Kdo jsme?

Z takto oslovených mateřských škol se vrátilo 278 dotazníků. Sto procent respondentů byly ženy. Pokud se týká věkového zastoupení, tak je rovnoměrně rozloženo mezi věkovou hranici do 30 let (41 %) a nad 51 let, přičemž učitelek starších 51 let je 45 %. Ve středním proudu, tedy od 41 do 50 let, bylo 9 % a zcela zanedbatelných je 5 % v nejproduktivnějším věku, tedy od 31 do 40 let. Respondentky působí především na vesnicích - 43 %, dále ve městech - 31 %, v hlavním městě - 24 % a v městysech - 2 %. Nejvíce zastoupen byl Středočeský kraj, a to 36 %, Praha - 23 %, Vysočina - 9 % (stejně jako Jihočeský kraj), po 5 % Královéhradecký, Pardubický a Liberecký kraj. Učitelky mateřských škol jsou ve většině (44 %) středoškolsky vzdělané, druhé nejvyšší zastoupení má bakalářské vzdělání - 28 %, na třetím místě je magisterské - 15 % a jako poslední se umístilo vyšší odborné - 9 %. Na dotazník odpovídalo 77 % učitelek a 23 % ředitelek mateřských škol. Pokud se týká jejich odborné praxe, tak 45 % vykazuje 30 a více let odborné praxe, 43 % naopak do 5 let, 5 % do 20 let a nejnižší zastoupení mají praxe do 10 a do 30 let - 4 %.

Na první a zcela zásadní otázku, kterou dotazník zjišťoval (důvody pro výběr učitelského povolání), odpovědělo 32 % respondentů, že to byl vztah k dětem, který rozhodl o výběru profese. 29 % respondentů si splnilo svůj sen, 25 % se prostě toto povolání líbilo, 9 % v něm spatřovalo velkou rozmanitost, u 5 % se jednalo o záměr a 2 % respondentů přiznalo, že se jim zamlouvala pracovní doba. Vzory pro učitelské povolání získalo 47 % ve vlastní i širší rodině, 35 % odpovídajících nemělo žádný vzor a pro 18 % byli vzorem jejich učitelé. A zcela zajímavou výjimkou byl i záporný příklad, kdy respondent konstatoval, že měl sám zlou učitelku, a proto se chtěl stát dobrým a hodným pedagogem. 49 % respondentů si pod učitelskou profesí představovalo pěknou práci. 26 % se domnívalo, že jim přinese radost. 17 % očekávalo, že se bude odehrávat v přátelském prostředí, a pro 8 % to bylo to, co to bylo.

Největší změny v průběhu své pedagogické praxe respondenti vnímají v postojích a přístupu rodičů - 35 %; 22 % hodnotí změny jako záporné, zatímco pro 18 % jsou změny spíše kladné, 7 % nevidí žádnou změnu a 4 % spatřují změny především ve společnosti.

Pokud se týká odborné pedagogické způsobilosti pro výkon profese, tak přes polovinu respondentů, konkrétně 52 %, preferuje střední odborné vzdělání, 25 % je pro vysokoškolské magisterské a 22 % se domnívá, že vyšší odborné je to správné vzdělání pro učitelku mateřské školy. Velká část respondentů vyjádřila názor, že samotné vzdělání je nedostačujícím předpokladem pro výkon pedagogické profese, spíš by se měly dělat testy osobnosti.

Otázka, která zjišťovala případné změny chování dětí, ukázala, že 56 % respondentů vidí rozdíly především v tom, že na současné děti jsou kladeny nepřiměřené nároky, a to jak v mateřské škole, tak i doma. Jiné jsou také požadavky, které současní rodiče a společnost kladou na školku. Pokud se týká samotných dětí, dříve se více pohybovaly, lépe hovořily a zvládaly sebeobsluhu. 49 % respondentů žádné změny nevidí. Vliv společnosti na práci pedagoga nevidí 51 % respondentů. Ti jsou totiž přesvědčeni, že povolání pedagoga je jedno z nejdůležitějších povolání ve společnosti (vedle lékaře). Zatímco 49 % odpovídajících velmi silně vliv společnosti vnímá. Za společensky prestižní by své povolání neoznačilo 90 % respondentů, spíš pociťuje jistý druh soucitu a obdivu zároveň. 10 % pedagogů prestiž svého povolání vnímá, ale bojí se, že jsou sami, kdo takto smýšlí.

Téměř polovina, 47 % dotázaných, hodnotí celoživotní vzdělávání pedagogů jako nepostradatelné, ale potřebovalo by, podle jejich názoru, změnu systému, a to v tom smyslu, že by mělo probíhat v rámci standardní pracovní doby tak, jako je to např. v severských státech. 35 % je přesvědčeno, že záleží na každém jednotlivém učiteli, a 18 % respondentů vyjádřilo názor, že se jeho vliv na praxi přeceňuje.

Víc než 50 % respondentů, konkrétně 55 %, má zastání ve své vlastní rodině, 36 % poskytuje podporu zaměstnavatel, ale spíš v osobní než profesní sféře, 9 % od zřizovatele a vůbec nikdo od státu.

55 % respondentů je přesvědčeno, že jejich profese není společností ohodnocena, ale proto, že z osobního hlediska nemusí finanční ohodnocení řešit, nevadí jim to. 45 % je se svým ohodnocením spokojeno. 100 % respondentů jejich profese baví. Kdyby je nebavila, už by dávno odešli do komerční sféry. Syndrom vyhoření nikdy nepoznalo 54 % respondentů. Zatímco 34 % to nevnímá jako vyhoření, spíše jistý druh zklamání, bezmocnosti a opakující se únavy a vyčerpání na konci každého školního roku. Proto tvrdí, že to pocítili vícekrát. 12 % syndrom vyhoření přiznává. Je málo profesí, kde musí být člověk všestranný a ještě tolerantní, přizpůsobivý, kreativní, zodpovědný, stále ve střehu, míní 57 % respondentů, a přesto anebo právě proto hodnotí svůj postoj k učitelskému povolání kladně. 43 % respondentů k tomu dodává, že to, co na tomto povolání vidí jako nejlepší, je vztah k dětem. Motivačním faktorem pro pedagogickou práci jsou děti - 76 %. Každý den s nimi je jiný, v různorodé činnosti, ale také ve stálosti a trvalosti. Pro 24 % respondentů je motivací víra, že má jejich práce vliv na společnost.

Pro 29 % respondentů je demotivující vysoká míra administrativy. 28 % respondentů odrazuje přístup rodičů, kteří přenášejí svou zodpovědnost na školu, a škola se opakovaně podřizuje jejich požadavkům. 22 % respondentů vnímá jako problematické vysoké počty dětí ve třídě, které jim znemožňují dosáhnout cílů vytýčených rámcovým vzdělávacím programem. Pro 21 % respondentů jsou demotivačním faktorem peníze.

Více než polovina respondentů - 56 % - nikdy o změně profese neuvažovala. 44 % přiznává, že někdy ano, většinou na konci každého školního roku. Vzhledem k tomu, že respondenty byly ženy, neuvažovaly o změně profese, protože je k tomu nenutily existenční důvody. Pokud se týká přípravy na povolání, 59 % odpovídajících nepovažovalo pedagogické studium za obtížné, i když shodně tvrdí, že střední škola byla výběrová, náročnější, a ne každý zájemce, jako dnes, mohl studovat. Pro 36 % byla příprava na profesi náročná především v oblasti hudební, výtvarné a tělovýchovné.

48 % respondentů vnímá diametrální rozdíl mezi teorií a praxí. Teorie je pro ně důležitá věc, ale nastavená na ideál- ní podmínky a ty v praxi většinou nejsou. 33 % je přesvědčeno, že žádná teorie neumí u pedagoga vypěstovat lásku k dětem, kterou staví v práci pedagoga na první místo. 19 % považuje za nejdůležitější svou vlastní zkušenost.

Poslední čtveřice otázek nezkoumala postoje respondentů, ale názory na konkrétní problémy předškolního vzdělávání současnosti, kterými jsou inkluze, povinný poslední ročník, individuální vzdělávání a plošné zařazení dvouletých dětí do mateřských škol.

35 % respondentů je proti inkluzi, protože stát podle nich nevytváří prostorové, hygienické, bezpečnostní a personální podmínky pro její úspěšnost. 28 % je pro inkluzi, ale za jiných podmínek a jsou to ty samé podmínky, které uvádějí respondenti jako důvod proti inkluzivnímu vzdělávání. 27 % je proti, protože nejsou vytvořeny podmínky. 10 % je pro, protože je prospěšná oběma stranám.

Naprostá většina - 96 % respondentů je přesvědčeno, že zavedení povinného posledního ročníku předškolního vzdělávání byl nesmysl. Jen 4 % si myslí, že poslední rok v mateřské škole je dobrá příprava na základní školu, ale zároveň se ptá, proč děti nikdo nepřipravuje na mateřskou školu.

93 % odmítá individuální podobu předškolního vzdělávání a 7 % s ní nemá praktické zkušenosti.

86 % respondentů je proti plošnému zařazování dětí mladších 3 let do mateřské školy. 14 % by to nevadilo.

Skutečnost, kterou je potřeba uvést hned na začátku shrnutí informací zjištěných ve výzkumném šetření, a sice to, že v mateřském školství pracují především ženy, asi nikoho nepřekvapí. Stejně nepřekvapivé, ale pro společnost alarmující je zjištění, že věkové rozmezí učitelek osciluje mezi dvěma póly, do 30 let a nad 51 let, přičemž těch starších je o 4 % více. Kam se poděly učitelky v nejproduktivnějším věku, tedy od 31 do 40 let? Rozložení respondentů mezi obcemi a městy je rovnoměrné. S věkovou strukturou jistě souvisí i dosažené vzdělání, kde převažuje středoškolské odborné. Vysokoškolské se většímu počtu zájemců otevřelo až po roce 1989. Procentuální zastoupení učitelek a ředitelek, které se ankety zúčastnily, odpovídá počtu předškolních zařízení a z něho vyplývající zaměstnanecké struktury. A poslední zjištění, které se zabývalo respondenty, je délka jejich odborné pedagogické praxe, která souvisí s věkovým rozložením odpovídajících. Proto jich téměř polovina vykazuje praxi nad 30 let a jen o 2 % méně respondentů do 5 let.

První série dotazů se věnovala výběru povolání, vzorům, očekávání a uspokojení z vykonávané profese. Nejčastějším důvodem pro výběr učitelské dráhy byl vztah k dětem. Vzory nacházeli respondenti především ve své rodině a ve výchově dětí viděli hlavně pěknou práci.

Další otázky se zaměřily na profesní přípravu a celoživotní vzdělávání. Pokud se týká kvalifikace, více než polovině respondentů se jeví střední odborné vzdělání jako dostačující, i když pochybuje o jeho současné úrovni. Toto konstatování má jistě souvislost s věkovou strukturou, protože, jak bylo uvedeno výše, více než 50 % předškolních pedagogů je nad 51 let. Celoživotní vzdělávání považují učitelky mateřských škol za důležité, ale neopodstatněně se domnívají, že záleží na potřebě každého jednotlivce.

Prestiž, ohodnocení, podpora a uznání společnosti, to byl další blok dotazů, ze kterého vyplynulo, že jako prestižní své povolání nevnímá většina účastníků šetření. Přes polovinu dotázaných konstatovalo, že se necítí společností oceněni a podporu jim poskytuje především jejich vlastní rodina. Finanční ohodnocení je nedostačující, zvláště v souvislosti s odpovědností, která je na pedagogy kladena. Ale přesto, a to by rozhodně nemělo společnost uklidnit, u naprosté většiny předškolních pedagogů nemá finanční stránka vliv na jejich přístup k výkonu profese.

Výzkumné šetření se nemohlo vyhnout otázce na děti, a to včera i dnes. Odpovídající vidí velké rozdíly, které mohou, vzhledem k věku a praxi, posoudit. Jejich postřehy nejsou překvapivé. Děti dneška jsou fyzicky neobratné, málo nebo špatně mluvící a nesamostatné. Zároveň jsou na ně kladeny vyšší a mnohdy neadekvátní nároky a jejich rodinné zázemí je komplikované.

Poslední otázky nebyly postojové, ale názorové. Respondenti se vyjádřili k nejožehavějším tématům současnosti, a to následujícím způsobem. Pro inkluzivní vzdělávání ne-jsou vytvořeny podmínky. Jednoleté povinné předškolní vzdělávání je administrativní nesmysl, jehož dopad byl už předem znám. S tím souvisí i individuální vzdělávání, které ohodnotila naprostá většina pedagogů jako směšnou hru, ve které tahají za ten kratší konec. A nakonec rezolutní ne tzv. dvouleťákům, proti jejichž plošné přítomnosti v mateřských školách bojují snad právě jen učitelky mateřských škol.