Cílem výchovy by nemělo být poslušné „vycepované“ dítě, ale zodpovědný, samostatný a sebevědomý jedinec. Dítě není tvárnou hmotou, do níž vychovatel sochá své představy o správném chování. Dítě i vychovatel jsou rovnocenné bytosti (ve smyslu lidské hodnoty a důstojnosti) a výchova probíhá formou vzájemné interakce. Výchovu je tedy především třeba vnímat jako proces s dílčími úspěchy a neúspěchy, jehož výsledek bude možno vyhodnotit vlastně až v době, kdy dítě dospěje.
Poslušnost nebo zodpovědnost?
Mgr.
Eva
Kneblová
psycholožka
Vést dítě k „poslušnosti“ se povrchním pohledem může zdát velmi žádoucí. Je třeba si však uvědomit, že
protipólem „poslušnosti“
nemusí být „neposlušnost“, ale „zodpovědnost“. Poslušné dítě je podřídivé, plní bez výhrad požadavky vychovatelů (rodičů, pedagogů). Neposlušné dítě autoritu odmítá, případně s ní bojuje, nerespektuje pravidla. Dítě vedené ke zodpovědnosti za své činy postupně zvnitřňuje společenské hodnoty a normy. Učí se vlastně často formou pokusu a omylu, ze svých případných chyb těží osobní životní zkušenosti, volí si co nejefektivnější scénáře pro své chování v té které konkrétní situaci. Vychovatel by měl nastavovat takové podmínky a situace, v nichž bude dítě schopné samo testovat a posuzovat efekt svého chování.Neexistuje jednoduchý návod na to, jak v konkrétní situaci reagovat na nevhodné chování dítěte.
Vždy je nutné ptát se, co dítě k určitému chování motivuje.
Zároveň je pro vychovatele možná očistné si uvědomit, že ne každá konfliktní situace musí mít za výsledek takové chování, které je „žádoucí“. Výchova není boj vychovatele s dítětem. To, že se dítě vždy a za všech okolností nechová „podle předpisů“ není třeba vnímat jako pedagogické selhání vychovatele, ale jako přirozený proces vývoje k samostatnosti.Vztah dítěte a vychovatele
Kromě existence jasných pravidel, která jsou nastavena tak, aby byla všem srozumitelná, transparentnía pro všechny přijatelná(všechny děti jim byly schopné vyhovět), je pro demokratickou výchovu nezbytný vztah mezi dítětem a vychovatelem založenýna vzájemném respektu.
Je třeba si uvědomit, že zodpovědnost za vztah dítě - dospělý je vždy na straně dospělého. Předpokladem fungujícího vztahu je bezpodmínečné přijetí dítěte. Vychovatel by měl mít dítě rád bez jakýchkoli výhrad vůči jeho osobním vlastnostem. To samozřejmě neznamená, že by měl vychovatel omlouvat nevhodné chování dítěte. V reakci na nežádoucí chování je vždy nutné oddělovat čin od osobnosti (nezavrhnout, nepřestat mít rád dítě jen proto, že se v danou chvíli nehezky popralo s kamarádem), vyhnout se negativním nálepkám. Dlužno říci, že takovéto absolutní přijetí dítěte bývá někdy problémem i pro jeho vlastní rodiče (a zdaleka to není pouze v případech, kdy je dítě nějak zásadněji výchovně náročné).
Děti, zvláště předškolní, bývají velmi citlivé na situace, v nichž cítí nespravedlnost. Protěžování určitého dítěte nebo i skupiny (byť učitelkou neuvědomované) může být dětmi, které samy výhody nepožívají, vnímáno jako nepřijetí nebo dokonce odmítání. Přirozená potřeba být milovaný, začlenit se do skupiny, pak takové děti vede k tomu, aby pozornost či náklonnost učitelky získaly jakýmkoli způsobem. Dle svého temperamentu a vyzkoušených scénářů chování pak mohou být extrémně poslušné. Předvádějí vzorné „dospělácké“ chování, snaží se vlichotit, žalují na ostatní, aby sami vypadali lepší. Jejich chování ale spíše vyvolává podrážděnost a nelibost, jejichž následkem je další odmítání.
Častěji však děti k upoutání pozornosti využívají chování negativní, začínají „zlobit“. Odmlouvají, vyvolávají spory, skáčí ostatním do řeči, neustále se na něco dotazují, dělají opak toho, co se po nich žádá, kňourají, bývají zachmuřené, nevrlé, paličaté. Pozornost ze strany pedagoga, byť negativní (napomínání, okřikování, „přednášky“ o správném chování), tyto děti vnímají jako částečné dosažení svého cíle, a proto svůj scénář používají opakovaně. Vzniká bludný kruh opakovaného „zlobení“ a napomínání.
Zvláště nebezpečné bývá
nálepkování
„zlobílek, posledňáček, vrták…“. I zdánlivě neškodné a vtipné označkování dítěte může vést k narušení vztahu. Dítě je vnímá jako ponižující, postrádá respekt. Zároveň se také učí, že ponižování ostatních je v pořádku, neboť učitelka pro děti v předškolním věku bývá vedle rodičů jedním z nejzásadnějších vzorů, jejichž chování děti napodobují a zvnitřňují jejich hodnoty. Jako extrémní příklad je možno uvést školní třídy, v nichž se objevila šikana. Nebývá výjimkou, že
oběť školní šikany bývala
byť jen v nepatrných vnějších náznacích
problematicky přijímána i pedagogem.
Pedagog sám může negativní pocity vůči určitému dítěti vnímat jako své osobní selhání nebo si s nimi prostě jen neví rady. Vždy je dobré tento pocit nejistoty přijmout jako zcela přirozenou lidskou reakci a jako profesionál se s ním snažit pracovat. V tomto ohledu mohou být užitečná nejrůznější supervizní setkání, skupiny osobního rozvoje, prožitková cvičení, případně sebezkušenostní výcvik.
Budování dobrého vztahu
Dovolím si zde připomenout pár zdánlivě banálních ale naprosto nezbytných faktů pro vytvoření a udržení vztahu s dítětem.
Na úrovni osobního vztahu je nutné již zmiňované přijetí a respekt vůči dítěti. Kromě toho je ale třeba vztah rozvíjet i prostřednictvím konkrétní interakce.
Dítě potřebuje vnímat pozornost a zájem.
Učitelka by si s dětmi měla povídat.
Měla by vědět, co má dítě rádo a nerado, jaké má vztahy se sourozenci, kam jezdí za babičkou, s čím si rádo hraje, jaké má ve školce kamarády… V osobním kontaktu je nezbytný oční kontakt. Zejména u hyperaktivních dětí je navázaní očního kontaktu zásadní podmínkou pro efektivní komunikaci. Pohlazení, poplácání po rameni, slova povzbuzení, to jsou další přirozené, ale bohužel mnohdy opomíjené prostředky k tomu, jak dát dítěti najevo náklonnost. Je však třeba myslet i na konkrétní potřeby každého dítěte. Některé děti těsnější kontakt vyhledávají, jiným může být i pohlazení nepříjemné. Nahradit je může přátelské zamávání, mrknutí okem, jednička ukázaná palcem nebo obyčejný úsměv.Profesionalita v chování pedagoga by neměla být synonymem chladného věcného přístupu. Pro pozitivní vztah s dětmi je nezbytná
spontaneita, uvolněnost, sdílení společných zážitků
a především
emocí. Velkou devizou je pro pedagoga smysl pro humor.
To, co bohužel není nikdy možno zcela přesně definovat a je skutečně jen věcí pedagogického umu každého konkrétního pedagoga, je hranice mezi spontánní interakcí a nutností „vychovávat“. Dítě i vychovatel se učí jeden od druhého a tak i pedagog může na základě zkušeností své vzorce chování měnit a přizpůsobovat novým situacím. Setrvávání na zaběhnutých stereotypech nikdy není cestou k přirozenému působení na děti.
Jak na zlobení?
Obecně je možno říci, že „zlobí“ ty děti, které jsou nespokojené, nemilované, necítí se skupinou přijímané, chybí jim možnost smysluplně uplatnit své schopnosti a dovednosti, být pro ostatní nějak užitečný.
V důsledku toho se snaží hledat způsob, jakým si pozornost, lásku a možnost seberealizace ve skupině získat. Spíše než intervence v konkrétní konfliktní situaci je tedy nutná především
prevence.
V souladu s již uvedeným to tedy je vytváření smysluplných transparentních pravidel, budování vztahu vzájemného respektu, efektivní komunikace s dítětem, nastavování podmínek pro to, aby se dítě mohlo učit prostřednictvím přirozených a logických důsledků svého chování.
Přirozené a logické důsledky
Přirozené a logické důsledky jsou alternativou k trestům. Trest jako takový, staví většinou dítě na úroveň podřízeného (je typickým výchovným prostředkem autoritativní výchovy), narušuje komunikaci i vztah mezi dítětem a vychovatelem, staví dítě do opozice, často nemívá souvislost s „proviněním“ dítěte, nevede k nápravě a mnohdy ani ke změně chování, neukazuje, co se vlastně po dítěti žádá, bere mu možnost být sám za svůj čin zodpovědný.
Místo napomínání, kárání, trestů a „přednášek o slušném chování“ je efektivnější odezvou na negativní chování dítěte působení přirozených a logických důsledků.
Přirozeným důsledkem chování
je taková situace, která nastává bez zásahu dalších osob (dítě neopatrně manipuluje se sklenicí a polije si oblečení). V situacích, kdy neexistuje přirozený důsledek nebo by jeho působení bylo pro dítě nebezpečné (např. se nerozhlédne při přecházení ulice), mohou být přirozené důsledky nahrazeny důsledky logickými. Logické důsledky umožňují dítěti, aby se poučilo ze společenské skutečnosti. Logický důsledek obvykle nastavuje dítěti vychovatel případně skupina, v níž se dítě pohybuje. Základním principem logického důsledku je jeho přímá souvislost s chováním dítěte (politou podlahu dítě samo utře).Pozor!
Logický důsledek chování by neměl být prezentován jako trest: „No tady je teda louže! Ty jsi tomu dala! Podívej se, jak jsi zmáčená. Honem utíkej pro hadr a utři to po sobě!“. V této situaci se dítě bude cítit ponížené, lamentování učitelky navíc pravděpodobně přitáhne pozornost ostatních dětí. Oproti tomu věta: „Pojď, nejdřív si převlékneš mokré oblečení a pak ti ukážu, kde máme hadr na utření podlahy.“ dítě neponižuje, ale dává mu prostor pro nápravu situace. Poučení pak plyne ze situace samotné – necítím se dobře, když mám zmáčené oblečení.Velmi důležitá je při prezentování logického důsledku
formulace a tón hlasu
(a vůbec využití dalších neverbálních komunikačních prostředků). Mnohdy právě pouhý tón hlasu vychovatele může zásadně změnit chování dítěte. Křik a direktivní vynucování určitého chování ze strany učitelky vede často k podrážděnosti a odporu nebo naštvanému podřízení se. Věcná informace pronesená laskavým, ale pevným tónem, pak daleko spíš povede ke spolupráci dítěte.V souvislosti s logickým důsledkem je dobré dávat dětem možnost volby: „Potřebuji, aby teď byl ve třídě klid. Jestli s námi nechcete kreslit, bylo by dobré, abyste si místo hraní s míčem vybrali nějakou klidnější hru, která ostatní nebude rušit.“ (Děti mohou kreslit nebo si potichu hrát). Nebo: „Vidím, že se tu taháte o bagr. Buď se spolu dohodnete, nebo si bagr vezmu k sobě“. Samozřejmě je možné, aby pedagog možnost volby strukturoval nebo nabídl další možná řešení. Užitečnější ale je, nechá-li nejprve prostor pro řešení dané situace dítěti a teprve v případě, že si samo dítě (děti) neví rady, nabídne další řešení. Je často až překvapivé, jaká řešení sporných situací děti samy dokáží objevit v případě, kdy dostanou důvěru a prostor pro vlastní nápady.
Důležitým předpokladem při aplikaci logických důsledků je důslednost vychovatele. Je-li pedagog nedůsledný, případně používá-li na každé dítě „jiný metr“, děti to mate a mají daleko větší tendenci zkoušet hranice toho, co je přípustné a co ne. Nebezpečný je ale i opačný extrém, tedy lpění na dodržení pravidel za každou cenu, bez ohledu na konkrétní kontext situace. I při prosazování logických důsledků je možné rozhodnutí změnit. Vždy je ale třeba podat vysvětlení, proč k tomu došlo. „Je prima, že jste se přestali dohadovat. Koukám, že by se vám bagr na vaší stavbě docela hodil. Myslím, že už vám ho klidně můžu vrátit.“
Několik praktických tipů:
Dávat dítěti pozornost v situacích, kdy je „hodné“. Přisednout si k dětem, když si hrají, popovídat si o stavbě z lega, pomoci při vaření v dětské kuchyňce…
Nekomunikovat s dětmi jen v negativních větách („nedělejte, nesahejte, neběhejte…“) a příkazech. Vychytávat naopak situace a chování, za něž je děti možné ocenit a povzbudit. Užívat pozitivní komunikaci.
Vyhnout se jakémukoli nálepkování, i pozitivnímu. Nikdy děti mezi sebou nesrovnávat, vyhýbat se soutěžení.
Nepodporovat žalování.
Zbavit se neefektivních stereotypů, prolomit začarovaný kruh zlobení – napomínání.
V konfliktní situaci zareagovat zcela nově a nečekaně.
Vnímat děti jako schopné a zodpovědné, dávat jim důvěru. Nechat jim dostatek prostoru pro to, aby samy nacházely řešení konfliktních situací.
Nehledat za „zlobením“ zákeřnost nebo provokaci ze strany dítěte, zamyslet se nad skutečnou příčinou problematického chování.
Tak jako pedagog mění postupně svůj osobní přístup k dětem, učí se využívat nové užitečnější výchovné strategie, tak i děti potřebují čas na to, aby se v malinko jinak postavených situacích naučily zorientovat. To, že se změna v chování pedagoga neprojeví okamžitě ve zpětných reakcích dětí, nemusí být důkazem nevhodného přístupu, ale pouze mezidobím, kdy děti vstřebávají změněnou situaci a hledají své nové osobní strategie chování.
Spolupráce s rodiči
Zejména rodiče, kteří své děti autoritativně vedou k poslušnosti, se mohou nad demokratickými výchovnými principy pozastavovat nebo je dokonce otevřeně kritizovat. Je žádoucí, aby rodič i pedagog působili na dítě v podobném duchu nebo alespoň prosazovali stejná pravidla. V praxi je toto ale někdy obtížné sladit. V souladu s demokratickým přístupem k dětem by samozřejmě měl fungovat i
přirozený respekt pedagoga vůči rodičům
a jejich vychovatelským dovednostem. Je třeba si uvědomit, že každý rodič vychovává tak, jak nejlépe dovede (kopíruje výchovou, kterou sám zažil, prosazuje zásady, které považuje za správné, snaží se získávat informace z internetu či publikací o výchově…). To, že některým rodičům chybějí některé výchovné dovednosti, není možné vnímat jako nedostatek kompetence k výchově.Pedagog by měl být schopen obhájit svůj výchovný přístup, vysvětlit proč dělá to či ono. Nemusí však v každé situaci nutně přesvědčit rodiče o „správnosti“ toho, co dělá. Veškerá hodnotící adjektiva jsou ve vztahu ke kvalitě výchovy v konečném důsledku nakonec stejně zcela irelevantní. Je dobré s rodiči často hovořit, nabízet jim možnost navštěvovat mateřskou školu, pořádat společné akce dětí a rodičů a tím
otevírat prostor pro vzájemné užší kontakty. Vidět pedagoga při konkrétní práci s dětmi může výchovně tápajícímu rodiči přinést větší užitek než pouhé teoretizování o výchovných metodách.