Stanovení diagnózy po nástupu dítěte do mateřské školy

Máme na mysli dítě, jehož projevy nesouvisejí se zjevným postižením, které by bylo jednoznačně patrné již při zápisu (tělesné postižení, zrakové postižení, Downův syndrom apod.). Na takové by byla MŠ zodpovědně a personálně připravena. Jsou diagnózy, které se upřesňují a definitivně stanovují v průběhu vývoje dítěte, tedy až po třetím roce věku. Patří k nim například vývojová dysfázie, mentální retardace neznámé etiologie, různá genetická postižení, závažná porucha chování nebo poruchy autistického spektra. I když rodiče třeba již v době zápisu měli určité pochybnosti a obavy o správný vývoj svého dítěte (srovnáváním s vrstevníky), nejsou samozřejmě povinni je zatím vágně sdělovat a tento jejich postoj je zcela pochopitelný. Důvodem může být strach z nepřijetí dítěte do zařízení, obzvlášť když matka potřebuje jít do zaměstnání. Nebo naděje, že v MŠ se dítě „srovná“ jako tolik jiných.

Teď je tu podzim a situace se vyvíjí nepříznivě. Dítě nezvládá příchod, často rozhodí neadekvátním a dlouhotrvajícím pláčem a vzpínáním celou třídu (velice zátěžový moment pro rodiče i učitelku). Neumí si samo říct na toaletu. Odmítá jídlo nebo se samostatně nenají. Do společných činností je nelze ani při výrazné motivaci zapojit, na individuálně nabízené podněty nereaguje. Po pochvale nebo odměně neprahne. Pokud už nějakou aktivitu projeví, má charakter monotónní činnosti bez pro nás zjevného smyslu, nebo pokud je hůř, chaoticky pobíhá, rozhazuje věci a bez zášti (možná v touze po kontaktu) atakuje děti. Z důvodu bezpečnosti na sebe trvale fixuje jednu učitelku a rodiče ostatních dětí se začínají ozývat s otázkami nebo protesty.

Jenže jak tento problém řešit? Jasné je jen to, že v této chvíli vlastními silami. Vyloučení nepřipadá ze zákona v úvahu, speciální zařízení jsou plná a na žádost o asistenta pedagoga je pozdě. Toto dítě bude ve vaší MŠ s velkou pravděpodobností minimálně do konce ledna za stávajících personálních podmínek (o asistenta lze žádat v listopadu na druhé pololetí nebo po stanovení diagnózy / změny situace i zpětně, ale i to se protáhne a do rozpočtu nedostane včas).

Nikomu to nepodsouváme, ale je zcela zásadní a úlevné si uvědomit, že toto dítě nepředstavuje jakési příkoří, rodiče vám je nedávají do zařízení „naschvál“. Jsou zraněni problematičností docházky, obávají se výsledků diagnostického procesu (předpokládejme, že tento již probíhá) a jako všichni ostatní zkrátka potřebují chodit do práce. Mají-li se navíc děsit téměř každodenního „dneska se zase stalo...“, k jejich pohodě a ochotě ke spolupráci to nepřispěje. Po takových informacích přejdou časem zákonitě do opozice a ta konstruktivní nejspíš nebude. Překvapivě často se také setkávají se sdělením přibližně tohoto znění: „My ne že bychom ho/ji tu nechtěli. Ale ve speciálce by mu/jí bylo lépe.“ Ruku na srdce, taková věta vyznívá přesně tak, že si s ním/s ní nevíme rady, že ho/ji tu vlastně nechceme a rodiče si ji právě tak interpretují.

Takže pro začátek je hezké pokusit se najít a okomentovat cokoli, co se povedlo. I kdyby dítě jen náhodně použilo svůj ručník nebo se venku drželo v určeném prostoru. To jsou totiž velké věci! Upřímnou pochvalou dítěte získáte tolik cennou a potřebnou důvěru rodičů, která se může stát základem spolupráce. Jen je třeba si hlídat vyváženost - pochvala je vždy nejdůležitější, ale občasné a taktní zmínění problémů je bohužel také namístě. Představme si zděšený úžas rodičů, kterým nebudete z ohleduplnosti a vašeho laskavého nastavení o potížích říkat a najednou pak padne návrh na přestup do speciálního zařízení.

Spolupráce s rodiči je vždy založena na důvěře, ale také na vzájemném respektování kompetencí. Při ctění těch rodičovských je správné a užitečné se ptát: co se doma při výchově dítěte osvědčuje, z čeho pramení hezké prožitky, co naopak dítě vnímá jako pokárání? Paní učitelky v MŠ bývají absolventky studia předškolní pedagogiky, nikoli speciální, a nelze tedy předpokládat, že by měly přiměřené hluboké a empirické znalosti v oblasti výchovy a vzdělávání dětí s postižením. Poctivé přiznání této situace spolu s viditelnou dobrou vůlí dítěti/rodině pomoci většinou kýžené klima důvěry a následné spolupráce vytvoří. Rodiče budou lépe vnímat postřehy nebo doporučení učitelek a respektovat tím zase jejich kompetence, když je nebudou cítit jako jednosměrný tlak.

Jde-li o dítě tříleté, je většinou automaticky zařazeno do třídy nejmenších dětí. V mnoha zařízeních se osvědčilo setrvání v této třídě i třeba další školní rok. Nastupuje-li dítě starší (podobné zmiňovanému - s problémem, ale bez diagnózy), zkušenosti MŠ rovněž hovoří pro jeho zařazení, respektive přeřazení k nejmladším dětem. V těchto třídách ještě nebývá tlak na výkon a disciplínu kolektivu i jedince takový, jako je třeba u předškoláků. Navíc mezi nejmenšími dětmi má dítě s nízkým sociálním cítěním větší šanci zažít radost z úspěchu a následnou pochvalu. I tento krok by měl být rodičům srozumitelně zdůvodněn.

Citujeme paní ředitelku velké státní MŠ, která s námi hovořila velmi otevřeně: „Paní učitelky v předškolní třídě jsou výborné. Mají u dětí respekt, nacvičují s nimi krásná představení, tvoří náročná kolektivní výtvarná díla, pořádají spoustu výletů. Nedala jsem N. do jejich třídy, i když už by tam věkově patřila. Tím, jak přece jen narušuje program, by paní učitelky znervózňovala a to by nebylo dobré pro nikoho.“ (Rodičům ohleduplně podáno přibližně jako v předchozím odstavci, pozn. autorky.)

O možná řešení využití nepedagogických pracovníků nebo osob zvenčí se s námi podělily paní ředitelky, v jejichž MŠ obdobná situace nastala:

O pomoc při dopolední svačince a převlékání byly požádány paní uklízečky. Během oběda vypomáhaly paní kuchařky. Vycházek se účastnily maminky na mateřské dovolené nebo babičky, samozřejmě bez delegování odpovědnosti. Do celého procesu se dařilo zapojit dobrovolníky nebo studenty na souvislé praxi. Také varianta zaměstnání osoby s mírným hendikepem se i při malé rezervě v rozpočtu ukázala jako oboustranně výhodná.

Jistě i v podmínkách vaší MŠ nějaké řešení najdete. Navíc průkazně konstruktivním přístupem, snahou hledat řešení a vstřícností ulomíte hrot averze některých rodičů vůči tomuto dítěti a zlepšíte postavení jeho rodičů mezi ostatními.

Poslední věcí, kterou zmíníme, je velice ošemetná otázka medikace. Ta jistě vyvstane zejména v situaci, kdy se dítě projevuje agresivně. Víme, že rozhodnutí, zda dítě medikovat, či ne, patří nezpochybnitelně do kompetence rodičů. Je-li však nastoleno výše uvedené ovzduší spolupráce, naskýtá se možnost ovlivnění chování dítěte návštěvou odborného lékaře a medikaci alespoň navrhnout. Zvláště poté, kdy rodiče opakovaně zjišťují, že MŠ učinila již mnoho kroků k pohodě dítěte, snaží se respektovat jeho potřeby a všemožně se pokouší přizpůsobit mu svůj program. Případné podávání léků v době pobytu v zařízení se řídí příslušnými předpisy.

Ukončením diagnostického procesu a z něj vyplývajících závěrů se situace může změnit. Pro rodiče je stanovení diagnózy v určitém smyslu úlevné a vy ve spolupráci se školským poradenským zařízením (speciálně pedagogickým centrem) máte větší manévrovací prostor v oblasti personálního zabezpečení nebo v doporučení přestupu například do speciální MŠ.

Formality spojené se žádostí o navýšení finančních prostředků a vytvoření místa asistenta pedagoga je možné konzultovat s kterýmkoli poradenským zařízením. Zvažovaný přestup do speciálního zařízení po dohodě s rodiči rovněž.

Připraveno s přispěním ředitelek mateřských škol.