Vždycky se mi líbilo, když mi někdo četl pohádky a později příběhy. Pohodlně jsem seděl nebo ležel, naslouchal a ani nedutal. S postupem věku už mi dospělí odmítali číst, s tím, že si mám číst sám. Musím přiznat, že čtené slovo mi chybělo. Proto jsem si později začal shánět namluvené knihy nebo rozhlasové hry. A s Františkem Nepilem, Miroslavem Horníčkem nebo Terezou Bebarovou ve sluchátkách projíždím mnoho cest vlakem a autobusem.
Techniky hlasitého čtení aneb Jak správně dětem přečíst pohádku
Mgr.
Roman
Musil
středoškolský učitel SPgŠ Beroun, externí učitel pedagogických fakult UK Praha, UPOL Olomouc
Hlasité čtení mě natolik zaujalo, že jsem se ho naučil. A protože vyučuji na střední pedagogické škole dramatickou výchovu, učím číst své studenty – převážně studentky, budoucí paní učitelky (nejen v mateřských školách).
Dokonce se účastníme národního projektu „Celé Česko čte dětem“. Jezdíme do mateřských škol a školních družin a čteme dětem pohádky nebo příběhy. Číst ale také učím paní učitelky mateřských a základních škol ve svém semináři „Techniky hlasitého čtení“.
Dovednost výrazově hlasitě číst je něco, s čím se nerodíme, ale co se musíme naučit. Kdybychom použili doporučení Aristotela, pak bychom si mohli říct, že k této dovednosti potřebujeme tři věci: nadání