dítě není nějakou dobu propojení mezi pokynem a reakcí automatické, musí se na ně trochu soustředit. Pokud se mu to zcela nepodaří, nesplní náš pokyn.

Proč tak dlouze popisuji, co z praxe všichni známe? Důvod je prostý. Chci jasně sdělit, že dítě spoustu věcí ještě zcela nechápe, neumí, nezvládá, některými reakcemi možná jen zkouší své okolí a jeho hranice. Z toho bezpodmínečně vyplývá, že (podle mě ani starší, tedy školní děti) ale je třeba je permanentně a trpělivě učit vhodným reakcím, aby došlo až k jejich automatizaci. Teprve pak se dítě může vcelku svobodně rozhodnout, že případně neposlechne a ponese následky. Do té doby tomu tak není. Trest tedy nemá logiku.

Spojení odměna-trest však máme v sobě díky tradici tak pevně zakořeněné, že jedno bez druhého si neumíme představit. Dokonce ani při výchově dětí nejsme příliš ochotni připustit, že by to mohlo, a dokonce mělo být jinak. Jsme přesvědčeni, že teprve trestání nastavuje dítěti jasné hranice a současně je učí, že je nutné tyto hranice dodržovat. Jenže bychom neměli zapomínat, že v předškolním věku je vývoj nesmírně dynamický a škoda každé chvíle, která není využita k učení. Kromě toho, Špatné vztahy k dospělému nepodporují učení ani nezlepšují rodinné či třídní klima. Jestliže dítě potrestáme, zhoršíme na kratší či delší dobu vztahy, a tím tedy potlačujeme příležitost k učení. Krátkodobě zcela a mírně určitě i z dlouhodobého hlediska. Trestání zvyšuje stres a ten nebývá většinou kompatibilní s efektivním učením.

Trestání však nemá negativní dopad pouze na potrestané dítě, ale i na všechny ostatní. Když už starší děti dokážou alespoň lehce reflektovat situaci ve třídě, uvádějí, že paní učitelka křičí. A byť třeba vůbec nezvyšuje hlas přímo na ně, tak hodnotí toto její jednání velmi negativně a vyvolává v nich strach. Děti se nerady učí s tím, koho se bojí. A co když dítě porušuje pravidla, aby vzbudilo pozornost dospělého? Pak trestáním vlastně posilujeme jeho původní nevhodné chování. Trestání se zpravidla emočně dotkne i dospělých. Někdy z toho mají větší trauma než samotné dítě. Můžete se domnívat, že dramatizuji a přeháním, ale v odborné literatuře se uvádí, že strach z potrestání spouští v mozku obranné mechanismy a potlačuje potřebu dítěte učit se, což je v přímém protikladu k cílům mateřské školy.

Co tedy dělat, aby dítě nenarušilo řád, a jak máme postupovat, když už pořádek naruší? Na prvním místě je Odpovědný dospělý předvídá nepříznivé události a snaží se jim předejít. To není žádná fráze, tak postupuje každý rozumný rodič. Pro učitele to platí dvojnásob. Pokud nemá vlastní pedagogické zkušenosti, měl by mít nastudované nejběžnější situace. Dítě by nemělo mít hlad, žízeň, být nevyspalé, být jinak v nepohodě, protože pak se výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že se bude chovat nevhodně. Nemělo by se bát paní učitelky, tesknit příliš po rodičích, být předmětem posměchu ze strany spolužáků. Děti by se měly učit přijmout školková pravidla - investice do této aktivity se zúročí v základní škole.

Na přestupek nebo už na jeho náznak bychom měli reagovat co nejrychleji, tedy tak, aby vzniklá škoda byla co nejmenší. Někdy se podaří zasáhnout tak rychle, že nevznikne škoda žádná. Připouštím, že nelze předvídat vše, ale jestliže se přestupek již vyskytl, je pravděpodobné jeho opakování, a proto bdělost dospělého musí být výrazně větší. Je třeba rovněž se zamyslet nad tím, co je vlastně přestupek. Jestli totiž za něj někdy nepokládáme i fakt, že dítě prosazuje svou vůli, vyjadřuje své přání, že jen něco poplete, špatně pochopí, je neobratné apod. Když dítěti řekneme, že bude dělat konkrétní činnost, a ono řekne, že ji dělat nebude, je to drzost? Má skutečně dítě bez řečí vyslyšet každé naše přání, poslechnout každý náš příkaz bez ohledu na vlastní přání? Skutečně nemůže projevit svou vůli, svůj názor, přání? Podle mého přesvědčení má dítě nárok na svá rozhodnutí. Je pak na nás, abychom jeho vůli respektovali nebo je přesvědčili, vysvětlili, v nejhorším případě přikázali, co má udělat podle nás, a pomohli mu, aby to splnilo. Je skutečně naivní představa, že sebemenší prosazení vůle dítěte ohrozí naši autoritu.

Je pravda, že často se jedná o opakované porušení nějakého zákazu nebo nesplnění příkazu. I v těchto případech bych doporučoval trpělivé zopakování původní akce a současně silnější preventivní opatření. Neměli bychom zapomínat, že zejména malým dětem bychom měli nabízet stručné a jasné instrukce, které by navíc měly být formulovány pozitivně.

Jak tedy máme postupovat, když dítě přestoupí náš pokyn? Z tohoto příběhu je zřejmé, že nestačí slovní pokyny udělované na dálku od katedry nebo z druhé místnosti. Navíc u nejmenších dětí nelze rovněž příliš počítat s efektivitou hromadných pokynů. U starších dětí může účinně vést k výsledku i u ostatních dětí, když řekneme pokyn jednomu dítěti, u mladších musíme postupovat individuálně. Slovní pokyn je třeba zpravidla doplnit pokyny fyzickými. Fyzický pokyn znamená vzít za ruku, zabránit tělem ve vstupu, dát do ruky boty, odebrat nevhodnou věc. Jenže i takový fyzický pokyn musí být individuální. Dítě respektuje fyzickou sílu, tedy, když je vezmeme za ruce, přidržíme, přeneseme, znehybníme.

Přestože všude doporučuji, aby dospělý byl šéf, protože jedině on má odpovědnost, takže musí naplňovat i své pravomoci, neznamená to, že musí kontrolovat úplně všechno. Je dobré, když dítě (podřízený) má mnohé pravomoci, je slyšet jeho hlas. Existuje řada aktivit, u kterých je vcelku jedno, jak se budou naplňovat, a je možné dát značný prostor dětem. Tak se dítě odmala učí odpovědnosti za svá rozhodnutí.

Na začátku zmiňované cíle předškolní edukace představují námět na samostatný článek. Jen bychom si měli uvědomit, že učitel, který je nastavený na rozvoj dítěte, volí jiné jednání a jinak mluví než ten, který se snaží děti kontrolovat. Snažte se tedy, aby vaše chování odpovídalo záměrům a cílům, které se pokoušíte ve školce naplnit.