Pomáháme si...

Vydáno:

V naší mateřské škole vedeme děti k zájmu o druhé, k přirozenému vnímání rozdílností a respektu k nim. Snažíme se vychovávat děti bez předsudků a zároveň je učíme kriticky přemýšlet a vyhodnocovat různé situace. Jeden z příkladů výchovy dětí k toleranci odlišností nabízí následující příspěvek.

Pomáháme si...
Bc.
Miroslava
Strakatá,
ředitelka MŠ Slunečnice, Maršovice
Stejně jako mnoho dalších škol také naše dvoutřídní mateřská škola se snaží získávat finanční prostředky mimo rozpočet od zřizovatele sběrem různých druhů surovin. Již několik let realizujeme sběr papíru a víček z PET lahví, z jejichž prodeje získává škola finanční zdroje, které využíváme ve prospěch dětí v MŠ. Přibližně před třemi lety nás upozornil jeden z rodičů na handicapovaného chlapce z nedalekého města, jehož rodina shání různými dostupnými cestami finanční prostředky na jeho léčbu. Jednou z forem finančních zdrojů je také sběr a prodej víček z PET lahví. Domluvili jsme se tedy s kolegyněmi v MŠ a s rodiči, že budeme pokračovat ve sběru papíru. Finanční zisk půjde i nadále na účet školy a nasbíraná víčka věnujeme rodině postiženého chlapce.
Týdenní projekt Pomáháme si
Prostřednictvím projektu Pomáháme si, který jsme s kolegyněmi sestavily, jsme děti seznamovaly s různými tělesnými postiženími dětí i dospělých. Děti přicházely na to, že ne všechny děti mají to štěstí být zdravé a žít plnohodnotným životem jako jejich vrstevníci. Nemohou například chodit pravidelně do mateřské školy, hrát si s dětmi na hřišti, lézt na prolézačky, běhat apod. Musí trávit čas v různých léčebnách a rehabilitačních zařízeních. Na léčbu a rehabilitace potřebují rodiče dětí s tělesným postižením finanční prostředky, jež není jednoduché opatřit. Společnou diskuzí s dětmi jsme došli k závěru, že také my můžeme pomoct při léčbě chlapce, který prodělal dětskou mozkovou obrnu, kvůli které se špatně pohybuje.
Návštěva Mirečka v mateřské škole
V prvním roce realizace sběru víček pro Mirečka jsme pozvali chlapce s jeho maminkou do naší mateřské školy na návštěvu, při které jsme plánovali víčka předat. Rodinu jsme znali do té doby pouze zprostředkovaně, měli jsme pár informací od rodiče, který nás na chlapce upozornil. Nevěděli jsme tedy, jak bude reagovat během návštěvy chlapec, jeho maminka a nevěděli jsme, jak budou reagovat děti v mateřské škole. V naší mateřské škole nemáme integrované dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, děti tedy neměly žádné zkušenosti s handicapovaným vrstevníkem ve své skupině.
Děti seděly v kruhu na koberci a čekaly na svého nového kamaráda. Mireček přišel se svou maminkou do třídy a bylo vidět, že i chůze s berličkami mu činí značné potíže. Pohybové potíže jsou navíc spojeny se zrakovou vadou, chlapec má brýle s vysokým počtem dioptrií. Mirečka a jeho maminku jsme přivítali, děti se těšily a přirozeně byly také zvědavé. V úvodu našeho setkání předalo několik dětí Mirečkovi dárky - knížku, sladkosti a rovněž drobný finanční obnos. Zároveň s dárky jsme s dětmi předali Mirečkově mamince víčka z PET lahví, která jsme ve spolupráci s rodiči v mateřské škole nasbírali. Děti spontánně a zcela přirozeně vtáhly Mirečka do hry a učitelky tak měly prostor na povídání s jeho maminkou. Stejně tak, jako proběhlo společné hraní dětí, tak i rozhovor s matkou chlapce byl, troufám si říct, že oboustranně, velmi příjemný a vstřícný. Dověděli jsme se více o nemoci Mirečka, o způsobu léčby, o problematickém získávání finančních prostředků na rehabilitační pomůcky a léčbu, o způsobu a možnostech vzdělávání chlapce apod. Pro nás učitelky byla diskuze s Mirečkovou maminkou zajímavá a přínosná. Získaly jsme spoustu nových informací o starostech, ale i radostech rodiny, jejíž dítě prodělalo dětskou mozkovou obrnu a následkem toho trpí tělesnými handicapy, které brání dítěti vést život na stejné úrovni jako zdravé děti.
Prosociální cítění a chování dětí
Cílem mého příspěvku není polemizovat o inkluzivním vzdělávání, o jeho výhodách a nevýhodách a dalších aspektech týkajících se této oblasti. Ráda bych jen na základě vlastních zkušeností upozornila na pozitiva, která přináší potkání se zdravých předškolních dětí s dětmi handicapovanými, ať již v jakékoliv skupině - v prostředí mateřské školy, v zájmovém kroužku apod. Už pan profesor Matějček ve své době zastával názor, že setká-li se dítě předškolního věku s jakoukoliv odlišností, ať již s různým druhem postižení, s jinou barvou pleti, jiným jazykem, jinou kulturou apod., vnímá tuto skutečnost jako zcela samozřejmou a běžnou. Dítě není ještě zatíženo negativními zkušenostmi, nemá vytvořené předsudky vůči různým odlišnostem. Není ani nutné informovat podrobně zdravé vrstevníky o tělesném nebo duševním postižení a jeho důsledcích. Dle druhu postižení samozřejmě děti vizuálně zjistí velmi brzy rozdíly, jsou-li patrné, ale zpravidla je neřeší, nepřikládají jim velkou váhu.
Na to, jaká má handicapovaný kamarád omezení vyplývající z druhu jeho postižení, přijdou děti samy. Zjistí to ale až v rámci společných her a různých činností. V předškolním věku děti zcela přirozeně přijímají pohybová, smyslová, mentální, jazyková i další omezení nebo jinakosti svých vrstevníků a spontánně, v rámci společných her se učí s těmito vrstevníky žít, hrát si a být. V některých případech se objeví přirozená dětská zvídavost a dítě vznese směrem k učitelce zcela konkrétní dotaz, například: „Terezka má nemocné nožičky, očičko?“ V tom případě je namístě pravdivě odpovědět, že tomu tak skutečně je, a podotknout, že naší kamarádce můžeme pomoci třeba tím, že ji vezmeme při chůzi po schodech za ruku. Je třeba vyvarovat se litování dítěte s postižením, ale nastínit ostatním vrstevníkům způsob případné pomoci konkrétnímu dítěti.
Vzor dospělého
Velmi důležitou roli v kolektivu dětí, v němž je začleněno dítě s handicapem, hraje přístup a postoj dospělých, ať již učitelek v mateřské škole, lektorů v zájmovém kroužku, nebo i rodičů ostatních dětí. Ačkoliv si to většinou příliš neuvědomujeme a není to ani příliš patrné, děti velmi intenzivně vnímají, jak se chová například učitelka v MŠ k dětem jako skupině, k dětem individuálně, a to jak ke zdravým dětem, tak k dítěti s handicapem. Výchově dětí bez předsudků k odlišnostem pozitivně nahrávají dvě skutečnosti - schopnost předškolních dětí vnímat odlišnosti zcela přirozeně a vzor dospělého s adekvátními postoji k dané situaci. Předškolní děti zpravidla vnímají dospělou osobu jako autoritu, důvěřují jejímu chování, jednání a prostřednictvím toho se učí určitým postojům, do určité míry přebírají vzorce chování.
Může se však stát, že k určitým odlišnostem může zaujmout jiný postoj učitelka v mateřské škole a jiný postoj rodiče zdravého dítěte. Vybavuje se mi zkušenost, kdy do třídy mateřské školy docházela dívenka s oční protézou a současně dvě děti s jinou barvou pleti. Došlo k zajímavé situaci. Ve třídě vše probíhalo bez problémů, vrstevníci obě odlišnosti přijímali zcela přirozeně, učitelky zaujaly k dítěti se zrakovým handicapem a k dětem s jinou barvou pleti stejný postoj. U několika rodičů zdravých dětí však vyvstal problém se vztahem k dětem s jinou barvou pleti. Často projevovali lítost nad dítětem se zrakovou vadou, kdežto neradi viděli, když si jejich děti hrály s dětmi jiné barvy pleti. K tomu přijímali různá opatření, například při ranním příchodu do třídy MŠ doporučovali svým dětem, s kým si mají hrát a vést se za ruku a s kým ne. Podotýkám, že děti s odlišnou barvou pleti se již ničím dalším neodlišovaly, a to ani jazykem, chováním, oblékáním. Tito dospělí se snažili trochu násilně vtisknout svým dětem své vzorce chování, své předsudky získané nějakou svou negativní zkušeností nebo byli pouze silně ovlivněni většinovým názorem společnosti. Ani litování dítěte se zrakovou vadou ani separace dětí s odlišnou barvou pleti nebyla opodstatněná a především děti těchto rodičů nechápaly, proč si s některými dětmi mohou hrát a s některými ne.
Pomáháme si vzájemně
Setká-li se dítě v předškolním věku s vrstevníkem, jenž trpí fyzickým nebo mentálním postižením nebo se odlišuje jiným způsobem, přijme ho zcela přirozeně a bez předsudků, jak již bylo řečeno v úvodu článku. Tato spontánnost a přirozenost je prospěšná nejen pro dítě, které se nějakým způsobem odlišuje, ale rovněž pro ostatní děti. Ostatní vrstevníci se naučí jednat s handicapovaným kamarádem, naučí se, jakým způsobem mu mohou pomoct, a tyto získané dovednosti budou umět uplatnit i v pozdějším věku - na základní škole, v dospělosti. Myslím, že je naopak velmi vhodné „ukázat“ dětem v předškolním věku, že existují různá omezení, která brání vést některým dětem a dospělým plnohodnotný život. Děti se naučí vážit si svého zdraví a naučí se vést kvalitní způsob života, který je důležitý pro zdravý fyzický i duševní vývoj a život každého jedince.
Sběr víček z PET lahví, který v naší MŠ realizujeme, je jistě záslužný čin, ale velmi důležitá je návštěva Mirečka, pro kterého je sběr určen. Děti vidí konkrétní dítě s konkrétním postižením a vědí, že víčka, která společně se svými rodiči sbírají, mu mohou pomoct zmírnit jeho tělesné potíže a vést v budoucnu kvalitnější život v rámci možností jeho handicapu. Pokud bychom s dětmi realizovali jakoukoliv dobročinnou akci bez konkrétního příkladu, bude pro ně sbírka, charita nebo dobročinnost velmi abstraktní a nebudou mít možnost utvořit si reálnou představu o své pomoci. Stálý kontakt s postiženým chlapcem zajišťuje, že děti vidí výsledek své pomoci, vědí, co dělají a proč to dělají. Je to opět vklad do jejich budoucího života, učí se postojům, toleranci, empatii, hodnotám a morálnímu cítění.
Závěr
Když přišel Mireček se svou maminkou na návštěvu do naší mateřské školy v letošním roce, byli jsme moc překvapeni a zároveň nadšeni, že ačkoliv mu chůze stále činí potíže, přišel s maminkou za ruku a bez berliček. Maminka nám s neskrývanou radostí vyprávěla, kde a jaký způsob léčby našla pro svého syna, který mu evidentně výrazně pomohl především s jeho pohybovými potížemi. Vzhledem k tomu, že Mireček již navštěvuje první třídu základní školy, vyprávěl nám, jaké má ve škole kamarády a který předmět ho baví nejvíce. S maminkou chlapce jsme diskutovali spíše o praktických záležitostech, například o roli asistenta v ZŠ, skloubení školního vyučování a léčby apod. I letos jsme předali Mirečkovi a jeho mamince víčka z PET lahví, z jejichž prodeje bude mít rodina finanční prostředky na léčbu a rehabilitaci komplikací způsobených DMO. Ve sběru víček budeme ve spolupráci s rodiči dětí v mateřské škole samozřejmě pokračovat a těšíme se na další návštěvu Mirečka s jeho maminkou kdykoliv v průběhu roku.

Související dokumenty