Problémové chování není v předškolním věku nic neobvyklého. Děti překračují hranice své primární sociální skupiny a začínají se pravidelně setkávat se svými vrstevníky. Musí tedy zkoušet nové vzorce chování, učit se a rozvíjet svoji osobnost v zatím neznámých situacích. V takových chvílích na nás může dítě působit, že se chová nevhodně, problémově či nevychovaně. Dítě je vystaveno novým citovým zážitkům a teprve se učí, jak správně reagovat, vnitřně i navenek. Je tedy důležité, abychom poznali rozdíl mezi problémovým chováním a poruchami chování a emocí, které velice ztěžují vývoj osobnosti ve všech jejích složkách. Pedagog v mateřské škole je důležitá klíčová osoba a často má možnost jako první objektivně posuzovat chování dítěte, a učinit tak první kroky k intervenci poruch chování a emocí, čímž umožní dítěti ten správný vývoj a nabídne mu posilující zkušenost (Fialová, 2014).
Poruchy chování a emocí u dětí předškolního věku
(2. část)
Mgr.
Michaela
Fialová
studentka doktorského studijního programu Speciální pedagogika, PdF MU
Pro lepší orientaci v problematice jsme si rozdělili poruchy chování na vývojové a nevývojové. V minulém textu (Speciál pro MŠ č. 2/2015) jsme se seznámili s vývojovými poruchami chování a nyní se budeme ve druhé části zabývat nevývojovými poruchami chování a emocí. Z této kategorie nevývojových poruch chování a emocí si přiblížíme agresivitu, šikanu, opoziční vzdor, lhaní, uzavřenost a úzkostnost dítěte.
Agresivita
Agresivita u dětí předškolního věku
znamená, že dítě vykazuje takové chování, při kterém se projevuje jeho útočnost vůči druhému jedinci, zvířeti nebo věci. U předškolních dětí si ale nejčastěji všimneme útočného jednání právě při hře s vrstevníky v mateřské škole.Agresivitu u dítěte často vyvolává touha mít něco nebo dosáhnout toho, co si dítě moc přeje. Může se jednat o hračky, různé předměty, ale také o pocit převahy nebo mít prvenství ve hře. Agresivitu dítěte může také vyvolat špatný příklad klíčové osoby (např. rodič, zákonný zástupce, pedagog, vychovatel atd.). V neposlední řadě nesmíme zapomenout na masmédia, která mohou v dítěti vyvolat zmatek, neklid a následné nežádoucí chování.
Agresivitu rozdělujeme do čtyř stupňů:
agrese bez vnějších projevů,
kdy má dítě agresivní myšlenky, myšlení dítěte je těžko rozpoznatelné a můžeme si všimnout např. zblednutí či zčervenání tváře, zatínáním zubů atp.;agrese, která se projevuje navenek různými nadávkami a výhrůžkami;
agrese projevená destruktivním chováním
se vyznačuje ničením a rozbíjením různých předmětů a hraček nebo kopáním a boucháním např. do dveří a skříní;agrese spojená s fyzickým napadením
druhého jedince (vrstevník, rodič, pedagog) nebo zvířete.Pokud se setkáme s takovým dítětem, které vykazuje ve svém chování známky agrese, je důležité:
Zamezit okamžitě dítěti v ubližování ostatním.
Pokud víme, že má dítě více impulzivní temperament, snažme se ho preventivně usměrňovat a "vybíjet se", čímž můžeme předejít situacím, kdy by se mohlo dítě chovat agresivně.
Pomozme dítěti zvládat konfliktní situace, pokud se v nich ještě samo neorientuje, a ukažme mu, jak je zvládat.
Buďme dítěti příkladem a nevyčleňujme ho z kolektivu.
Pokud je to možné, zapojíme do eliminace nežádoucího chování i zákonné zástupce dítěte.
Zařaďme do programu hry na usměrňování agresivity, kterých se bude účastnit celý kolektiv (Špaňhelová, 2007).
Šikana
Šikana u dětí předškolního věku
není tak častým fenoménem jako šikana v prostředí základních škol. Je však prokázáno, že se v mateřských školách neobjevují pouze prvky šikany, ale setkáme se v tomto prostředí i s počátečními stadii tohoto bolestivého jednání. Šikana, která je přehlížená a neléčená, dokáže způsobit bolesti a traumata neskutečných velikostí v následném vývoji dítěte. Než dokážeme označit chování dítěte za šikanování, je důležité umět rozpoznat rozdíl mezi pouhým škádlením a šikanováním. Pod pojmem
škádlení
se rozumí např. žertování, popichování, zlobení atd. za účelem dobré nálady všech zúčastněných. Nenajdeme v něm vítěze ani poraženého a chápeme ho jako projev přátelství. Je provázeno empatií, respektem, zachováním důstojnosti a pochopením druhého. Existuje ale i škádlení, které je nepříjemné a zabolí, avšak není jednostranné. Ten, kterému se to nelíbí, se necítí bezmocně a dokáže se bránit.Šikana je takové chování, kdy jedno nebo více dětí úmyslně a opakovaně ubližuje druhému.
Šikanování je chování, kdy má dítě za cíl druhého zranit, ublížit mu a ponížit ho. Agresor jedná bezohledně, tvrdě a nelítostně. Oběť šikany je naprosto bezbranná, bránit se neumí, nechce nebo nemůže. Je zesměšňovaná, cítí velký stud, bolest, strach a bezmoc. Při šikaně je ponižována a zraňována lidská důstojnost oběti. Šikana patří do vztahů násilných a závislostních, je nutné jí zamezit co nejdříve je to možné. Jak se zachovat, pokud zjistíme, že dochází k šikanování?Vyslechněme volání o pomoc jak oběti, tak rodičů dítěte.
Problém nebagatelizujme, musíme zajistit okamžitou ochranu oběti.
Informujme o podezření na šikanu rodiče i ostatní pedagogy.
Hledejme další pomoc prostřednictvím odborníka.
Ubezpečme dítě, že udělalo dobře, když vám o problému řeklo, neoznačujte ho ihned za "žalobníka".
V rámci prevence šikany, promluvme s dětmi o tom, co se smí a co ne, co je to šikana, a ujistěme je, že za námi mohou přijít s problémy (Kolář, [online] 2015 ).
Opoziční vzdor
Opoziční vzdor
(nebo také porucha opozičního vzdoru) - dítě s touto poruchou na nás bude působit, že je neposlušné, všemu vzdoruje, má odmítavý postoj k námi nabízeným aktivitám a často je nepřátelské vůči autoritám. Celkově svým chováním působí vzdorovitě (Train, 2000). Opoziční porucha se může vyskytovat u dětí, které špatně snášejí kritiku, mají špatný nebo nevhodný rodičovský vzor, jsou více tvrdohlavé, citlivé a idealistické. Je důležité, abychom při opozičním vzdoru nepřehlédli jinou možnou poruchu. Může se jednat o ADHD nebo např. o poruchy nálad. Pokud se setkáme v mateřské škole s dítětem, u kterého se opoziční vzdor projeví, upozorníme na danou situaci a projevy dítěte jeho zákonné zástupce. Snažíme se o pozitivní posilování jeho žádoucích reakcí, které jsme si přiblížili v první části článku (Šustr, [online] 2007).Lhaní
Lhaní u dětí v předškolním věku
nemívá často charakter poruchy chování. Můžeme se ale setkat s výjimkami. Lež je únik od problému, snaha vymanit se z nepříjemné situace. Abychom mohli říci, že dítě lže, je důležité pochopit rozdíl mezi bájivou lhavostí a pravou lží.
Bájivá lhavost
je problém, který se objevuje u dětí a vymizí kolem šestého až sedmého roku. Dítě vymýšlí různé fantastické příběhy, nemá ze lži žádný prospěch, příběhy nemají žádnou logiku a velkou roli v nich hraje dětská fantazie. V mateřské škole tedy není důvod se bájivou lhavostí znepokojovat. Vždyť i pohádky, které dětem předčítáme, jsou smyšlené fantazijní příběhy.Pravá lež
se dá charakterizovat tím, že dítě lže a intrikaří úmyslně a ve svůj prospěch. Pomocí lži se snaží vymanit z nějakého problému nebo dosáhnout nějaké výhody pro sebe sama. Při diagnostice lží se musíme zaměřit na to, jak často dítě lže, komu dítě lže a zmapovat situace, ve kterých se lží dopouští. Pokud zjistíme, že dítě lže tehdy, aby ublížilo jiné osobě, zaměřme se na jeho agresivní projevy a zvažme možnost, jestli se již nejedná o prvky šikanování (Vágnerová, 1999). Jak se zachovat pokud zjistíme, že se jedná o pravou lež?Jednáme tak, aby se dítěti pravda vždy vyplatila, tím předejdeme nutnosti lhaní.
Pokud přistihneme dítě při lži, nesnažíme se kritizovat jeho osobu, ale samotnou lež.
Jsme vždy vzorem, pokud nechceme, aby dítě lhalo, nesmíme lhát ani my.
Uzavřenost, úzkostnost
Uzavřenost, nadměrná stydlivost nebo úzkostný strach u dětí předškolního věku
je další kategorie poruch chování, se kterou se v prostředí mateřské školy můžeme setkat. Příčinou
nadměrné uzavřenosti nebo stydlivosti
může být špatné rodinné prostředí. Dítě může trpět nedostatkem podnětů nebo nízkým kontaktem s vrstevníky. Může se jednat ale i o vrozené nastavení osobnosti dítěte. Proto se snažíme u dítěte rozvíjet jeho komunikaci, podporovat jeho osobnostní a sociální vývoj a začleňujeme jej do kolektivu (Leskovjanská, 2010).Jestliže se jedná o úzkostný strach u dítěte předškolního věku, můžeme si všimnout, že se dítě izoluje od ostatních, je tiché, působí napjatě, má nepřiměřený vztah k hodnocení své osobnosti a trpí obavami z odmítnutí. Dítě není schopno dosáhnout pocitu uspokojení a pohody, opět se musíme zaměřit na pozitivní posilování při edukačním procesu (Vágnerová, 1999).
Na závěr bych ráda připomněla, že dítě s poruchou chování a emocí není překážkou, ale výzvou pro všechny pedagogy. Je důležité, abychom mu pomohli odstranit bariéry, které mu překážejí v jeho vývoji. Je také nutné, abychom pozitivně posilovali edukační proces, a tím tak otevírali možnost pro perspektivní budoucnost dítěte.
ZDROJE
FIALOVÁ, M.
Poradenství na základních školách z perspektivy žáků 7. až 9. ročníků.
Brno, 2014. Diplomová práce. Masarykova univerzita, pedagogická fakulta, katedra speciální pedagogiky.KOLÁŘ, M.
Šikana v mateřské škole: diferenciální diagnostika - jak rozlišit šikanování od škádlení?
[online]. s. 18 [cit. 2015-04-01]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/wp-content/upload/prilohy/11303/sikana_v_materske_skole_diferencialni_diagnostika___jak_rozlisit_sikanovani_od_skadleni.pdfLESKOVJANSKÁ, G.
Poruchy chování u dětí předškolního věku
. [online]. 2010 [cit. 2015-04-01]. Dostupné z: http://www.portal.cz/casopisy/info/ukazky/poruchy-chovani-u-deti-predskolniho-veku/41297/ŠPAŇHELOVÁ, I.
Jak usměrňovat agresivitu.
Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2007.ŠUSTR, J. Jak vzdorovat opozičnímu vzdoru. Rodina a škola. 2007, č. 10. Dostupné z: http://www.portal.cz/casopisy/ras/ukazky/jakvzdorovatopozicnimu-vzdoru/24003/
TRAIN, A.
Nejčastější poruchy chování dětí.
Praha: Portál, 2000.VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese: Variabilita a patologie lidské psychiky. Praha: Portál, 1999.