Povinný předškolní rok nesplnil očekávání, podpora musí být komplexnější a dlouhodobá

Ještě před zavedením povinného předškolního ročníku upozorňovali odborníci, že dané opatření nestačí na to, aby děti ohrožené sociálním vyloučením „srovnaly krok“ s ostatními dětmi ještě před nástupem do základní školy. Po prvním roce ostrého provozu se ukazuje, že tyto obavy byly oprávněné. Nejenže jeden rok ve školce nestačí, navíc se nepodařilo do školek dostat všechny pětileté děti a ty, které tam nenastoupily, nikdo nehledá.

Česká školní inspekce vydala na jaře 2018 tematickou zprávu o dopadech povinného předškolního roku, ve které se píše, že nedošlo k naplnění očekávaných předpokladů, ke kterým provedená legislativní úprava směřovala. „Opatření cílilo jen na velmi omezený okruh pětiletých dětí, které do školek nechodí, přičemž prostě platí, že tyto děti se do předškolního vzdělávání nepodařilo v plné šíři zapojit ani v důsledku této zákonné úpravy. Tedy předpoklad vzdělávání všech pětiletých dětí, kvůli němuž se zákonná úprava přijímala, naplněn nebyl,“ říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Dá se předpokládat, že řada dětí, které do předškolního ročníku nenastoupily, žijí se svými rodiči na ubytovnách, často se stěhují a trvalé bydliště, které by jim mělo zajistit přednostní přijetí do spádové mateřské školy, mají jinde než reálné místo svého bydliště. Kde tyto děti jsou, ale většinou nevíme, protože neexistuje jednotný postup jejich dohledávání. „V některých případech se o to školy ve spolupráci se zřizovatelem snažily, ovšem s různou úspěšností. Mnohdy se tyto děti vůbec nepodařilo dohledat, natož situaci nějak řešit. A mnohdy ani nikdo nevěděl, kdo to má vlastně řešit, jak to má řešit a kde ty děti vůbec hledat. I v tomto směru byla příprava zavedení této legislativní změny nedostatečná a přesně tyto úkony, spolu s dalšími absurditami, jako je např. skutečnost, že ukončit domácí vzdělávání je možné jen v případě, že rodič dítě vůbec nepřivede k přezkoušení, nikoli v případě, že dítě nic neumí, ve svém důsledku způsobily zejména to, že stěžejním dopadem této legislativní změny bylo zvýšení administrativní zátěže a zkomplikování života mateřským školám,“ dodává Ondřej Andrys.

Děti ohrožené sociálním vyloučením, které zahájily předškolní docházku až v rámci povinného předškolního roku, se na prostředí mateřské školy adaptují výrazně déle než děti, které již předtím navštěvovaly nějaký typ předškolního zařízení, například předškolní klub. V některých případech se děti dokázaly zadaptovat až ke konci školního roku, vyplynulo z hloubkových rozhovorů s 19 pedagožkami, které působí v mateřských školkách v sociálně vyloučených lokalitách.

Šetření mezi pedagožkami provedla organizace Člověk v tísni. Zaměřila se především na bariéry, se kterými se všechny zúčastněné strany potýkají. Součástí šetření byly i rozhovory s rodiči, jejichž děti navštěvovaly před nástupem do mateřské školy předškolní kluby organizací Člověk v tísni, Tady a Teď, o. p. s., Diakonie Vsetín a Amalthea Chrudim.

Adaptace na prostředí mateřské školy je u ohrožených dětí, které zahájily předškolní výchovu až v rámci povinného předškolního ročníku, delší než u dětí, které se zapojily dříve. Děti trpí separační úzkostí, hůře si zvykají na změnu prostředí. Nejsou zvyklé na větší kolektiv, neumí fungovat ve skupině. Poprvé se často setkávají s jiným denním režimem, který je velice odlišný od jejich fungování v domácím prostředí. Nevyhledávají společnost svých vrstevníků, nezapojují se do společných, řízených činností. Zaujímají spíše roli pozorovatele a vyhledávají individuální kontakt s dospělým. Složitěji si vytvářejí přátelství. V oblasti sebeobsluhy jsou děti na vývojové úrovni mnohem mladších dětí, což způsobuje problémy s jejich zapojováním do kolektivu a s adaptací. Čas, který by učitelky mateřské školy měly věnovat pedagogické práci s dítětem, musejí věnovat jeho osamostatňování a socializaci.

Doba adaptace záleží na individualitě konkrétního dítěte, ale nejčastěji se pohybuje kolem 3 měsíců, což běžně odpovídá spíše dětem tříletým. „Děti zaostávaly téměř ve všech dovednostech za vrstevníky. Neovládaly názvy barev, tvarů, zvířat, časové pojmy, počty. Chybělo jim logické myšlení a nebyly zvyklé dostávat otázky, nedokázaly na konkrétní otázku odpovědět,“ uvedla jedna z oslovených pedagožek.

Je důležité si uvědomit, že děti pocházejí z jiného sociokulturního prostředí a mají často omezené znalosti českého jazyka. Mají zhoršenou schopnost vyjadřovat se, mají omezenou slovní zásobu doprovázenou logopedickými vadami. Řečové vady brání dětem v komunikaci a porozumění, což negativně ovlivňuje jejich šance na zapojení se do kolektivu, na možnosti adaptovat se v novém prostředí mateřské školy a vzdělávat se.

Důležitým předpokladem, aby dítě, které nastoupilo do mateřské školy až v předškolním věku, bylo dostatečně připravené na školní docházku, je soustavná práce a komunikace s rodinou. Rodiče sociálně znevýhodněných dětí, a to zejména ti rodiče, kteří doposud neměli žádnou zkušenost se zařízením předškolní výchovy, nemají často dostatečné informace o tom, jaké nároky budou na děti kladeny při zápisu do mateřské školy, nerozumí instrukcím a požadavkům ze strany mateřské školy.

Několik rodičů v rámci šetření popsalo negativní zkušenost s tím, že komunikace ze strany mateřské školy byla minimální nebo žádná. Byli odkázáni pouze na nástěnku, kde jsou informace uvedené. Jim se bohužel nepodařilo v tomto systému se zorientovat a učitelky osobně žádné informace neposkytly a nezajímalo je, jestli si rodiče nástěnku přečetli, nebo ne. Z šetření také vyplynulo, že i v rámci jedné mateřské školy je přístup jednotlivých učitelek rozdílný. Zatímco jedna rodičům ochotně sdělí vše, co je třeba, jiná je odkáže na zápis uveřejněný na nástěnce. Přitom pro získání důvěry a dobrou spolupráci s dítětem je naprosto klíčové získat důvěru rodičů a nastavit s nimi funkční spolupráci.

Zkušenost pracovnic a pracovníků předškolních klubů Člověka v tísni ukazuje, že děti, které jimi prošly, nemají tak velké problémy po nástupu do mateřských škol. S některými mateřskými školami je navázána dlouhodobá spolupráce a děti i jejich rodiče se s jejich prostředím a režimem seznamují postupně v rámci adaptačních pobytů, ještě před samotným nástupem do školky. Někteří rodiče pak po zápisu předškoláka zapíší do mateřské školy i mladšího sourozence.

V praxi se osvědčil individuální přístup a přímá komunikace s rodiči. Pokud jsou rodiče zapojováni do rozhodování o tom, jakým způsobem se bude s jejich dítětem v mateřské škole pracovat, stávají se aktivnější a zlepšuje se jejich spolupráce s učitelkami.

Nelze samozřejmě říct, že by rok strávený ve školce neměl smysl, jak by se snad mohlo zdát ze závěrů České školní inspekce. Je ale potřeba dodat, že to nestačí. Povinnost chodit jeden rok do školky neřeší fakt, že děti a jejich rodiče potřebují dlouhodobější podporu. Z rozhovorů s rodiči, které proběhly během zmíněného šetření organizace Člověk v tísni, vyplynulo, že nástup dětí do školky hodnotí pozitivně.

Naprostá většina z nich popisovala, jak jejich děti nadšeně vypráví o aktivitách, které ve školce dělají. Mimo to se zároveň ukázalo, že díky nástupu dítěte do mateřské školy si nejen děti, ale i jejich rodiny rozšířily sociální kontakty. Z nadšení, se kterým o tom mnoho rodičů hovořilo, bylo zřejmé, že je to pro ně pozitivní zkušenost, která může mít vliv na jejich ochotu činit další kroky směrem k většinové společnosti.

Několik rodičů popsalo přínos povinného předškolního roku v tom, že díky němu mají šanci na umístění svého dítěte do školy, která není spádová, ale má mezi rodiči lepší pověst než jiné školy. To platilo v případě rodin, které žijí v lokalitách, kde je spádovou školou základní škola, kam chodí převážně děti ze sociálně vyloučených lokalit. Tito rodiče chtějí, aby jejich dítě chodilo do jiné školy.

Pokud tedy chceme dát šanci dětem, které vyrůstají v nedostatečně podnětném prostředí, aby měly stejnou šanci uspět ve vzdělávacím systému jako ostatní děti, musíme je samotné i jejich rodiny podpořit již mnohem dříve než rok před nástupem do školy.