Prevence syndromu vyhoření ředitelek mateřských škol

Jsem ředitelkou čtyřtřídní mateřské školy se sto dětmi, včetně mě je ve škole osm pedagogických pracovníků a pět nepedagogických. Do funkce jsem nastoupila před deseti lety, předtím jsem byla na jiné mateřské škole. Se mnou v konkurzu byly další dvě učitelky z této školy -jedna nakonec zůstala a dělá mi zástupkyni, druhá odešla.

Školka v podstatě „jela samospádem“ - takže každá, byť i drobná změna byla vidět a také byla nesmírně oceňovaná. První věc, kterou jsem chtěla udělat, bylo zrušení věkově smíšených tříd. Jenže jsem se k tomu nějak nedostala, a když jsem to chtěla udělat, zjistila jsem, že je to vlastně výhoda. Je to přirozená skupina dětí, řada z nich si může vyzkoušet jiné sociální role, než mají doma. Přínosem je to určitě pro jedináčky. Mladší děti se rychleji adaptují, starší jsou méně agresivní. Pro učitelky je to náročná práce, ale dá se stihnout.

Sama jsem se vyhořelá určitě necítila, ale syndromu jsem se obávala. Po svém nástupu jsem byla ve školce sama, chvíli trvalo, než jsme se s kolegyněmi poznaly a našly k sobě cestu. Účastnila jsem se také školení a tam jsem se ujistila, že se tématem opravdu chci zabývat.

Syndrom vyhoření je vždycky těžké přiznat. Pamatuji se na jednu kolegyni ze školení, která o tom otevřeně mluvila. Ale to bylo proto, že nás nikoho neznala. Osobně by to asi bylo mnohem obtížnější.

Volila jsem dvě největší města a jejich nejbližší okolí. Ve velkých městech je určitá anonymita i vzdálenější zřizovatel, v malých obcích je to přesně opačně. Očekávala jsem proto, že i výsledky budou jiné. A u malých obcí se ukázala ještě jedna odlišnost: mateřské školy se daleko více zapojují do života místní komunity. Stojí je to sice více úsilí, ale obec jako zřizovatel to ráda ocení.

Právě větším počtem dětí ve školkách a i méně osobním vztahem rodičů. Výzkum ukázal, že jedním z preventivních opatření, jak se vyhnout syndromu vyhoření, je práce s dětmi. A v menších školkách mají ředitelky více hodin přímé práce a navíc znají v podstatě všechny děti.

Určitě ano! Sama mám 18 hodin, dovedu si představit snížení tak na 15 hodin. Denně pracuji přibližně hodinu navíc, takže právě takové snížení by mi určitě pomohlo.

Papírování je až konečná fáze - to předtím není problém. Naplánovat si práci na rok, prodiskutovat ji s kolegyněmi, dojít k určitým závěrům - to všechno ředitelky baví. Ale pak to hodit na papír, to zdržuje. Většinou to není na koho předat, možná, pokud je vedoucí učitelka. A ještě horší je jednání s rodiči, tady je asi nejlepší rada „zhluboka dýchat“. Někdy mají rodiče opravdu neuvěřitelné požadavky: kolegyně vyprávěla příběh chlapečka, který nesnášel vítr a maminka ho dala do soukromé lesní školky. Pokud vítr foukal od rána, dítě zůstalo v budově s provozní pracovnicí. Ale pokud vyšly děti na procházku v bezvětří a vítr začal foukat později, chlapeček dostal záchvat...

Sdílení čehokoliv je vždycky přínosné. V poslední době se s kolegyněmi setkáváme spíše neformálně, ne úplně všechny, ale vždycky mě uklidní, že jejich problémy jsou obdobné jako moje. A výměna zkušeností a návrhy řešení jsou k nezaplacení. Snažím se pomáhat začínajícím ředitelkám, sama se nabídnu, protože vím, jak pomoc v začátcích usnadnila práci i mně.

Návratnost dotazníků - byť byly vytvořeny v internetovém prostoru, byla jen 28 % (celkem 45). Nicméně téměř každý vyplněný dotazník byl doprovázen slovním vyjádřením: „Bojím se, aby mě syndrom nepotkal...“, „Sama jsem to zažila a vím, jaké to je...“. Mnozí si vyžádali i zaslání hotové práce, těm jsem samozřejmě ráda vyhověla.

Vám, milé kolegyně, přeji nejen avizovaný elán, ale také co nejméně událostí, které by vedly k syndromu vyhoření. Pokud máte zájem se o tematice dozvědět více, přikládám teoretické poznatky i závěry výzkumného šetření z bakalářské práce Ivy Sovové i literaturu, kterou doporučuje.