Týmové práci se musejí děti učit

Dovednostem spolupráce (kooperace) se člověk učí už od raného věku a před školou v této oblasti stojí náročné úkoly. Ostatně, soustředěnost na rozvoj sociálních kompetencí jako jedné z cílových kategorií je deklarována napříč rámcovými vzdělávacími programy všech stupňů vzdělávání a základy pokládáme již v předškolním věku. To zahrnuje učení se důležitým kooperativním dovednostem - vyjednávání, řešení konfliktů, dosahování dohody o tom, co je třeba udělat, rozdělování úkolů, naslouchání myšlenkám druhých a integraci myšlenek a práce do souvislého celku.

Spolupráce neboli kooperace znamená, že dvě nebo více osob vynakládají úsilí zaměřené stejným směrem a přitom sledují jak společný cíl, tak i stejnou cestu. Úspěšná spolupráce pak předpokládá, že se k vytčenému cíli skupina účelně přibližuje. (Hermochová, Vaňková 2014) Když neumíme spolupracovat, může to mít dvě krajní polohy -buď se upozadíme bez aspirací uplatňovat jakýkoli vliv, podřizujeme se; nebo máme tendenci svůj názor prosazovat za každou cenu a nezajímá nás pohled ostatních.

Chceme-li ve škole učit děti spolupráci, musíme je stavět před kooperativní úkoly. Skutečná spolupráce (nikoli jen paralelní činnost) má několik klíčových znaků:

Jak ukážeme dále, je myslitelné zadávat takto koncipované úkoly již dětem v předškolním věku. K nácviku kooperativních činností ovšem nelze přistoupit bez respektu k vývojovým možnostem dětí, přičemž charakter takových úkolů má být výhradně činnostní a odpovídat dětské přirozenosti, tedy jeho těžiště spočívá ve hře. Jak uvádí Koťátková (2005), kooperace se začíná objevovat po pátém roce ve volných hrách všude tam, kde děti mají zkušenosti se soužitím se sourozenci a vrstevníky. Langmeier a Krejčířová (2006) zmiňují, že v předškolním období začíná převažovat asociativní neboli společná hra dětí (děti si začínají hrát dohromady a zkoušejí se podílet na skupinových projektech). Na tento vývojový stupeň hry děti postoupily z her paralelních (souběžných), kdy si hrály jen vedle sebe. Dalším vývojovým stupněm je pak hra kooperativní (tj. hra, která je organizovaná, děti spolupracují, rozdělují si role a každé dítě má svůj podíl na projektu, který spolu vytvářejí).

„Ježiši, tady nejde o barvu, ale o to splnit úkol, dej si tam tu oranžovou, já tu svoji vyměním za zelenou...“

Na zmapování úrovně kooperativních dovedností dětí, jejich vývoj v závislosti na věku dítěte a zobecnění didaktických zásad při rozvoji sociálních kompetencí dětí se aktuálně soustředí výzkum realizovaný na katedře primární pedagogiky Univerzity Karlovy. Ten má dvě fáze:

Podstatou experimentu s dětmi je navození problémové situace, která vyžaduje kooperaci všech zúčastněných dětí. Bez zapojení každého jednotlivého dítěte nemůže skupinka jako celek uspět. Skupinka 3-6 dětí (v předvýzkumu jsme ověřovali různé varianty velikosti týmu) si sesedne v klidné místnosti do kroužku na koberec. Každý účastník experimentu obdrží papír se siluetou panáčka a obálku s vystříhaným oblečením z papíru. V plné (maximální) verzi (pro skupinku 6 dětí) obsahuje každá obálka 6 druhů oblečení (hlava, triko, kalhoty, čepice, 2 boty, 2 rukavice), každá část v 6 různých barvách (bílá, červená, zelená, modrá, oranžová, žlutá). V maximální verzi tedy každé dítě obdrží 8 x 6 Z 48 různotvarých a různobarevných dílků.

Děti dostanou za úkol „obléci“ každý svého panáčka, ale podle těchto pravidel:

Poté, co se ujistí, že všechny děti pochopily pravidla, hru odstartuje, čili začne měřit čas a ustoupí do pozadí - do činnosti dětí se nijak nevměšuje, nechává jí volný průběh (může nanejvýše děti pobídnout k práci), zůstává v roli pozorovatele. Nechá děti pracovat do vyřešení úkolu nebo do ztráty motivace, nejdéle však 15 minut. Pokud děti dosáhnou splnění úkolu, zaznamená čas. Po ukončení práce s dětmi badatel vede rozpravu, při které děti reflektují svoji práci. Badatel se zejména ptá dětí, 1. zda splnily úkol podle zadání, 2. zda byl pro ně úkol těžký, 3. v čem byl těžký, 4. jaký si zvolily postup a 5. co jim při práci pomáhalo.

Jak už jsme uvedli, ověřovali jsme spolupráci dětí v týmech o 3-6 dětech. Velikost skupiny je klíčovou proměnnou výzkumu. Druhým důležitým parametrem je věk dětí, tj. 5-6 let, kdy je úroveň spolupráce podmíněna nejen zkušenostmi (učením), ale především vývojově (např. egocentrismus dětí). Proto pro nás nebylo ani tak důležité, zda skupinka dětí při řešení úkolu uspěje (větší skupinky byly prakticky odsouzeny k neúspěchu ve 100% případů), ale zda se vyjeví nějaké symptomatické tendence (zárodečné formy kooperace).

Typicky začala aktivita vždy živelnou fází (1-2 min.), během níž se každý seznamoval se svým materiálem v obálce a stavěl si vlastního panáčka podle vlastních preferencí. Všechny děti byly do skládání panáčka motivované a úkolem zaujaté a obvyklým projevem byla nulová komunikace účastníků. Teprve v momentě, když všichni postavili panáčka dle svých představ, začali se zajímat o ostatní. Následovala fáze uvědomění si podstaty úkolu, kdy účastníci záhy zjistili, že charakter úkolu, resp. daná pravidla představují problém a činí aktivitu obtížnou (v závěrečné reflexi se však zdál většině dětí úkol lehký, bez ohledu na skutečnost, že skupina neuspěla). Součástí této fáze bylo zkusmé, živelné řešení pokus-omyl (některé skupinky již dále nepokročily).

Ve většině případů však vývoj krystalizoval do třetí fáze zrození vůdců a hledání strategie - v níž obvykle jedno, nejvýše dvě děti převzaly vůdčí roli a na základě svého vhledu do problému se aktivně ujaly řešení úkolu a instruování ostatních, zpravidla v podobě systematického přístupu „od hlavy k patě“, tj. důsledným kontrolováním barevných kombinací panáčků skupiny po jednotlivých částech oblečení.

Ilustrace záznamu z pozorování: „Já bych si mohl dát zelenou čepičku, tu tady totiž nikdo nemá.“ Martina na Štěpána: „Nemůžeš modrou hlavu, máš modrou čepici.“ O této chvíle děti komunikují intenzivněji. Všímají si i toho, co má kamarád a jak situaci vyřeší. Kuba: „Tak třeba... jaká je tady barva, kterou ještě nikdo nemá?“ Štěpán: „Třeba oranžový boty.“ Jára: „Ty mám já... třeba modrý boty. „Martina: „Ty mám zase já.“ Děti se snaží vymyslet různé kombinace, ale vždy narážejí na problém, že konkrétní barvu už někdo má...

Tato fáze byla výzkumně nejcennější, neboť ozřejmila a potvrdila některé obecnější jevy, mezi nimi především a) neochotu (neschopnost) rozbít vlastní dokončenou práci ve smyslu pravidel úkolu ve prospěch celé skupiny; b) individuální preference barev nad pravidly úkolu (některé děti např. trvaly na výhradně jednobarevném panáčkovi nebo se ukázalo, že bílá není některými dětmi považována za barvu); c) snaha převzít odpovědnost a udělat úkol za ostatní spojená s frustrací vůdců při neochotě ostatních členů ke spolupráci, d) neúprosná ztráta pozornosti a motivace, pokud skupina neuspěje v prvních deseti minutách, e) genderové rozdíly se v našem výzkumu neprokázaly jako významné; f) tendence třídních učitelek přeceňovat či podceňovat očekávaný výkon dětí („Myslela jsem si, že to pro ně snad nemůže být vůbec těžké,“ řekla jedna učitelka neúspěšné skupiny na konci experimentu.) apod.

Jak bylo zdůrazněno výše, jedná se o fázi předvýzkumu, na základě které dosud nelze vyslovovat jakákoli zobecnění. V navazující práci bude nutné se hlouběji pustit do studia vývojové psychologie a následně experimentálně ověřit vybrané trendy, které předvýzkum naznačil. Empirické testování ukázalo, že skupina šesti žáků první třídy ZŠ dokáže úkol zdárně vyřešit za 4 minuty 15 sekund. Skupina dospělých si poradila s problémem za 1:15. Je tedy evidentní, že předškolní věk je pro rozvoj kooperativních dovedností zásadní. Co se ale v hlavách dětí v tomto věku děje? Do jaké míry jsou děti svým věkem determinovány (omezovány ve spolupráci) a nakolik může již učitelka v předškolní třídě cílevědomě rozvíjet týmovou spolupráci a vůdčí rysy dětí? Na tyto a další otázky si budeme snažit odpovědět v následném výzkumu. V každém případě jsme přesvědčeni, že 1. tato a řada jiných aktivit mohou otevírat a rozvíjet sociální potenciál dětí a 2. u učitelek od mateřské školy výše mohou posilovat přesvědčení a závazek, že dovednost spolupráce má být, je a bude cílevědomou náplní každodenních učebních situací ve třídě.

ZDROJE