Očkování: nejúčinnější způsob ochrany před infekčními nemocemi

S takovými a jim podobnými argumenty se dětští lékaři setkávají často. Slyší je od rodičů, kteří díky očkování prožili dětství ve zdraví, nesetkali se s kamarády navždy postiženými přenosnou obrnou, nepotkali se tváří v tvář s úmrtím sourozence v rodině na černý kašel či hnisavou meningitidu.

Princip očkování patří k největším objevům v medicíně vůbec. Posunul kvalitu veřejného zdraví na úroveň, o které se před světovými válkami lidem ani nesnilo. Jak snadno si zvykneme na něco, co je dobré! Jak snadno se to stane samozřejmou součástí našeho života a jak rychle si přestaneme vážit takových "samozřejmostí" a začneme hledat chyby!

Očkování chrání dítě před těžkými nakažlivými nemocemi. Zavedením pravidelného celoplošného očkování dramaticky poklesl počet případů onemocnění, proti kterým se očkuje. Očkování je úspěšnou ochranou dětí i dospělých nejen před nemocí samotnou, ale i před následky, které by mohla způsobit. Míra účinnosti závisí na proočkovanosti populace.

Díky očkování po celém světě se podařilo zcela vymýtit onemocnění pravými neštovicemi. Po zavedení celoplošného očkování proti dětské obrně nebyl v naší zemi zaznamenán jediný případ onemocnění. Přitom dětská obrna postihovala stovky dětí, desítky jich na obrnu umíraly a další desítky přežívaly s trvalými následky. Podobné úspěchy zaznamenáváme díky očkování i u dalších dříve běžných nemocí, jako je černý kašel, spalničky a další nemoci.

Očkování se stalo samozřejmostí a stejnou samozřejmostí se v očích veřejnosti stala představa, že dítě na infekční onemocnění neumírá. Zapomíná se přitom, že je to zásluha očkování. Infekční nemoci vyjma pravých neštovic stále existují a neočkovaný jedinec je pro viry a bakterie snadným terčem, do kterého se trefí s neomylnou přesností, jakmile se jeho organismus není schopen účinně bránit.

Při očkování se do těla dostává očkovací látka, vakcína, která obsahuje oslabené nebo mrtvé zárodky nemoci. Očkovací látka nezpůsobí nemoc, ale přiměje organismus vytvořit protilátky, které ho v budoucnu před touto nemocí ochrání.

Neživé vakcíny obsahují tepelně nebo chemicky usmrcené původce nemoci, kteří se v těle nemohou množit, ale organismus si díky jejich přítomnosti vytváří proti nemoci obranu.

Takové vakcíny obsahují živé oslabené mikroorganismy, které svým rozmnožením v těle očkované osoby navodí mírnou formu infekce bez projevů nemoci a přitom stimulují systém obranyschopnosti k tvorbě imunity proti původci nemoci. Příkladem živých očkovacích látek je vakcína proti dětské přenosné obrně (OPV), proti příušnicím, zarděnkám a spalničkám.

Vakcína může sloužit k ochraně pouze před jedinou nemocí (monovakcína), nebo může obsahovat složky, které představují ochranu před několika různými onemocněními (kombinovaná vakcína). Kombinovaná vakcína má tu výhodu, že je dítě naočkováno proti více nemocem během menšího počtu návštěv u lékaře. Ušetří se stresů z návštěvy ordinace i bolestivých vpichů. Studie i praxe prokazují účinnost a bezpečnost kombinovaných vakcín. Očkovací látky podávané v kombinaci jsou stejně účinné, jako když se podají samostatně. Systém obranyschopnosti člověka nezatěžují a vedou u zdravého jedince k rozvoji správné imunitní odpovědi. Nezpůsobují ani vyšší výskyt nežádoucích účinků. Proto se vývoj vakcín ubírá směrem dalších kombinací, které zajistí proočkování dítěte proti závažným nemocem již v raném věku.

Tak jako každá mince má dvě strany, tak i každá účinná látka má své nežádoucí účinky. Nežádoucím účinkům vakcín, skutečným i domnělým, věnují lékaři a vědci patřičnou pozornost. Benefit očkování však mnohonásobně převyšuje jejich riziko, které lze správnou aplikací vakcín ve správnou dobu prakticky minimalizovat. Drtivá většina reálných nežádoucích účinků je navíc mírná a přechodná. Odezní během několika hodin.

Setkáváme se s nežádoucími účinky dvojího typu:

Po neživých očkovacích látkách (jako je hexavakcína nebo pneumokoková vakcína) dochází k vedlejší reakci během několika hodin (do druhého dne po očkování), u živých očkovacích látek (vakcína proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím) později, zhruba za 6 až 8 dnů po očkování.

Očkovací látky jsou ve skutečnosti velmi bezpečné. Dohled nad vývojem vakcín zajišťuje v Evropě Evropská léková agentura, která dohlíží na to, aby před uvedením vakcíny do praxe byly provedeny dostatečně rozsáhlé klinické studie. Výsledky studií vyhodnocuje, posuzuje účinnost a bezpečnost a teprve na základě těchto dat svolí k registraci vakcíny. Při používání očkovacích látek v praxi se dále sledují závažné nežádoucí reakce, tak aby případně bylo při jejich výskytu očkování zastaveno.

Očkování je vysoce efektivní způsob ochrany jedince před infekčními nemocemi (před těmi, proti nimž existuje vakcína). Není žádná jiná, účinnější cesta. Očkovací látka nemůže u zdravých jedinců vyvolat onemocnění, proti kterému má chránit. Žádná očkovací látka neobsahuje aktivní virus nebo bakterii a většina z nich obsahuje jen velmi malé části patogenů, a to ještě v oslabené formě.

Bezpečně a účinně očkovat znamená aplikovat vakcínu správně, ve správnou dobu s ohledem na dlouhodobý i aktuální stav očkovaného jedince. To je v rukou dětského lékaře, který zná dítě a jeho anamnézu a je proškolený v problematice očkování. Rozhodnutí o správné době očkování záleží i na informaci od rodičů, kteří znají své dítě nejlépe a umějí rozeznat drobné změny jeho chování, které mohou signalizovat začátek nemoci, kvůli které by bylo lépe očkování odložit.

Při dostatečné proočkovanosti populace je ztížen přenos nemoci na jedince, kteří ještě nejsou nebo nemohou být očkováni, ať už pro svůj věk, závažné chronické onemocnění, či alergii na složku vakcíny. Je-li tedy velká většina jedinců v populaci díky očkování proti nemoci imunní, nemoc se mezi nimi nemůže šířit. Na tom pak profitují ti, kteří z objektivních důvodů očkováni být nemohou. Aby kolektivní imunita fungovala, musí být proočkovanost vysoká, optimálně více než 95 %. Není-li tomu tak, dochází k epidemiím.

Hliník ve vakcínách bývá častým terčem odmítačů očkování. Poukazují na jeho nebezpečnost, možný vztah k autismu atp. Realita však je taková, že obsah hliníku v očkovacích látkách je dnes mnohonásobně nižší než v minulosti. Hliník je obsažen v mateřském i umělém mléce, stejně jako v příkrmech. Během prvních šesti měsíců přijímá dítě z mateřského mléka více hliníku než z vakcín. Denní dávka hliníku až do množství 2 mg/kg hmotnosti na den je dle vědeckých studií považována za minimálně rizikovou. Dostupné farmakokinetické modely ukazují, že příspěvek hliníku z žádné vakcíny této hranice nedosahuje. V průběhu prvních šesti měsíců života přijímá dítě z vakcín 3 až 4 mg hliníku, ve stejném období tedy přijme trojnásobné množství z mateřského mléka a z umělé výživy. K obsahu hliníku ve vakcínách je nutné dodat, že neexistují žádné relevantní vědecké důkazy, ze kterých by vyplývalo, že by hliník ve vakcínách oslaboval imunitní odpověď, a nemáme ani důkazy o tom, že by způsoboval astma, alergie či autismus.

Mýtus o souvislosti mezi autismem a očkováním vznikl na základě záměrně chybné studie britského lékaře Andrewa Wakefielda z roku 1998. Zveřejněná data se týkala vakcíny proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím. Jak se záhy ukázalo, byla upravována s úmyslem získat velká finanční odškodnění za domnělé "nežádoucí účinky". V Evropě i ve Spojených státech se uskutečnilo několik rozsáhlých studií, které přesvědčivě vyloučily vyšší riziko autismu po očkování.

Přestože Wakefieldova chybná studie byla vyškrtnuta z odborného lékařského časopisu Lancet a autor studie byl kvůli svému pochybení vyřazen z registru lékařů, očkování proti spalničkám zůstává předmětem pochybností ze strany rodičů (i z důvodu pravidelné horečnaté reakce po očkování). Je to problém o to větší, že právě u spalničkové vakcíny je potřeba vysoká míra proočkovanosti populace (95 %), aby fungoval mechanismus kolektivní ochrany, tedy aby byly před nemocí chráněni i neočkovaní jedinci. Důsledkem této skutečnosti jsou spalničkové epidemie, které v oblastech s nízkou proočkovaností vypuknou. Při poklesu proočkovanosti na 80 % ve Velké Británii po roce 2000 došlo postupně k několika rozsáhlým epidemiím, spojeným s úmrtím dítěte. V Německu, kde byla v roce 2006 proočkovanost proti spalničkám 91 %, vypukla epidemie spalniček a onemocnělo 1 200 lidí, tři děti postihla encefalitida. Ve Francii v roce 2011 při 90 % proočkovanosti onemocnělo spalničkami přes 10 000 lidí a dvě osoby nemoci podlehly. Tato data jako by někteří rodiče bohužel nevnímali a namísto toho věnují pozornost kritickým článkům odmítačů očkování.

Ano, je. Očkování dokáže ochránit před zákeřnými nemocemi, které se u nás běžně vyskytují a neočkovanému mohou způsobit trvalou těžkou újmu na zdraví.

Někdy mají rodiče pocit, že nemoc je z důvodu lepší hygieny a zdravotní péče celosvětově na ústupu, a není tedy nutné dítě očkovat. Ukazuje se ale, že ve chvíli, kdy z rozličných důvodů není populace proti některé z chorob, jež se již téměř nevyskytují, očkována, zvýší se počet nemocných touto chorobou záhy - a mnohonásobně. Příkladem mohou být Velká Británie, Švédsko a Japonsko, které přechodně snížily úroveň proočkovanosti proti dávivému kašli. Během několika následujících let došlo v Británii k epidemii dávivého kašle s 36 případy úmrtí. Podobná situace nastala v Japonsku i ve Švédsku.

Další z důvodů, proč je očkování nutné, je fakt, že i když se u nás výrazně snížil výskyt některých nemocí, mnoho jich přetrvává v jiných částech světa. V důsledku cestování se k nám mohou kdykoli rozšířit a mezi neočkovanými dětmi způsobit těžká, život ohrožující onemocnění.

V České republice se povinně očkuje proti devíti základním onemocněním. Jsou to: záškrt, černý kašel, tetanus, dětská obrna, hepatitida B, onemocnění vyvolaná bakterií Haemophilus influenzae b, zarděnky, spalničky a příušnice. Počtem dětských očkování se nijak nelišíme od rozvinutých zemí, kde je ochrana zdraví populace prioritou. Rozdíl lze najít v tom, že zákony regulují očkování jiným způsobem. Jde o tzv. nepřímou povinnost, což v praxi znamená, že například nenaočkované děti nejsou přijaty do dětských kolektivů. V některých zemích očkování není podmínkou vstupu do kolektivního zařízení, ale když se ve školce objeví nemoci, proti kterým dítě není očkováno, je ze školky vyloučeno do doby, než riziko infekce pomine. Takto otázku povinného očkování řeší například v sousedním Německu a Rakousku.

Někteří lékaři v Německu mají pro děti s odmítnutým očkováním vyhrazeny samostatné ordinační hodiny tak, aby se v čekárnách nepotkávaly s očkovanými dětmi. Ve Francii je povinné očkování proti záškrtu, tetanu a dětské obrně, v Itálii navíc ještě proti žloutence typu B. Itálie je také známá možností trestněprávně postihnout rodiče neočkovaných dětí. Je-li povinnost dána jen pro některá onemocnění, samostatné očkování pouze proti záškrtu nebo černému kašli dnes již v žádné zemi není dostupné, kombinuje se minimálně s tetanem, případně dalšími nemocemi v jedné dávce. Dostupné vakcíny se dnes i v kombinacích aplikují s podstatně menší zátěží, a přesto dokážou navodit dostatečnou ochranu. V jiných zemích, např. ve Švédsku, mají lékaři ze zákona povinnost nabízet a doporučovat očkování. Podíváme-li se dál, v USA proočkovanost kontrolují dokonce i při nástupu na vysokou školu a platí i pro zahraniční studenty. Nově je jako povinné pro nástup vyžadováno i pravidelné přeočkování proti černému kašli u dospívajících a proti čtyřem typům meningokoka. Bez těchto vakcín nebude dítě na vysokou školu přijato.

V naší zemi vysoké míry proočkovanosti dosahujeme zákonnou povinností vakcinace proti vyjmenovaným nemocem. Jako téma pro diskusi se nabízí, zda jde o nejlepší způsob, jak očkování prosazovat, a zda společnost nedospěla k možnosti přijetí jiných pravidel a prostředků. Fakt je, že stejným způsobem zákon v současné době stanovuje povinnost očkování v 10 z 30 evropských států.