Několik vět ke koaliční smlouvě

Návrh obsažený v koaliční smlouvě v bodu 7.1, aby poslední rok před zahájením vzdělávání v základní škole všechny děti povinně docházely do mateřské školy, pokládám za nešťastný a nevhodný. Nerozumím sice tomu, co znamená spojení v zásadě, koneckonců mi není jasná ani druhá věta (mají autoři na mysli například odklady předškolní docházky či možnost domácího předškolního vzdělávání?), za podstatné východisko proto pokládám slovo povinný. Možná bychom mohli nad tímto návrhem mávnout rukou, smlouvy se sice podepisují, ale plnění často následně naráží na „objektivní“ překážky nebo se na ně „zapomíná“. Jenže co kdyby se náhodou uskutečnil? Možná jde o hlavní důvod a bez něho by nikoho předškolní vzdělávání jako obvykle vůbec nezajímalo.

Chápu, že se může jednat o reakci na oprávněné stížnosti učitelů základních škol, že (platí to pro všechny, nebo jen některé děti?) a možná jich je stále více; rozhodování asi ovlivnil rovněž trvale (pokles mírně pod 20 %). Byl by to také dobrý signál do Strasbourgu ve věci DH a ostatní versus Česká republika, že stát se snaží a zodpovědně připravuje i romskou populaci na požadavky povinné docházky v základní škole, a tím výrazněji předchází i masivnímu selhávání této části populace.

Formální vzdělávání (a stát) by tak získalo větší vliv i na tu část populace, která dosud poněkud podceňuje význam vzdělání všeobecně a předškolního zvlášť a svým dětem sice poskytuje množství podnětů, nicméně nevýznamných právě pro rozvoj školního vzdělání, případně pro specifické formy vrůstání dítěte do této společnosti (například postoje ke vzdělání, k práci, odkládání uspokojení na pozdější dobu, respekt k majetku druhých). Ve výzkumech se také ukazuje, že prostá délka docházky do školy pozitivně koreluje s takovými charakteristikami, jako je například inteligence. Je tedy zřejmé, že z tohoto hlediska by mělo mít všeobecně spíše

Jenže tímto opatřením stát na sebe současně bere – tak tomu zde nikdy nebylo. Ani minulý režim, který kladl na předškolní přípravu ve školce značný důraz, snažil se o stoprocentní účast dětí na předškolním vzdělávání a téměř se mu to dařilo, nikdy k povinné předškolní docházce nesáhl. Vzhledem k tomu, že se státnímu školství bez významné pomoci rodičů plně nedaří naplňovat edukační cíle ani v oblasti základního vzdělání, je toto rozhodnutí velmi odvážné. Bude rovněž velmi zajímavé, jak se stát vyrovná s existujícím nedostatkem kapacit v mateřských školách v některých lokalitách, jestli bude ve třídách přijatelný počet dětí, který umožní učitelkám individualizaci práce, tedy zhruba kolem dvaceti (maximálně například 22 na dva učitelské úvazky). Rovněž je potřebné zohlednit, že zatímco starší školní děti jsou s to dojíždět do vzdálenější školy, případně totéž zajišťují rodiče, pokud si vyberou školu podle svého, u předškolních dětí musí stát zajistit . Je také možné, že stát rok dva s rozhodnutím počká, počet předškolních dětí v populaci klesne, v některých lokalitách se mírně navýší kapacity předškolních zařízení a bude moci vykázat splněný úkol.

Česká společnost má velké všeobecně, v tomto konkrétním případě se zodpovědností některých rodičů za výchovu a vzdělání dětí. Tito rodiče mají pocit, že svůj úkol splnili tím, že dítě zplodili, a dále ať se postará někdo jiný – jesle, vychovatelky, lékaři, škola, kroužky, domy dětí, stát... Opatřením, kterým by takto stát rozšířil povinnou školní docházku, převádí tuto zodpovědnost na sebe a ještě více oslabuje zodpovědnost rodičů. Přitom se náš stát v jiných oblastech všeobecně snaží zbavit absolutní odpovědnosti, protože velmi dobře ví, že sám ji není s to dobře naplnit. Není důvod, proč by se měl v případě vzdělávání chovat jinak. Pokud však ještě více vyjmeme dítě z gesce rodičů, oslabujeme rozvoj jejich vlastních vzdělávacích kompetencí. A co s rodiči, kteří zodpovědnost přijali a poskytují dítěti všestranně bohaté podněty? Proč jim bude stát brát tuto jejich radost?

Koneckonců rodiče se u nás docházce do předškolní instituce vcelku nebrání – zejména pokládají za velmi dobrou instituci, která děti nejen ohlídá po dobu jejich pracovní doby, ale která jim současně nabízí Docházku do ní pokládají zejména v posledním roce před vstupem do první třídy spíše za samozřejmou. Dosavadní režim však dovoluje rodičům rozhodnout se svobodně a následně se chovat velmi volně a jakkoli to z hlediska pedagogické práce není vždy nejvýhodnější, tak školy tolerují i nemalé absence. Vzhledem k tomu, že absence zpravidla znamená společný pobyt dítěte s rodiči, nelze příliš namítat.

Jde snad o opatření pro určité skupiny obyvatel, kteří podceňují docházku do školky (mimo jiné i z finančních důvodů?) a kteří se možná současně nevěnují dostatečně rozvoji svých dětí? Jsem přesvědčený, že tomu tak opravdu je. Jenže kvůli tomu budeme omezovat svobodu a pravomoce všech rodičů? S tím nemohu souhlasit. Nejsem příznivcem plošných reakcí na jakékoli dílčí excesy nebo problémy segmentu populace. Máme za to, že v předškolním období jde zejména o výchovu, proto v této oblasti. Osobně jsem pro výrazné ve všech oblastech, za jejich zdraví, výchovu, vzdělání. V jednotlivých případech sice nemusí jít o nejlepší krok, ale všeobecně se jeví podpora významu rodiny jako perspektivní. Stát a jeho instituce by měly potřebným rodinám fakticky pomáhat a ne je nahrazovat.

Očekává se, že díky tomuto opatření výrazně ubydou odklady školní docházky? Nepřesune se část zájmu rodičů o odklady do mateřské školy? Bude moci nastoupit dítě do základní školy bez absolvování posledního ročníku mateřské školy? Bude dělat nějaké vstupní zkoušky do první třídy?

Jako sekundární efekt zavedení povinné docházky do mateřské školy očekávám zvýšený nápor rodičů na ordinace lékařů, psychologů. Budeme psát doporučení, aby se dítě nemuselo účastnit návštěvy MŠ, protože dítě ještě není dostatečně zralé na návštěvu mateřské školy, že docházka do mateřské školy není pro dítě vhodná, bude se zvyšovat zájem o předškolní domácí vzdělávání. Jakkoli podporuji návštěvu předškolního dítěte v kolektivním zařízení, budu tato případná doporučení o odkladu nástupu do školky psát ochotně. Z odborného hlediska kolektivní výchova představuje u předškolního dítěte doplněk, rozšíření, obohacení rodinné výchovy a rozhodně ne opak.

Až za čas zjistíme, že toto opatření výraznějším způsobem všeobecně nepomohlo (a my to zjistíme, protože bez rodiny je jakékoli institucionální vzdělávání málo účinné), nebudeme uvažovat o další a ještě intenzivnější ingerenci státu do funkcí rodičů? Vzhledem k tomu, že základy pro školní vzdělání se kladou po celé předškolní období, určitě někoho napadne, jestli by nestálo za to, v první etapě rozšířit povinnou návštěvu i pro děti mladší a následně třeba i výrazně rozšířit kapacitu jeslí!

V případě, že není návštěva v mateřské škole povinná, lze o něco efektivněji domlouvat s rodiči jejich povinnosti, zapojení, spolupráci v mateřské škole. Návštěva dítěte v mateřské škole pak závisí

Existují varianty, které jsou pro mě přijatelné. Mohlo by být zakotveno, že všechny děti tříleté a starší mají ze zákona – to by byla velká výzva a stát by mohl dokázat, že je skutečně dobře fungující. Osobně bych tedy stanovil zákonem právo všech pětiletých (dále čtyřletých a nakonec i tříletých) na docházku do mateřské školy. Z toho vyplývá, že já bych zavázal stát, a ne občana. Snažil bych se posilovat podpůrnou činnost orgánů péče o rodinu a dítě ve vztahu k rizikovým rodinám.

Pokud by se přece jenom podařilo prosadit uvedené opatření do života, mělo by být v podobě povinného předškolního vzdělávání, a ne povinné docházky do mateřské školy. Tím by se zvýšil tlak na rodiče, aby se dítěti systematicky věnovali už v tomto období. Státu by přitom mělo být zcela jedno, kde a jakým způsobem si rodiče toto vzdělání zajistí. V této souvislosti bych pokládal za nezbytné zcela uvolnit předškolní domácí vzdělání, aby do něj mohl vstoupit kterýkoliv rodič bez předběžných podmínek (rodiče pouze oznámí své rozhodnutí). Je fakt, že by při tomto postupu měly být stanoveny oblasti, ve kterých by se sledoval dosžený pokrok (samozřejmě u všech dětí, tedy i u školkových) – tato varianta je zatím prakticky neproveditelná, protože bychom museli umět stanovit vstupní relevantní parametry každého dítěte a současně parametry průběžné a výstupní. To zatím neumíme a neděláme ani u povinného základního vzdělávání.

Zavádění povinné předškolní docházky do kolektivního zařízení rozhodně nedoporučuji. Rozhodně však doporučuji – zejména výrazně snižovat počty dětí ve třídách. Současně bych doporučoval maximálně podporovat zodpovědnost rodičů za předškolní edukaci, a tedy i možnost využití osvědčeného předškolního zařízení, tedy mateřské školy.

Každá změna ve vzdělávacím systému by měla mít v sobě zahrnutou i určitou vizi budoucnosti, neměla by pouze řešit aktuální problém. Navrhované opatření sděluje pouze: stát se snaží rozšířit své pravomoci do další oblasti na úkor zodpovědnosti jednotlivců, v tomto případě rodičů.