Popelka mezi řediteli? Ale vůbec ne...

Vydáno:

Jak rozmanitý může být význam jednoho slova. Vyslovíme-li slovo ředitelka, každý si v duchu představíme jiného člověka, jinou školu, jiný sociální kontext. Přitom školské předpisy hovoří studeným nerozlišujícím a neosobním způsobem, jako bychom byli pouhá čísla. Všichni na první pohled chápou rozdíl mezi ředitelkou velké střední školy, kterou navštěvují dvě tisícovky žáků, a málotřídní školy čítající žáky v desítkách. Ale jak je to ve školách mateřských?

Popelka mezi řediteli? Ale vůbec ne...
PhDr.
Václav
Trojan
Ph.D.
ředitel Ústavu profesního rozvoje pracovníků ve školství, PedF UK
Sám nevím, zda toho po někom v celém školském systému chceme tolik jako po ředitelce či řediteli školy. Během jednoho dne se chvíli pohybuje v roli lídra, chvíli v roli manažera, chvíli v roli vykonavatele procesu. Každá tato role je důležitá, svébytná a nezastupitelná. Potíž je v tom, že je to pořád jeden a ten samý člověk. Myslet část pracovního dne na strategické cíle, motivaci lidí a budoucnost školy, tedy být mentálně přítomen v budoucnosti, je úkolem lídra. Být naopak ukotven v přítomnosti školy, zajišťovat plnění základních manažerských funkcí (plánování, organizování, výběr pracovníků, kontrolování, analýza, rozhodování či implementace) patří k manažerovi. Přitom nás napadne, zda to nemíří u škol spíše k zástupcům? A nakonec přímo pracovat s dětmi, tedy být vykonavatelem procesu, to směřujeme tradičně k učiteli.
Nedávno jsem od jedné ředitelky mateřské školy slyšel, že se označuje za dvě (tři i více) v jednom, stejně jako známá káva se smetanou i cukrem dohromady. Je to úsměvné pouze do té míry, než si uvědomíme hloubku této pouze na první pohled legrační nadsázky. Spojování popsaných rolí lídra, manažera i vykonavatele procesu do výkonu jednoho člověka je skutečně mnohdy za hranou možného.
Možná podotknete, že takto to má každý ředitel. Jistě, ale… V první řadě jde u mateřských škol často o malé školy, které nemají žádnou rozpočtovou rezervu, proto je kumulace funkcí někdy neskutečná. Mnohé kolegyně zapojují svoje protějšky do oprav nábytku, stěhování, zahradních prací či úklidu sněhu. Dalším problémem v řadě je přímá práce s dětmi. Je pravdou, že jsme na pedagogickou linku ředitelek a ředitelů v našem vzdělávacím systému zvyklí dlouhodobě, pořád zůstávají pedagogickými pracovníky. Jenže počet hodin přímé práce s dětmi je v mateřské škole značně vyšší než u ředitelek a ředitelů jiných druhů škol. Kdysi dávno někdo asi rozhodnul, že práce s dětmi je jednodušší s těmi malými a těžší s těmi velkými, proto mají nejmenší vyučovací povinnost učitelé středních škol, o něco větší učitelé škol základních a největší učitelky škol mateřských. Ze zvykového práva vyplývá potom i stanovení přímé práce s dětmi u ředitelek a ředitelů.
Setkal jsem se během studia s více ředitelkami mateřských škol, které díky postupně sloučeným školám (nemluvě o manažerských experimentech v některých městech vytvářejících kolosy školek rozesetých po celém městě) měly několik odloučených pracovišť. Ve spojení s více podřízenými jim to přinášelo každodenní manažerské výzvy, které často neměly ředitelky či ředitelé běžně velkých základních škol. Přitom přímá práce s dětmi o pěkný kus větší. Většina ředitelek na sobě systematicky pracovala a ve studijních skupinách leckdy strčily do kapsy svoje spolužáky.
Někdy paradoxně zaznělo, že je pedagogický terén považuje za něco méně, za ty „mateřinky hrající si s dětmi“. Měl jsem potom „slepičí“ radost, když se právě z manažerských praxí a návštěv mateřských škol vraceli ostatní ředitelé a ředitelky s překvapením a najednou s úctou popisovali, co všechno musí právě ředitelka mateřské školy každodenně řešit. Skromnost je správná, ale malomyslnost a méněcennost určitě namístě není.
Sám přidám ještě jeden poznatek reflektující jedno desetiletí výukové práce s řediteli a ředitelkami. Z části poslucháren, kde seděly ředitelky mateřských škol, nikdy nezněla pesimistická slova, nikdy nezněly stesky nad množstvím úkolů, nikdy neznělo upozornění, že některá část výkladu je více pro pedagogy z ostatních škol. Chápaly a chápou svoji práci i svoje školy jako součást celého vzdělávacího systému, o kterém je správné vědět co nejvíce. Dlouho mi hlavou běžela vzpomínka, kdy jsme rozebírali výsledky jednoho ročníku šetření PISA mapujícího čtenářskou gramotnost našich patnáctiletých žáků. Od pár posluchačů jsem slyšel stesky, že je to odtažité od školní praxe, že jejich žáci nebyli testováni, že s tím sami nic nenadělají. Z lavic ředitelek mateřských škol proti tomu zazníval jeden příklad za druhým o jejich přínosu k posilování čtenářské gramotnosti. Co na tom, že jejich dětem do patnáctého roku ještě hodně schází. Příklady mateřských škol bez televize, zapojování rodin do čtení dětem, noci s knihou a mnoho dalších příkladů najednou zahanbovalo všechny ty, kteří měli dojem, že situaci má napravovat někdo jiný.
Rád bych všem pozitivně naladěným ředitelkám vzkázal, že dělají dobrou práci a že do ředitelské (či kapitánské) rodiny samozřejmě patří. Příjemné jaro a úsměv duši přeje Václav Trojan.

Související dokumenty