ADHD v předškolním věku

Vydáno:

Syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) nazývaný také hyperkinetický syndrom (v Mezinárodní klasifikaci nemocí označovaný kódem F. 90), dříve známý i jako syndrom lehké mozkové dysfunkce (LMD), se projevuje širokou škálou příznaků, které jsou nezřídka patrné již od útlého věku dítěte. Charakterizovaný je právě časným nástupem příznaků (většinou v prvních pěti letech života dítěte), příznaky jsou déletrvající - pro diagnostiku syndromu ADHD je určující, pokud příznaky trvají déle než šest měsíců. Mezi základní projevy syndromu patří hyperaktivita, impulzivita a poruchy schopnosti koncentrace pozornosti.

ADHD v předškolním věku
PaedDr. Mgr.
Hana
Žáčková
 
psycholog, speciální pedagog; PPP pro Prahu 1, 2 a 4 a HTF UK
PROJEVY ADHD
Některé projevy syndromu lze vypozorovat u dětí již od útlého věku, zejména pokud se jedná o silné formy syndromu; u slabších forem bývá nástup pozdější a někdy se stává, že první projevy bývají zaznamenány až při nástupu do mateřské školy. Pozdější nástup příznaků bývá typický právě pro slabší typy syndromu.
U menších dětí, např. ve vývojovém období kojence, není ještě snadné hyperaktivitu rozpoznat. Silně hyperaktivní děti ale někdy bývají
neklidnější
než ostatní, mívají
poruchy biorytmu spánku a bdění
(v noci nespí delší dobu, budí se častěji, pláčou), a to v mnohem větší míře než ostatní děti. Poruchy spánku a bdění přetrvávají také déle, nezřídka i několik měsíců, dokonce i let (maminky těchto dětí pak bývají unavené, nevyspalé). U dětí bez poruchy dochází ke srovnání výkyvů v bdění a spánku většinou několik týdnů po narození.
Celkově také hyperaktivní děti špatně usínají, dlouho se spánku „brání“, nemohou usnout, i denní spánek se zkracuje. Brzy také přestávají spát odpoledne ( již v období batolete, mezi druhým a třetím rokem vývoje). Mnohdy při nástupu do mateřské školy již odpoledne nespí, nebo spí pouze krátkou dobu, což narušuje adaptaci dítěte na školku a v podstatě i denní režim v mateřské škole. Často nastává i situace, kdy dítě sice odpoledne ještě usne, ale pak vydrží být vzhůru dlouho do noci – to naopak narušuje chod rodiny a zvyšuje únavu matky.
Někteří hyperaktivní kojenci mívají také do určité míry narušený sací reflex, bývají proto dokrmováni nebo je nutné přejít na umělou výživu. Celkově tyto děti často a zdánlivě bez příčiny pláčou. Takoví kojenci způsobují matkám již v tak raném věku mnoho obtíží – jsou
neklidní, podráždění, křičí, i když byly uspokojeny všechny jejich potřeby.
Matkám se rovněž v tomto období dostává prvních
negativních zpětných vazeb
z jejich okolí – bývají partnerem nebo i prarodiči či dalšími členy rodiny osočovány, že nejsou schopné se postarat ani o tak malé dítě. To často u matek přispívá ke vzniku pocitů vlastní neschopnosti, nekompetentnosti nebo až viny. Narušení stability psychiky matky může nakonec vyústit až v odmítání, nepřijímání dítěte nebo vést k partnerským či mezigeneračním krizím.
Již
v období kojence a následně v batolecím věku
bývají u těchto dětí poprvé zaznamenávány nerovnoměrnosti vývoje, zejména vývoje motorických schopností. Některé fáze jsou opožděné, nebo naopak urychlené, dochází i k vynechávání, „přeskakování“ některých vývojových fází – děti například později sedí s oporou, pak „přeskočí“ fázi lezení a hned se pokoušejí stavět na nožičky. Jindy lezou, ale posouvají se „račím způsobem“, lezou pozadu, časté ale bývá lezení či běhání poměrně velkou rychlostí. Některé hyperaktivní děti začínají chodit již v období mezi osmým až desátým měsícem vývoje, jiné se postavily přesně v roce, nezřídka ale bývá vývoj chůze i opožděn. Je to ryze individuální.
Celkově ve vývojovém období batolete bývají hyperaktivní děti zvýšeně pohyblivé, jakoby bez zábran, trpí častěji různými úrazy než ostatní děti. Už v tomto vývojovém období bývají tyto děti vnímané jako velmi živé, „nabité energií“. Vydrží dlouho bez spánku, ale
nedokážou se déle soustředit na hru.
Již v této době můžeme pozorovat v některých případech zvýšenou neobratnost, neohrabanost, dítěti pak mnohem častěji hrozí úrazy, protože má porušenu souhru pohybů – motorickou koordinaci. Dostavují se první
afektivní výbuchy
– děti na své „neúspěchy“ nebo omezení, která jim z důvodu jejich vlastní bezpečnosti kladou rodiče, začínají reagovat zlostí až agresí (ničí např. hračky, ubližují jiným dětem nebo i zvířatům).
Neadekvátně silně reagují
také na menší podněty – tento jev označujeme jako
nízkou frustrační toleranci.
Negativismus a afektivní reakce
můžeme sice v tomto vývojovém období (okolo tří let) pozorovat i u ostatních dětí, ale u dětí s ADHD se projevují nezvykle silně a trvají mnohem déle. Rodiče, kteří většinou své dítě v tomto období začínají srovnávat s jinými dětmi, začínají stále více vnímat, že se jejich dítě vyvíjí a chová odlišně.
PŘEDŠKOLÁCI
Nezřídka nastanou větší potíže u dítěte při přechodu z vývojového období batolete do vývojového období předškolního dítěte, a to zejména po nástupu do mateřské školy, kde mívá
potíže s přizpůsobováním se režimu
školky,
podřízení se autoritě
cizího
dospělého
(nezřídka i podřízení se autoritě jakéhokoli dospělého) a kolektivu dětí. Tyto děti pak začínají být vnímány a označovány jako „zlobivé“ nebo „hůře zvladatelné“, a to jak rodiči a prarodiči, tak i rodiči jeho vrstevníků a rovněž pedagogickými pracovníky ve školce.
Hyperaktivní děti bývají v kolektivu ostatních dětí většinou rády – celkově mají rády hry, zábavu, různé typy činností (potíž je, když se nudí). Vlivem impulzivity ale
reagují při hře neadekvátně
(kopnou nebo bouchnou jiné dítě), zaznamenáno bývá již i typické „pošťuchování“, provokování ostatních dětí – z hlediska hyperaktivního dítěte je to výzva ke hře, snaha o to, „aby se něco dělo, aby byla zábava“; jeho okolí to tak ale nevnímá a vznikají první konflikty.
Nerovnoměrný vývoj, hyperaktivita, zvýšená afektivita a emocionalita
bývají
častou příčinou problémů při vstupu dítěte do předškolního zařízení
– nezřídka se stává, že je docházka do mateřské školy z důvodu horší adaptability dítěti omezena buď jen na dopoledne, nebo dokonce jen na některé dny, případně odepřena úplně. Mimo výše uvedených obtíží při hře se někdy objevují i
problémy se sebeobsluhou
(některé děti jsou neobratné, těžkopádné, mají i potíže při oblékání, jídle apod.). Přetrvávají také
potíže s delším soustředěním
na jednu činnost –děti buď u jedné činnosti déle nevydrží vůbec, nebo pouze částečně – pak ji opouštějí a už se k ní nevracejí. V praxi to znamená, že si začnou hrát s jednou hračkou, záhy ji opustí, vezmou si jinou. Nic je déle nezaujme. Jindy zase děti
vydrží déle u činnosti, která je baví, zajímá, která jim jde
(např. hraní se stavebnicí Lego).
V tomto věkovém období tedy zaznamenáváme
první potíže s koncentrací pozornosti – poruchy pozornosti.
S poruchou koncentrace pozornosti souvisí u hyperaktivních dětí i
oslabená
krátkodobá sluchová
paměť
(trvá jen několik sekund, a pokud v této chvíli dojde k výpadku či zakolísání koncentrace pozornosti, dítě si danou informaci nezapamatuje). Proto vznikají potíže při učení se některým novým věcem, někdy i básniček či písniček, dítě někdy nevnímá zcela adekvátně všechny pokyny a instrukce (vnímá jen část, vykoná jen část, vzniká tak dojem, že je neposlušné, a opět je bráno jako zlobivé). Dochází tak i k potížím v komunikaci s dítětem, k nedorozuměním. Dlouhodobou paměť ale mívají hyperaktivní děti v pořádku.
Časté se také stává, že děti
některé činnosti odmítají vykonávat
(např. děti, které mají obtíže v grafomotorice, nerady kreslí, nebo děti, které mají problémy v oblasti zrakové percepce a krátkodobé paměti, nerady hrají pexeso atp.). Odmítají také vykonávat činnosti, které nevzbudily jejich zájem, a to zejména tehdy, je-li jejich zájem upoutaný něčím jiným. Nechápou, proč by měly vykonávat činnost, kterou vykonávat nechtějí nebo která je nebaví.
Pokud je nějaká činnost (většinou hra) naopak baví, těžko ji přerušují, těžko se od ní odpoutávají a nechtějí v této činnosti ustat (například odmítají odejít z hřiště, ze zahrady, přestat si hrát) a reagují opět afektivně.
Reagují
v podstatě
na nižší vývojové úrovni
(je to důsledek
nerovnoměrného zrání
hyperaktivního dítěte, kdy sociální složka bývá do určité míry vývojově opožděna), jako mnohem mladší dítě; mají ale tím pádem potíže při přizpůsobování se režimu mateřské školy.
Nepřiměřené chování dítěte bývá velmi často považováno za důsledek nezvládnuté výchovy.
V rodině dochází rovněž k výměnám názorů na správné a vhodné výchovné vedení dítěte. Často dochází ke křížení stylů výchovy, kdy se rodiče nedohodnou na jednotném postupu, což dítěti perspektivně škodí nejvíce (naučí se využívat situace a „zneužívat“ výchovně „slabšího“ rodiče). Výjimečné nejsou ani situace, kdy jsou rodiče nejistí, bezradní, mají výčitky svědomí, stydí se za své dítě, nerozumí mu. Pokud jsou ale upozorňováni na nedostatky svého dítěte, berou to jako selhávání své výchovné schopnosti nebo útok na své dítě a reagují někdy až negací, odmítáním nebo postavením se do opozice vůči pedagogickým pracovníkům mateřské školy.
Ke stabilitě rodiny a k pozitivnímu prožívání mateřské či otcovské role výše uvedené samozřejmě nepřispívá, a tak se mnohdy stává, že při nástupu dítěte do základní školy jsou již rodiče natolik „vyčerpaní“ (svým způsobem jsou postiženi syndromem „vyhoření“), že jen těžko navazují kontakt a spolupráci se školou.
VSTUP DÍTĚTE S ADHD DO ŠKOLY
V období
před nástupem dítěte do základní školy
bývá velmi často řešena problematika, zda u hyperaktivního dítěte realizovat odložení školní docházky o jeden rok. Vlivem
nerovnoměrného zrání
hyperaktivního dítěte dochází velmi často k situacím, kdy některé ze složek tvořících školní zralost jsou na velmi dobré úrovni, jiné ale ne.
Většinou bývá dítě školsky zralé zejména v kognitivní
 oblasti
– hyperaktivní děti mívají nezřídka velmi dobrou inteligenci, jsou dle mínění pedagogů z MŠ i rodičů „chytré“, některé zvládají již i některé
školní dovednosti
– spontánně začínají číst, počítat.
Potíží ale bývá nerovnoměrné zrání v tzv.
percepčně motorické oblasti
(jedná se o smyslové vnímání, motorické a grafomotorické schopnosti), které mohou perspektivně tvořit podklad pro vznik specifických poruch učení. Výkon ovlivňují i
projevy hyperaktivity – snížená schopnost soustředění, zvýšená aktivita
(tzv. psychomotorický neklid, dítě je stále v pohybu, neposedí v klidu), impulzivita, ale i rychlejší unavitelnost. Výkon ve škole může ovlivnit již výše popsaná
emoční labilita,
nízká frustrační tolerance. Dítě pak může být výkonově, pracovně či sociálně nezralé. Některé děti mívají i
vady řeči
– někdy i opožděný vývoj řeči a vady výslovnosti – dyslalie, u kterých náprava trvá nezřídka delší dobu, což opět může na budoucí školní výkon dítěte negativně působit. S vývojem řeči jde ruku v ruce i vývoj myšlení – řeč je v podstatě obrazem myšlení, a proto i ve schopnosti myšlení hyperaktivních dětí bývají zaznamenány určité odchylky ve vývoji.
Z těchto důvodů je třeba odložení školní docházky vždy pečlivě zvážit, přistupovat ke každému dítěti individuálně, pečlivě zvažovat a
porovnávat všechny složky tvořící školní zralost
(zralost jak percepční, kognitivní, psychickou i sociální, včetně zralosti
fyzické
– je třeba posoudit i zdravotní stav dítěte). Pro vstup do školy je ale třeba, aby byly všechny oblasti víceméně rovnoměrně vyzrálé.
Odložení školní často docházky
může dítěti velmi pomoci – dozráváním centrální nervové soustavy a vhodným výchovným vedením a režimovými opatřeními (v některých případech i využitím některých druhů terapie) napomůžeme ke zmírňování projevů poruchy a můžeme tak eliminovat nebo alespoň zmírnit možnost výskytu specifických poruch učení. Je ale třeba s dětmi v tomto roce intenzivně pracovat, aby odložení školní docházky přineslo patřičný efekt. Dítě je rovněž třeba rozvíjet, podporovat, aby u něj nedošlo ke stagnaci ve vývoji. A rovněž i proto, aby se v MŠ „nenudilo“.

Související dokumenty