Děti by se riziku neměly vyhýbat ani v předškolním věku

Vydáno:

„Pozor, ať nespadneš, nechoď tam, něco se ti stane, polož to nebo se řízneš…“ Jako rodiče, ale také pedagogové máme o děti přirozeně strach a cítíme za jejich vývoj zodpovědnost. Tyto faktory by se však neměly stát limitem pro učení se, jak to ve světě chodí. Pokud děti totiž od všeho „zlého“ ochráníme, může to mít mnohem významnější dopady než odřené koleno nebo malé škrábnutí.

Vzpomínáte na dětství? Pravděpodobně nezahrnovalo čas strávený u počítače či televize v bezpečí domovů ani překotné převážení z jednoho kroužku na druhý. Naopak jste si užívali běhání s kamarády, často venku, a sem tam došlo i na odřené koleno. Ne všechny situace byly samozřejmě příjemné, ale naučili jsme se díky nim překonat překážky, riskovat a zvládat negativní emoce – a tyto dovednosti se v každodenním životě více než hodí.
Žijeme však v době, kdy je kladen výrazný důraz na bezpečí a pravidla. Děti se snažíme ochránit od potenciálního rizika a nechceme, aby prožívaly bolest, nepohodlí, neúspěch ani zklamání. Nadměrnou ochranou však můžeme dokonce dětem způsobit tzv. naučenou bezmocnost. Kde je tedy hranice ochranářského přístupu? A jak dětem zajistit pocit soběstačnosti?
Nadměrná ochrana dětem může uškodit
Prostředí škol mnohdy neuznává význam rizika pro učení a vývoj dětí. Tzv. kultura strachu nás vede k podceňování toho, co děti dokážou, a vytváří ještě „nebezpečnější“ vzdělávací prostředí

Související dokumenty