Tentokrát je můj příspěvek z oblasti speciálně pedagogického poradenství a bude nabádat k laickému „neporadenství“.
Raději „nediagnostikovat“
PhDr.
Renata
Škaloudová
školský logoped ve speciálně pedagogickém centru
Do Speciálu pro MŠ 4/2012 byly zařazeny dva velmi zajímavé články o autismu a koktavosti. V úvodu druhého z nich bylo akcentováno, že
učitelka v mateřské škole
(dále také „MŠ“) je pro dítě přirozenou autoritou. To je, nebo by měla být, věc velmi zásadní a chtěla bych se pokusit rozšířit její platnost pro rámec celé rodiny dítěte. Autorita s sebou totiž nese i riziko odpovědnosti, což zkusím demonstrovat právě na určité ošemetnosti autismu. A podotýkám, že tuto diagnózu nikterak nepodceňuji. Naopak, pokud u dítěte skutečně existuje, jde o velice závažné postižení, které ovlivní život celé rodiny na roky dopředu.Mateřská škola bývá obvykle první institucí, které
svěřují rodiče své dítě
na delší dobu samotné. Logicky jsou tedy zvědavi na zprávy z průběhu pobytu dítěte v MŠ a samozřejmě se těší na ty laskavé a příznivé. Přemýšlí o nich a berou je právě z důvodu autority pedagogů velmi vážně. Jaký otřes tedy musí zažít rodič, jemuž je sděleno například toto:
„Váš chlapec se skutečně není schopen adaptovat, stále se chová zvláštně. Jednou jsme zde měli podobného, možná je autista.“
Ze zkušenosti vím, co nastane. Zděšený rodič, masírovaný z médií dnes velmi nadužívaným autismem (správně porucha autistického spektra - dále také „PAS“), sedne k internetu a vyvolaný strach všechny jeho
nejasné obavy
také zkonkretizuje a zveličí. Jakákoli do té doby nijak významná odlišnost dítěte se najednou zdá být zásadní, pojmenovatelná právě symptomy PAS. Zaměří se na (snad) zdánlivé nedostatky, radost z hezkých a úspěšných situací s dítětem je upozaděna. Po všech možných poradách a váháních zatelefonuje do specializovaného pracoviště, kde se objedná s tím, že „ve školce říkají, že je asi autista“. Takové telefonáty do speciálně pedagogických center nebo do ambulancí klinické psychologie jsou čím dál častější.Rodinu zde díky profesní odpovědnosti samozřejmě objednají a dítě vyšetří. Avšak
jen v malém počtu případů
se skutečně PAS nebo jeho rysy potvrdí (odborná literatura uvádí výskyt klasického dětského autismu u čtyř dětí z deseti tisíc, hraniční obraz se vyskytuje u osmi dětí ze stejného počtu).
Podrobná diagnostika
může také upřesnit problém a vyústit třeba ve vývojovou dysfázii nebo lehkou mentální retardaci.Závěrem vyšetření je však většinou zjištění, že dítě má určité vývojové deficity, které ovšem zdaleka nenaplňují diagnostickou triádu PAS. Jen je mírně odlišují od očekávané a bohužel tolik vážně brané normy. Nebo je zkrátka jen jiné, své. To je pro rodiče výborná zpráva. Jenže kdo jim vrátí ztracené nervy z doby čekání a kdo zaručí, že zasetá nedůvěra ve schopnosti dítěte doma i v MŠ je skutečně pryč? Navíc může vzniknout
komplikace v budoucnosti,
protože některé základní školy se zdráhají přijmout dítě s byť jen podezřením na PAS.Příklad
Dovolím si soukromou vsuvku. Náš starší syn kamarádil v MŠ jen s jedním chlapcem, měl dvě oblíbené hračky. Autíčka si pěkně rovnal do řady. Z besídek měl strach. Plakal, když se mělo jít do divadélka a on na to nebyl připravován týden dopředu. Naštěstí jsme to my ani MŠ tenkrát příliš neřešili. Zhruba v deseti letech se nějak „přepóloval“. Dnes ve svých 24 letech je velmi úspěšný v profesi, která je závislá na komunikaci s mnoha lidmi, a je vůdčí postavou spousty odborných, společenských a sportovních akcí.
A jsme u podstaty tohoto článku. Pokusme se přijmout odlišnosti, dát
šance přirozenému vývoji
a mimo odborná pracoviště se vyvarovat „diagnostiky“. Podezření samozřejmě mít můžeme a je i dobře, že je rodině sdělíme, ale vynechejme při tom oficiální názvy diagnóz nebo nemocí. Dá se přeci říci například toto:
„Váš chlapeček je milý, nejraději si hraje sám. To je skoro škoda, že se nechce kamarádit s dalšími dětmi. Jako by tu nebyly. I já mám někdy pocit, že mě nevnímá, že není spokojený. Co kdybyste se poradili na odborném pracovišti? Mají diagnostické metody a mohli by nám poradit, jaké jsou chlapcovy silné stránky, v čem je dobrý, na čem můžeme stavět a kde mu naopak máme pomoci, aby se cítil dobře.“
Účel tohoto sdělení bude pravděpodobně splněn. Rodina se půjde poradit. Ať už z vyšetření vyplynou jakékoli závěry, okolí dítěte nebude dočasně v menší či větší míře vykolejeno a znejistěno.Pro dokreslení naléhavosti článku závěrem uvedu vědomě hypotetickou absurdnísituaci, ovšem analogickou k té úvodní:
„Vaše holčička má na krku bouličku, možná to bude nádor.“
To by nikdo nikdy neřekl.