V předškolním věku se děti učí rozlišovat skutečnost a fantazii, realitu a fikci. Předškoláci také často přehánějí a zveličují skutečnost. Odlišení reality od fantazie by si měly děti osvojit nejpozději do nástupu do základní školy. Záměna reality a fantazie či přehánění se však ještě nedá považovat za opravdové lhaní.
Lhaní u předškoláků
Mgr.
Tereza
Beníšková
psycholožka, Pedagogicko-psychologická poradna Kadaň
KDY DĚTI ZAČÍNAJÍ LHÁT?
Fantazie má u předškoláka harmonizující význam. Je nezbytná pro citovou a rozumovou rovnováhu. Dítě potřebuje alespoň občas
přizpůsobovat realitu svým potřebám
a interpretovat ji bez ohledu na objektivní zkušenost. Pro dítě je nejsnazší
vyrovnat se s tlakem reality pomocí představivosti a fantazie,
která má uklidňující účinek, což je pro něj emocionálně příznivé. Za skutečné lhaní byste měli pokládat až
záměrné lhaní,
tj. situaci, kdy dítě ví, že neříká pravdu, ale přesto danou věc tvrdí. Takové
ojedinělé pokusy o lhaní
nastávají zhruba kolem třetího roku života dítěte. Celé předškolní období dítě tyto pokusy o lhaní procvičuje a vylepšuje.DOVEDNOST LHANÍ JAKO POZITIVNÍ MOMENT VÝVOJE
Možná to zní paradoxně, ale tím, že dítě poprvé zkusí zalhat, vlastně dokazuje, že jeho
sociální vývoj probíhá správným směrem.
Muselo udělat velký pokrok v myšlení a chápání sociálních vztahů, muselo umět vytvořit tzv. teorii mysli.
Jedná se o schopnost přisuzovat druhému mentální stavy
- jinými slovy, uvědomit si, co si druhý myslí, co si přeje, čemu věří atp. a na základě toho porozumět jeho chování. Tato schopnost „číst mysl“ druhého se zásadně rozvíjí v průběhu předškolního věku.Kde je čokoláda?
Příklad
K pochopení, v kolika letech děti začínají lhát, přispěl experiment psychologa Josefa Pernera z univerzity v Salcburku. Probíhal takto:
V místnosti byl čtyřletý chlapeček Max, jeho matka a trochu stranou skupinka dětí od dvou do pěti let. Děti sledovaly, co se odehrává mezi maminkou a Maxem. Chlapec se díval, jak maminka bere čokoládu a dává ji do prvního šuplíku ve stolku. Potom jej zavolali pryč. Když odešel, maminka vyndala čokoládu z prvního šuplíku a dala ji do druhého šuplíku. Experimentátoři se ptali dětí, ve kterém šuplíku bude Max čokoládu hledat, až se vrátí. Dvouleté a tříleté děti téměř vždy odpovídaly, že Max bude čokoládu hledat ve druhém šuplíku. Doktor Perner uvádí, že pro takto malé děti je velmi těžké si představit, že někdo jiný neví to, co ony vědí. Proto předpokládaly, že Max také ví, že maminka přendala čokoládu z prvního šuplíku do druhého, ačkoliv v místnosti v době přesunu čokolády nebyl. Větší děti správně očekávaly, že Max bude hledat čokoládu v prvním šuplíku.
Podle Pernera se
dovednost lhaní
vytváří mezi třetím a pátým rokem věku. Teprve když děti pochopí, že ne všichni vědí všechno a že lidé nejednají podle toho, jaký svět ve skutečnosti je, ale podle toho, jaké informace o něm mají, teprve potom jsou v situaci, že dokážou lež pochopit a samy začít lhátPROČ PŘEDŠKOLÁCI LŽOU
Děti lžou za stejných důvodů jako dospělí. Ve lhaní se však ještě tolik nevyznají, proto jsou jejich
lži nápadnější než lži dospělých
a častěji se na ně přijde.Motivace ke lhaní bývá většinou pozitivní.
Je to zajímavé, ale je to tak. Jen málo lží je vedeno přáním někomu uškodit či ublížit.Nejčastější důvody lhaní u předškoláka:
Nerozeznání skutečnosti a fantazie. Dítě v tomto věku má živou představivost a teprve se učí rozeznávat rozdíl mezi fantazií a realitou.
Přehánění, zveličování. Přehánějí a zveličují i dospělí. Dítě však ještě tak dobře neodhadne snesitelnou míru přehánění. Přehání příliš okatě, nevěrohodně.
Dítě vybere z určitého množství informací jen některé, ty, které se mu hodí. Neřekne třeba tu nejpodstatnější. Buď proto, že už si ji nepamatuje, nebo proto, že mu nepřipadá důležitá. Celkový smysl sdělení to však výrazně ovlivní a vypadá to, že dítě záměrně lže.
Dítě lže, aby se vyhnulo potrestání či něčemu nepříjemnému. Zklamání a smutek rodičů či vychovatelů jsou pro něj také nepříjemné. Proto může o něčem zalhat, i když ví, že ho žádný trest z pohledu dospělých nečeká, ale tuší, že maminka by byla smutná, kdyby se to dozvěděla.
Dítě lže, aby dostalo, co chce. Může mít pocit, že by žádanou věc jinak nedostalo nebo že lhaním to půjde snáz. Například otec zakázal dítěti pouštět si další pohádku na DVD, tak jde za matkou, aby mu další pohádku dovolila. Na dotaz maminky, zda to tatínek náhodou nezakázal, odpoví, že ne.
Dítě lže, aby získalo pozornost a péči. Například si vymyslí, že mu ve školce někdo ubližuje ( jiné dítě, ale i učitelka - že ho např. zbila). Je pak v centru pozornosti. Takové tvrzení totiž rodiče vždy vyburcuje, zabývají se svým potomkem a řeší toto jednání. Lež o tom, že dítěti někdo ubližoval, je nepříjemná, ale v předškolním věku bývá poměrně častá.
JAK REAGOVAT, KDYŽ PŘEDŠKOLÁK LŽE?
1. Hledejte důvod, proč předškolák lže. Je to skutečně záměrná lež?
Zkuste se zamyslet například podle výše uvedených důvodů, proč dítě právě nyní lže. Co ho vede k tomu, že neříká pravdu? Uvědomuje si vůbec, že to, co říká, neodpovídá skutečnosti? Říká to schválně kvůli tomu, aby vás nebo někoho jiného uvedlo v omyl?
2. Umožněte dítěti, aby při odhalení lhaní neztratilo tvář. Neříkejte mu:
„Ty zase lžeš! Jsi lhář!“
Ukažte dítěti, že víte, co je pravda. Ve většině případů není ani potřeba slovo lež užívat. Nezahanbujte dítě tím, že jej označíte za lháře. Prostě mu jen dejte najevo, že víte, jak je to ve skutečnosti. Slovo lež bych u předškoláka použila jen v případě, kdy opravdu záměrně lže. Když si uvědomuje, že je to ve skutečnosti jinak, ale přesto to tvrdí. Nebo pokud chce říkáním nepravdy někoho poškodit, někomu ublížit. Pak je slovo lež i sankce za lež namístě.
3. Tresty za lhaní? Řešte spíš následky chování než lež samotnou.
U předškoláků je lhaní celkem běžná věc. Děti v tomto věku ještě často nerozumějí tomu, že lhaní je špatné a nepoctivé. Proto by rodiče ani vychovatelé neměli trestat předškoláky za lhaní. Když dítě zalže, měli byste raději využít příležitosti k jeho učení, co je skutečnost, co ne a proč je lhaní nežádoucí. Lepší než trest za lhaní je řešit následky chování dítěte. Když dítě něco rozbije, mělo by to pomoci uklidit. Když lhaním někomu ublíží, mělo by se mu jít omluvit. Ukradenou věc by mělo jít vrátit. Když dítě lže kvůli tomu, aby získalo nějakou výhodu, nemělo by ten den onu výhodu mít vůbec atp. Mělo by zažít, že lež se nevyplácí.
JAK SE CHOVAT K PŘEDŠKOLÁKOVI, ABY LHAL CO NEJMÉNĚ?
1. Vysvětlujte předškolákovi, proč je dobré říkat pravdu. Učte ho rozlišovat pravdu a lež. Příklady z jeho života.
Jak již bylo několikrát řečeno, malé děti často nechápou rozdíl mezi pravdou a lží. Nebo už si ho uvědomují, ale ještě nerozumějí tomu, že lež je špatná, nevhodná. Proto by mu měli rodiče a vychovatelé v předškolním věku jednak
ukazovat rozdíl mezi pravdou a lží
a jednak jej učit, že je říkání pravdy žádoucí. Že je jim pravda milejší než sebepříznivější lež. Nečekejte však, že bude stačit jeden zásadní rozhovor s dítětem a to už nikdy nezalže. Je třeba si o tom povídat stále dokola.Vysvětlování je nutné přizpůsobit chápání dítěte.
Děti těžko rozumějí abstraktním vyjádřením, jako je „lež“ a „pravda“. Nejvíc funguje, když budete pravdu a lež vysvětlovat na příkladech ze života dětí nebo si vezmete na pomoc
pohádky či příběhy o dětech.
Může vám pomoci například známý příběh o pasáčkovi oveček.Příklad
Chlapec pásal ovce na stráni nad vesnicí. Při hlídání ovcí se nudil, a tak přemýšlel, jak by si mohl dny zpestřit. Napadlo ho, že zavolá na vesničany, že ovce trhají vlci. Vyzkoušel to a volal: „Vlci, vlci!“ Celá vesnice se seběhla, aby chlapci pomohla ovce zachránit. Poté, co vesničané zjistili, že vlci nikde nejsou, na chlapce se zlobili. Když falešné volání o pomoc chlapec druhý den vyzkoušel znovu, vesničané se již neseběhli tak rychle jako první den. Chlapec to pak udělal ještě několikrát a pokaždé mu přišlo na pomoc méně a méně sousedů. Pak jednou stádo skutečně napadli vlci. Chlapec volal:
„Pomoc! Pomoc! Stádo napadli vlci!“
Jenže tentokrát už chlapci nikdo nevěřil, že vlci opravdu přišli. A tak vlci všechny ovce roztrhali.Povídejte si s dětmi o tom, proč vesničané už nepřišli chlapci na pomoc. Proč mu nevěřili? Nebo kvůli čemu chlapec lhal? Co mohl dělat jiného, aby se nenudil a aby zároveň nepřišel o důvěru sousedů? Mluvte s dětmi o tom, proč je lepší říkat věci pravdivě, že si pak můžeme navzájem věřit. Povídejte si o důvěře. Jak se získává a jak ztrácí. Že lhaní kazí vztahy mezi lidmi.
Zkuste najít nějaký
příklad ze života dětí,
kdy některé z nich neřeklo pravdu, a povídejte si o tom. Například dítě doma snědlo bonbóny, ale tvrdilo, že ne. Maminka si pak myslela, že to udělal tatínek. Tomu bylo líto, že je obviněn neprávem. Vždyť přece žádné bonbóny nesnědl. A co kdyby tatínek příště snědl čokoládu, ale tvrdil, že ji zkonzumovalo dítě? To by sice mohlo tvrdit, že ne, ale maminka by mu nevěřila.Pokud však budeme od dětí vyžadovat říkání pravdy, pak bychom měli umět tuto pravdu unést.
Nemělo by se nám stávat, že se dítě k něčemu přizná a my se na něj zlobíme úplně stejně, jako kdybychom jeho prohřešek odhalili sami. Potřebuje opakovaně zažít, že se říkání pravdy vyplácí.2. Nejvíc děti naučíte vlastním příkladem. Sami byste tedy měli lhát co nejméně, a pokud je to možné, dětem byste neměli lhát vůbec.
Jak říkával známý dětský psycholog Zdeněk Matějček:
„Nejvíc děti vychováváme ve chvíli, kdy je vlastně záměrně nevychováváme. Děti si hodně všímají, co dělají jejich rodiče, a napodobují jejich chování. Pokud tedy dítěti opakujeme, že lhát se nemá, ale zároveň zažívá situace, kdy neříkáme pravdu, nejspíš si z toho vybere, že důležitější jsou činy než slova. Že když to dělají i rodiče nebo učitelky ve školce, tak je to určitě v pořádku. To oni jenom tak říkají, že lhát by se nemělo.“
3. Budujte zdravé sebevědomí dítěte, podporujte jeho sebeúctu.
Když si dítě bude věřit, tak se mnohem pravděpodobněji dokáže k nějakému prohřešku přiznat, protože zvládne i to, že se na něj možná budete zlobit. Nebude se zátěžovým situacím vyhýbat, což představuje i velký vklad do budoucna.
Jak podporovat sebeúctu dítěte?
Měli byste mít dítě rádi takové, jaké je. Znát jeho přednosti a náležitě je oceňovat. Vědět o jeho slabých stránkách, ale zároveň si uvědomovat, že slabiny má každý, což je přirozené. Vědět, že nikdo není dokonalý. Když si to připustíme i u sebe a upravíme nároky, které máme na sebe i na okolí, bude se nám žít snáze a radostněji.Pokud se
dítěti něco nepovede
nebo něco provede, neměli byste odsoudit ho samotného, ale jen onen čin. Například pokud dítě převrhne skleničku s pitím a pití se rozlije, neříkejte mu:
„No ty jsi hrozný nešika, zase jsi polil celý stůl!“
Nezobecňujte nepovedený čin (rozlité pití) na celého nepovedeného člověka („hrozný nešika“). Navíc slovem „zase“ se dává dítěti najevo, že je hrozný nešika opakovaně, tj. nejspíš pořád. Bylo by lepší říci:
„Podívej, rozlil jsi pití. To je nepříjemné. Je potřeba to uklidit. Běž do umývárny pro hadr a utřeme to spolu.“
Povzbuzujte dítě ke statečnosti a odvaze.
Kdo se dokáže přiznat, že například něco rozbil, kdo dokáže nezalhat, ten je statečný. Je jako rytíř, jako hrdina, ti také nelhali.SHRNUTÍ
Lhaní u předškoláka často ještě není „opravdové lhaní“, záměrné lhaní. Mnoho lží u nich souvisí s nerozeznáním fantazie a skutečnosti a s bohatě rozvinutou představivostí dítěte.
První pokusy o lhaní u předškolních dětí je možné chápat jako pozitivní moment sociálního vývoje dětí a doklad o tom, že již mají vytvořenou tzv. teorii mysli. ě Povídejte si s předškoláky o tom, proč je důležité říkat pravdu. Ukazujte jim to na pohádkách a příkladech srozumitelných jejich věku.
Nejvíc se děti naučí napodobováním významných dospělých, tj. i učitelek mateřské školy. Proto pokud chcete, aby děti nelhaly, tak lžete sami co nejméně, a pokud možno, nelžete dětem.
Pomáhejte dětem budovat zdravé sebevědomí a sebedůvěru.