Spolupráce pedagogických pracovníků a rodičů v mateřské škole

Miroslava Strakatá, která v loňském roce ukončila bakalářské studium v Centru školského managementu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, je ředitelkou dvoutřídní mateřské školy. Jako ředitelka pracuje od roku 1998, nejprve na jednotřídní mateřské škole, nyní je už pátým rokem ředitelkou dvoutřídní mateřské školy. Důvodem změny byla potřeba něčeho jiného, dvoutřídní mateřská škola umožňuje z hlediska organizačního zabezpečení více možností, např. pro vzdělávání pedagogů. V současné době řídí práci tří učitelek na plný úvazek a také tří pracovnic provozu. Zajímavé je rozdělení dětí do tříd: základem je věk dítěte, ale pokud si rodiče přejí mít pohromadě sourozence, požadavku se vyhoví. A to už je vlastně tak trochu můstek k tématu závěrečné práce, pro kterou si Miroslava Strakatá vybrala spolupráci pedagogických pracovníků a rodičů v mateřské škole. Téma možná samozřejmé, ale přesto uchopitelné různými způsoby. Pojďme se tedy na spolupráci podívat nejen očima autorky, ale i pohledem dalších aktérů: ředitelek jiných mateřských škol, pedagogických pracovníků i rodičů.

Taková situace mi samozřejmě nevyhovovala. Ale vzhledem k tomu, že jsem pracovala na malé jednotřídní škole ve vesnici, kde jsem i bydlela, vztahy nebyly tak striktní jako ve velkých městských školách. Legislativa byla tenkrát určitým způsobem nastavená a moc se proti tomu nedalo dělat, kromě třeba vstřícné komunikace.

Já osobně takový trend nepociťuji, ale zřejmě je to škola od školy. Je to o nastavení pravidel, která vycházejí ze školního řádu a ten zase z příslušné legislativy. Pokud ředitelka seznámí rodiče se všemi pravidly, neměl by být žádný zásadní problém. Kromě seznámení musí rodiče mít tato pravidla kdykoliv k dispozici. Pokud mají rodiče nějaké specifické a opodstatněné požadavky či přání a jeli to v souladu s platnými předpisy a v možnostech školy (například určitá organizační opatření), snažíme se vyhovět nebo společně nalezneme nějaké kompromisní řešení. Je to otázka komunikace pedagogů a rodičů.

Na tvorbě pravidel se rodiče přímo nepodílejí, ale průběžně vybízím rodiče k předání podnětů, nápadů a inspirace. Příkladem je třeba nápad maminky na Svatomartinský průvod, který letos bude už druhým rokem. Není to přímo tvorba pravidel, ale rozhodně se jedná o podíl na činnosti školy.

Legislativu překlápím do školního řádu, jehož obsah konkretizuji na naši mateřskou školu. Se školním řádem seznamujeme rodiče každý školní rok a je samozřejmě zpřístupněn v tištěné podobě na nástěnce v MŠ a v elektronické podobě na webových stránkách, tudíž mají rodiče možnost kdykoliv do něj nahlédnout. Z mého pohledu je školní řád hodně obsáhlý vzhledem k tomu, že specifikuje vše podstatné týkající se organizace a provozu školy. Z tohoto důvodu může rodičům některá informace uniknout nebo ji nemusí přesně pochopit a pak je na ředitelce školy a dalších pedagozích, aby rodičům konkrétní situaci vysvětlili a domluvili se. Narazili jsme například na problém se způsobem omlouvání dětí, ale to bylo spíše u nových rodičů a byla to jejich neznalost či nepozornost.

Rodiče možnost účastnit se činnosti ve třídě příliš nevyužívají. Stává se to pouze na začátku roku v rámci adaptace dětí, a i to je velmi individuální. Když je dítě adaptované, tak rodiče nemají snahu zapojovat se do běžné činnosti třídy. Účastní se spíše akcí organizovaných pro celou mateřskou školu, třeba se přijdou podívat na divadlo a vezmou s sebou mladšího sourozence, účastní se Svatomartinského průvodu, různých tematických vycházek, pomáhají s rozvojem a údržbou naší přírodní zahrady společně s dětmi a pedagogy apod. Velmi aktivně se podílejí na přípravě a realizaci vánočního jarmarku, který každý rok pořádáme pro veřejnost - zúčastňují se tvořivých dílniček s dětmi a pedagogy, některé výrobky vyrábějí i doma se svými dětmi, spolupodílejí se na přípravě drobného pohoštění a jejich hlavní úloha tkví v tom, že v den jarmarku prodávají se svými dětmi v mateřské škole vyrobené vánoční předměty za symbolické ceny. Finanční zisk je pak použit výhradně na potřeby dětí v MŠ.

U nás je to určitě první skupina, s rodiči z poslední skupiny jsem se nesetkala. Ale určitě jsou u nás i rodiče z druhé skupiny, je jich asi jedna pětina, kteří se o činnost dítěte v mateřské škole nezajímají. Jedná se většinou o slabší sociální skupiny a není to myšleno ve zlém. Mateřskou školu prostě berou jako zázemí pro dítě, když jsou oni v práci, a nenapadne je, že by mělo jít o něco víc než o bezpečné umístění. My se je samozřejmě snažíme vtahovat do života školy, ale málokdy jsme úspěšní.

Vybrala jsem si dvě větší a dvě menší mateřské školy, protože jsem chtěla porovnat možnosti spolupráce pedagogů s rodiči i z hlediska velikosti školy. A protože jsem chtěla získat opravdu ucelený pohled, volila jsem rozhovor s ředitelkami jednotlivých škol, prostřednictvím dotazníku jsem zjišťovala názory rodičů na spolupráci a ještě jsem se dívala na jednotlivé dokumenty (školní vzdělávací programy, školní řády).

Rozhovor jsem považovala za nejjednodušší, ale nakonec se ukázal jako nejobtížnější. Povídalo se nám dobře, ale následné vyhodnocení bylo velmi obtížné. Jak z povídání vytáhnout podstatné informace a data a vyvodit z toho nějaké závěry? Na druhou stranu jsem pro svou vlastní práci získala nejvíce. Konkrétně bych zmínila nadstandardní aktivity s rodiči. Třeba u jedné z malých mateřských škol to byla návštěva dětí doma, vždy u rodičů z jednoho z dětí. Ne všichni rodiče to samozřejmě mohou umožnit, tak místo toho pozvou děti do práce, třeba podívat se na poštu, na farmu apod. U jiné školy to byly podzimní slavnosti s rodiči, každý rok jiná: bramborová, dýňová, jablíčková... Prostě každá ze zkoumaných mateřských škol něco nabízí. Největší rozdíly se u malých a větších škol ukázaly v komunikaci, zatímco malé školy mohou komunikovat přímo s každým rodičem, u těch větších jsou to kluby rodičů, zastupující zájmy všech rodičů. A jednání s nimi si paní ředitelky moc chválí.

Z dotazníkového šetření vyplývá, že rodiče při výběru mateřské školy pro své dítě preferují zaměření školy a její „dobré jméno“ před velikostí školy a její spádovostí. Většina rodičů také má zájem podílet se na dění v mateřské škole a je jim to i umožňováno. Informace mohou rodiče získávat prostřednictvím různých kanálů, nejvíce využívaná je však ústní komunikace a nástěnky. Důležité je i to, že většina rodičů vyjádřila důvěru v diskrétnost pedagogů vůči osobním záležitostem rodiny.

Napadá mě příklad malých dětí, tam paní učitelky hodně s rodiči komunikují. Ale dáváme si pozor na nevyžádané rady. Musí být vytvořená situace, vhodná atmosféra, musíme vidět, že rodič rady chce a přijme je. Nelze přijít a říci: „Stalo se to, musíte udělat to...“ Prostě nemůžeme rodičům přikazovat. Je to o naslouchání a empatii.

Jedná se o interní dvoustránkový dokument vymezující pravidla, která by měly dodržovat učitelky v jednání a komunikaci s rodiči. Tento dokument byl vytvořen ředitelkou školy ve spolupráci s učitelkami. Ale napadá mě ještě jiná zajímavost, a totiž to, že pouze jedna mateřská škola uvádí spolupráci nikoliv jen pedagogů, ale zaměstnanců s rodiči. Je to velmi zajímavé zjištění a je pravdou, že školní prostředí netvoří jen učitelky a ředitelka, ale také nepedagogičtí pracovníci, které děti rovněž potkávají v prostředí školy a vnímají jejich chování a jednání. Z toho vyplývá, že i provozní zaměstnanci nepřímo ovlivňují výchovu dítěte.

Určitě to byla obrovská inspirace pro mou práci ředitelky mateřské školy. A nejvíce využiji asi konkrétní akce, které mateřské školy dělají. Pak mě napadají ještě možné komunikační kanály - nejen ústní každodenní komunikace, ale i web nebo různé informativní letáky, popř. mailová komunikace. A jedna důležitá věc, která v práci není zmíněna, ale na kterou jsme s kolegyněmi ředitelkami často narazily. A totiž časté tvrzení rodičů, že odpovědnost za výchovu dítěte je věcí mateřské školy. A to není pravda. Mateřská škola jistě má ve výchově svoje místo, ale je to o vzájemné spolupráci a prvotní odpovědnost má rodina. My třeba máme vytvořený formulář, co má dítě - předškolák - zvládnout. A pokud mu něco nejde, dostane kartičku s nápisem: „Maminko, tatínku, pomoz mi zvládnout... zavazování tkaničky“. A když se dítě dovednost naučí, dostane odměnu. Naše školka se jmenuje Slunečnice, tak má každé dítě velkou slunečnici a do okvětních lístků si lepí, co už zvládlo. Takže třeba zavazování tkaničky.

Paní kolegyně, velmi děkuji za rozhovor a na úplný závěr si dovolím ocitovat slova jedné z ředitelek:

LITERATURA DOPORUČENÁ AUTORKOU PRÁCE