Dítě s pohybovým postižením v mateřské škole

Tyto skutečnosti mohou negativně ovlivňovat vývoj osobnosti dítěte s tělesným postižením. Bývá narušen jeho celkový psychomotorický vývoj, což se může projevit nejen v oblasti somatické, ale i v oblasti psychické, sociální i v samotném výkonu dítěte. Mobilita jedince s tělesným postižením velmi podstatně ovlivňuje kvalitu života a je základním předpokladem úspěšné sociální integrace (Vítková, 2006). Proto je nezbytné, aby rodiče, učitelé, vychovatelé, poradenští pracovníci a jiní odborníci, kteří přicházejí do kontaktu s takovýmto dítětem, byli dostatečně obeznámeni se základní problematikou jednotlivých druhů tělesných postižení a s jejich dopady na edukační proces (Janovský, 2001).

můžeme dělit podle různých kritérií. Nejčastěji rozlišujeme dvě základní skupiny: patří k nim vady vrozené, včetně dědičných, a vady (po úrazu, infekčním onemocnění atd.). vznikají často v důsledku poruchy vývoje plodu v prvních týdnech těhotenství. Jde především o obrny, deformace a malformace. Podle postižené části těla rozeznáváme skupinu (postižen je mozek a mícha) a (kdy je porušen nerv na končetině). Příčinou vrozených tělesných postižení může být infekční onemocnění matky v těhotenství, nedostatek vitamínů, minerálů a jiných prvků ve výživě matky, vliv léků užívaných v počátečním stadiu vývoje plodu, rentgenové záření, nepříznivé životní podmínky atd. Mezi vrozené tělesné postižení můžeme zařadit i (makrocefalus, mikrocefalus), (rozštěp páteře) a (amelie, fokomelie).

Příčinami mohou být různé a mnohá závažná onemocnění. Dělí se na tělesná postižení po úrazu a poškození mozku a bez mozkového postižení a na tělesná postižení získaná po prodělaném onemocnění (Harčaríková, 2013). Nejčastěji se jedná o poranění hlavy, mozku a míchy. Traumatické obrny vznikají při úrazu, který způsobuje buď otevřené, nebo uzavřené poranění hlavy. Nejlehčí je (komoce), středně těžké poranění je (komprese) a nejtěžší je (kontuse).

Dalším závažným postižením je obrna míchy, ke které může dojít vlivem různých onemocnění. V současnosti je však častou příčinou úraz páteře s následným poraněním míchy. K této situaci dochází především při autonehodách a úrazech při sportování. Celkový stav postiženého závisí na tom, zda mícha byla poškozena částečně, nebo úplně, a na jakém místě. Čím je mícha zasažena blíže ke krční míše, tím je stav závažnější. mohou nastat jako důsledek nesprávného držení těla. Návykově takto začínají některé druhy a

Dalším postižením, typickým pro dětský věk (postihuje především chlapce ve věku od 5 do 7 let), je Perthesova choroba, kdy dochází k deformaci hlavice stehenní kosti. Léčba je dlouhodobá (trvá 2 až 3 roky), spočívá v klidovém režimu, postižená končetina se nesmí zatěžovat chůzí. Mezi další získaná tělesná postižení řadíme amputace, kdy dojde k oddělení části orgánu nebo části či celé končetiny v důsledku vážného úrazu, ale i závažné nemoci, jako např. zhoubného nádoru na končetinách, cévního onemocnění aj. Závažnou skupinou jsou také různé druhy mozkových zánětů, vyvolané mikrobiálními činiteli. Komplikovaným postižením jsou stavy po mozkových nádorech, které mohou po operaci zanechat následky v pohybové oblasti (Vítková, 2006).

u dětí představuje mozková obrna (dále jen MO). Toto onemocnění je vyvoláno poškozením nezralého mozku v prenatálním, perinatálním nebo postnatálním období, včetně kojeneckého, někdy i mladšího batolecího věku. Může se projevit také motorickým, mentálním nebo smyslovým postižením. Podle typu pohybového postižení se rozlišují různé formy MO. Mezi formy patří diparetická, jde zejména o postižení obou dolních končetin (často se vyskytuje u dětí předčasně narozených). Dalším typem je forma hemiparetická, kdy je postižena jedna polovina těla, přičemž je patrná převaha postižení na horní končetině (připomíná složené ptačí křidélko). Pro formu je typické poškození všech čtyř končetin. Mezi formy MO patří forma hypotonická, kdy je oslabení svalového tonu trupu a končetin. Často je tato forma provázena poruchou intelektu. Následuje forma dyskinetická, kterou provází grimasování, hadovité pohyby hlavy, trupu, končetin aj. Přidruženými poruchami mozkové obrny mohou být mentální retardace různého stupně, dále epilepsie, smyslové vady a symptomatické poruchy řeči - např. dysfázie, afázie, anartrie, dysartrie (Jankovský, 2001).

V předškolním věku dochází k dynamickému rozvoji poznávacích procesů, a dostává se tak do popředí naléhavá potřeba dítěte porozumět okolnímu světu a vlastnímu tělesnému schématu a jeho funkcím. V tomto věku už může dítě intenzivně vnímat svou odlišnost ve vztahu k vrstevníkům, může se objevovat pocit úzkosti a méněcennosti. Ale právě vrstevníci mohou takovému dítěti pomoci vytvářet prosociální postoje.

většinou plynule navazuje na ranou péči, která je těmto dětem poskytována od narození. Nezbytná je speciálně pedagogická diagnostika, která se zabývá poznáváním zvláštností jedince s postižením a z nich plynoucích speciálních vzdělávacích potřeb. Na základě výsledků této diagnostiky je budována speciálně pedagogická podpora. U všech pohybových postižení je důležité kompenzovat dětem jejich omezený pohyb, neboť z tohoto důvodu by mohlo dojít k vyřazení dítěte s tělesným postižením z celé řady aktivit, a tím i k omezení účasti na společenském dění, čímž by se snížila možnost sociální interakce, což by mohlo vést k podnětové a zkušenostní deprivaci. Děti s tělesným postižením mají stejné potřeby citové, sociální a edukativní jako jejich vrstevníci. Proto je velmi důležité, aby měli pedagogové podrobné informace o postižení dítěte, protože tělesná postižení mají rozmanité projevy a podle toho musí být zvolen i adekvátní edukační přístup k dítěti. Někdy je nezbytné adaptovat školní prostředí podle individuálních potřeb dítěte; snahou je řešit celé prostředí školy tak, aby bylo dítě s tělesným postižením pokud možno co nejméně závislé na cizí pomoci (toaleta, jídelna, šatna atd.). Nutné je také zajistit vhodné sezení pro děti s tělesným postižením. Dítě by mělo mít možnost individuálně měnit pozici během pobytu v mateřské škole, vhodné je zařazování různých cvičení a zajištění dalších preventivních opatření. Měly by se realizovat takové aktivity, které odpovídají věkovým, vývojovým, individuálním, psychickým a zdravotním možnostem dítěte.

v sebeobsluze, osobní hygieně, stolování, přispívat k rozvoji hrubé a jemné motoriky, rozumových a dorozumívacích schopností tak, aby děti byly co nejlépe připraveny na začátek povinné školní docházky a i pro celý další život. Je třeba usilovat o a podpory dítěte. Dalšími důležitými aktivitami mohou být terapie hrou, rozmanité činnostní a (ergoterapie, arteterapie, muzikoterapie aj.), (kresba, malování, modelování), a aktivity vedoucí k a komunikativních dovedností (Vítková, 2006). V neposlední řadě se také velmi osvědčují terapie s účastí zvířete (animoterapie), může jít o jakákoli společenská zvířata, z nichž se nejčastěji využívá při pes a v kůň. Přítomnost zvířat může napomáhat k psychické stimulaci, rozvoji sociální interakce, posilování samostatnosti a v neposlední řadě uspokojování potřeby bezpečí a jistoty dítěte s tělesným postižením (Müller, 2005).