Epilepsie u dětí předškolního věku

Z historického hlediska je epilepsie jednou z nejstarších známých nemocí. Název epilepsie je odvozen z řeckého slova epilambanein, které znamená napadat, zachvacovat. Odpradávna se v epileptických záchvatech spatřovalo něco záhadného, nebezpečného a nadpřirozeného. Epilepsie byla a je dodnes spojována s mnoha předsudky (Fialová, 2011). Lékařská péče je dnes již na takové úrovni, že je možné epilepsii úspěšně léčit a omezit počet epileptických záchvatů na minimum nebo je zcela eliminovat. Většina epilepsií má svůj začátek v dětství a má velký vliv na vývoj a psychický stav postiženého dítěte (Vágnerová, 2008).

je přechodná, obvykle vteřiny až minuty (1–3 min.) trvající příhoda, vyvolaná funkční poruchou mozku při abnormální činnosti neuronů. Tato porucha se projeví změnou vědomí a dále motorickými, senzitivními, senzorickými a vegetativními příznaky. Náhle začíná a náhle končí (Dolanský, 2000). Status představuje vzácnou zdravotní příhodu, trvající více než 30 minut, mezi nimiž se pacient neprobírá k vědomí, nebo pokud následuje jeden záchvat za druhým, v rychlém sledu bez plného zotavení (Moráň, 2007, Vítek, 2008).

jsou v dětském věku výrazně závislé na věku jedince a na typu epileptických záchvatů. Ze statistik vyplývá, že 5 % dětí do 15 let prodělá alespoň jeden epileptický záchvat, 3 % dětí reagují na náhlý vzestup teploty febrilními křečemi a souhrnně téměř 1 % dětí do 15 let má epilepsii s více než dvěma neprovokovanými záchvaty (Rektor, Ošlejšková, 2010). Čím dříve tato nemoc vznikne a čím déle trvá, tím jsou její následky závažnější (Vágnerová, 2008).

rozdělují do čtyř skupin. je vymezeno od narození do 3 měsíců života. Vzniká na podkladě strukturální ložiskové nebo difuzní patologie CNS, vrozených metabolických poruch a dalších genetických syndromů. Druhé období trvá od 3 měsíců do 4 let života dítěte. Typický je výskyt provokovaných příležitostných záchvatů. Nejčastějším spouštěčem bývá horečka a křeče. začíná ve 4 letech a pokračuje do 9 až 10 let. V této době se vyskytují neklasifikovatelné epilepsie, ale také idiopatické epilepsie s genetickou dispozicí. Záchvaty bývají spíše vázány na metabolická onemocnění. Mezi dětské epileptické záchvaty a syndromy se řadí geneticky podmíněné (s nejvyšším výskytem kolem 6. a 7. roku). Jsou poměrně málo časté, postiženy bývají více dívky, projevují se jako tzv. prosté absence – krátké zahledění, nepozornost aj. trvá a je charakterizováno výskytem generalizované epilepsie. Díky vzrůstajícímu počtu úrazů stoupá také výskyt symptomatických epileptických záchvatů (Ošlejšková, 2009).

a musí být zaznamenán co nejpřesnější a objektivní popis prvního záchvatu. Tento popis poskytnou osoby, které u záchvatu byly přítomny, např. rodiče, sourozenci, pedagogové, spolužáci atd. (Šlapal, 2002). Nezbytným vyšetřením je elektro-encefalografické (EEG) vyšetření, dále magnetická rezonance (MR), popř. počítačová tomografie (CT).

Pokud se potvrdí, že se jedná o epilepsii, je nutné upřesnit typ záchvatu, rozhodnout o léčebném postupu (životospráva, nasazení antiepileptik) a podrobně informovat rodiče pacienta, popř. samotného pacienta o povaze onemocnění, vysvětlit rizika a v neposlední řadě vyslovit prognózu nemoci (Vítek, Vítková, 2010).

se v posledních letech prudce vyvíjí. Přibývají (AE) moderního charakteru, které splňují téměř všechny požadavky (Moráň, 2007). Léčba ale musí být komplexní. Epilepsie je léčena medikamentózně, podáváním antiepileptik, velký důraz je kladen na dodržování vhodné životosprávy jedince. Patří sem nutnost monofazického spánku, kdy každé usínání a probouzení je pro jedince s epilepsií rizikovým stavem. Doporučuje se pravidelný režim bdění a spánku, s absolutním vyloučením alkoholu, extrémního psychického a fyzického zatížení (Šlapal, 2007). V současné době se také častěji provádějí (epileptochirurgie), především u dlouhotrvajících a nezvladatelných epilepsií, tedy u jedinců rezistentních na farmakoterapii.

Cílem epileptochirurgie je odstranění léze, zastavení progrese onemocnění a zabránění šíření záchvatové aktivity. Epilepsie je onemocnění léčitelné, více než 75 % nemocných se podaří antiepileptiky zkompenzovat a u více než 60 % je možné léčbu ukončit (Vítek, in Pipeková, 2006). O vysazení léčby se rozhoduje po dvou až třech letech od posledního záchvatu. Každý případ je posuzován individuálně a je nutné zvážit všechna rizika. Největší riziko opakování záchvatů je během vysazování antiepileptik, ta by se měla vysazovat postupně.

Mezi další formu léčení patří stimulace nervu vagu (bloudivého nervu). Principem je stimulace tohoto nervu, kdy se používá elektroda napojená na generátor uložený v podkoží, v podklíčkové oblasti. Ten vysílá do nervu malé dávky elektrického proudu, nerv tak stimuluje, a tím zabraňuje spouštění záchvatů (Šlapal, 2007).

Mít dítě s epilepsií ve třídě mateřské školy je značně náročné na v průběhu edukace. V první řadě se musí dítě a teprve pak se může zdravě a efektivně rozvíjet. Dítě s epilepsií bývá závislejší na vedení učitele, je méně samostatné a průbojné. Často se neumí samo prosadit a čeká na povzbuzení. Většina dětí s má neporušený intelekt a nezaostává za intaktními dětmi. Epilepsie má velký vliv na kvalitu života dítěte, na jeho výchovu a vzdělávání. Aby byl edukační proces kvalitní, je nutná také kvalitní příprava pedagogů a je nezbytné, aby měli dostatečné množství informací o povaze nemoci. Nabyté vědomosti pak mohou využívat v pedagogické praxi při řešení krizových vzdělávacích i zdravotních událostí v době edukačního procesu.

Pedagogové by měli být informováni rodiči dítěte o tom, jakým způsobem se záchvat projevuje, jak probíhá, jaké má příznaky a jakým způsobem jej pedagog může zvládnout. Pedagog by měl zajistit, aby dítě nosilo při sobě kartičku pro případ, že by došlo k velkému nebo jinému epileptickému záchvatu. Na kartičce by měly být uvedeny kontakty na rodiče, ošetřujícího lékaře, záznamy o podávání léků a jiné důležité informace. Pro epileptické děti, u kterých probíhají např. tzv. velké záchvaty, je možné získat ochranné pomůcky, zabraňující poranění během záchvatu. Jsou to např. ochranné helmy nebo chrániče na kolena a lokty. Při pobytu venku by měli být se skupinou, ve které je i dítě s epilepsií, nejméně dva pedagogové. V případě záchvatu se pak jeden postará o postiženého, druhý se věnuje ostatním dětem (Fialová, 2011). I při jiných činnostech by měl být brán s epilepsií. Je velmi těžké odpírat mu hry a činnosti, které má rádo a které ho baví. Dítě by nemělo být v žádném případě přetěžováno, protože napětí nebo stres mohou vyvolat záchvat.

Velmi důležité je nepodlehnout v konkrétní situaci panice a zbavit se strachu ze záchvatu. Díky stále se zdokonalujícím diagnostickým i léčebným postupům se tak často nesetkáváme s dramatickými projevy epilepsie, ale je velice nutné, abychom byli připraveni tuto situaci adekvátně řešit.

Vždy vycházíme z informací rodičů, kteří by nás měli seznámit se změnami aktuálního zdravotního stavu dítěte, abychom na ně mohli ve škole citlivě reagovat. V případě, že jsme svědky epileptického záchvatu, snažíme se zabránit mechanickému poranění hlavy, to znamená, že odstraníme všechny nebezpečné předměty v blízkém okolí. Prospěšné je uvolnit oděv kolem krku. Není vhodné nemocného držet násilím, narovnávat končetiny, a zásadně do nich nic Neprovádíme oživovací pokusy ve snaze záchvat přerušit. V průběhu záchvatu je pak jedinec většinou v bezvědomí. Je nezbytné v klidu počkat, až záchvat odezní. Doba trvání je většinou 1 až 3 minuty.

Pokud po skončení záchvatu trvá bezvědomí, jsou vidět dechové obtíže, zakloníme dítěti hlavu, předsuneme dolní čelist, případně a zajistíme stabilizovanou polohu. Jestliže je dítě po záchvatu zmatené či agresivní, uklidňujeme ho slovně, ne fyzicky. Po záchvatu by mělo dítě zůstat pod dohledem, protože plné vědomí se vrací pomalu. Často dochází k velké a někdy i nepřekonatelné ospalosti. V takovém případě je nutné a rozhodně ho nebudit (Servít, 1985).

je vyžadována v případě, pokud nebo pokud záchvat trvá příliš dlouho, popřípadě když se v krátkých intervalech a přetrvává zmatenost (Servít, 1985).

Pokud by se jednalo o záchvat u léčeného jedince, který prodělal jeden obvyklý záchvat, z kterého se probral, komunikuje a je orientovaný, není zraněný, ani pacienta transportovat do nemocnice (Moráň, 2007). Je ale nezbytné po skončení záchvatu ihned informovat rodiče.

Na závěr uvádím některé zájmové a společenské organizace, kde by mohli pedagogové získat další informace o epilepsii. Občanským sdružením, které je určeno rodičům dětí s epilepsií, je EPI-RODINA, jejíž součástí je i organizace (Skupina Mladých s Epilepsií). Další občanskou organizací je Společnost „E“, která byla v roce 1990 založena rodiči a přáteli osob postižených epilepsií. Od roku 1991 vychází pravidelně dvouměsíčník , který přináší mnoho informací a novinek z řešené problematiky. Občanské sdružení nabízí platformu pro spolupráci a aktivní činnost všech, kteří mají vztah k lidem s epilepsií. Zajímavým portálem, který přibližuje sledovanou problematiku, je je odbornou lékařskou společností, která spolupracuje na mezinárodní úrovni s ostatními vědeckými pracovišti na světě. Centra pro epilepsie Brno, které se zapojilo do projektu „Já věřím na děti“, který organizuje občanské sdružení Arpitha. Cílem projektu je šíření osvěty o různých onemocněních, se kterými se mohou děti ve svém životě setkat.