Život v českých městech – v nejprůmyslovější zemi Rakouska-Uherska, se v 19. století začal postupně proměňovat. Souviselo to s přijetím patentů Josefa II., toleranční patent (1781 – tolerance k některým nekatolickým církvím, tzn. respekt ke svobodě vyznání), patent o zrušení nevolnictví (1781) a dále i po jeho smrti zrušení roboty (1848). Patenty otevřely možnosti, aby se nevolníci (poddaní) mohli stěhovat z venkova do měst, kde posílili česky mluvící obyvatelstvo. Měli tak možnost změnit zaměstnání a opustit zemědělské činnosti ve prospěch rozvíjející se průmyslové výroby.
Druhá polovina 19. století byla pro Země koruny české charakteristická především národnostními spory a střety česko-německého živlu, které byly provázeny bojem za prosazení českého jazyka na stejnou úroveň s jazykem německým na všech úrovních státní správy, ve školství a postupně i v dalších oblastech života. Nebyly to časy naplněné klidem a stabilitou.
Tyto okolnosti souvisejí s postupující emancipací českého národa a otevíráním cesty k jeho prosazení a zajištění adekvátního postavení v rámci rakousko-uherské monarchie. Ve velkých městech, zvláště pak Praze, postupně docházelo k posílení počtu obyvatelstva, které si hledalo výdělek v rozrůstající se průmyslové výrobě. Zde mohly být zaměstnávány vedle mužů i ženy. Tato skupina obyvatel však posilovala nejslabší městskou sociální vrstvu – chudinu. A chudina se vždy v historii vyznačovala jediným bohatstvím – vysokým počtem dětí, na které, v době nepřítomnosti rodičů, bylo třeba dohlížet.
Činnost Marie Riegrové a boj za mateřskou školku
Charitativní činnost byla způsobem, jímž se mohly prosadit a do veřejného povědomí v 19. století vstoupit ženy, šlechtičny či manželky významných společensky či politicky vysoce postavených mužů. Mezi ně patřila a svými názory, rozhledem i sociálním cítěním se dostala do popředí Češka Marie Riegrová, roz. Palacká. Její charitativní činnost byla velmi rozsáhlá. Vždy se týkala kojenců, jejich matek a malých dětí, ale pro potřeby našeho tématu se zaměříme pouze na její nezanedbatelný podíl na vzniku ústavu pro malé děti roku 1869 u sv. Jakuba, od jehož otevření letos uplynulo 150 let.
Na jejích cestách do zahraničí jako doprovod manžela, politika Františka Ladislava Riegra, ji velmi zaujal koncept organizace a způsob péče a práce s malými dětmi ve Francii. Fröbelovy dětské zahrádky (Kindergarten, častý nesprávný překlad – mateřské školy), které se začaly zakládat i v Čechách (první 1864 v Praze), pro ni, jako českou vlastenku, reprezentovaly přílišnou germanizaci českých dětí.
Pražská městská rada za její významné podpory (a jistě i politické pomoci otce F. Palackého a manžela F. L. Riegera) požádala české místodržitelství 10. září 1868 o souhlas se zřízením opatrovny:
„Obec Pražská obrala sobě tudíž již před delší dobou za úlohu, zříditi na Starém městě, a sice pro toto a pak dolejší Nové město opatrovnu malých dítek, a upraviti ji tak, aby odpovídala všelikým zkušenostem v oboru tomto. Nešetříc tudíž nákladu získala a dala upraviti přiměřené místnosti v klášteře u sv. Jakuba.
Co se pak dotýče vnitřního zařízení ústavu tohoto, vytkla rada městská účel jeho v přiložených tuto předpisech, které také sbor obecních starších v celém jejich znění schváliti za dobré uznal. (NA, f. ČM 1856-83, k. 1222)
Oznamujíc tudíž zřízení tohoto ústavu, vznáší rada městská k veleslavnému c. k. místodržitelství žádost, aby ráčilo blahosklonně zřízení této opatrovny malých dítek na vědomí vzíti, k čemuž ještě dokládá, že opatrovna tato otevříti se má počátkem školního roku 1868-69.“ (NA, ČMŠ 1856–83, karton 1222).
Předpisy, které charakterizovaly představu městské rady o založeném ústavu – školce mateřské, byly velmi podrobné. Čítaly 21 paragrafů a týkaly se:
Cíle ústavu: „Tato školka mateřská jest ústav k tělesnému i mravnému vychovávání dítek 2–5letých obojího pohlaví zvláště těch, jejichž rodičové za příčinou výživy mimo dům pracují aneb mezi dnem dítky své sami mezi dnem opatrovati a vychovávati nemohou.“; prostředků; způsobu vyučování; vyučovací řeč jest česká; poplatků za opatrování; opatrování a vychovávání dítek obstarávají světské ženské osoby, pěstounky; světnice a zahrady školky; dozor; stravování a šacení; hospitační činnost adeptů; vzdělávání adeptek; přijímání dítek do školky mateřské; návštěva školky mateřské; opatrování dítek ve školce mateřské; vyučování; práce a hry; zpěv; tělocvik; vlastnosti a povinnosti pěstounek a služek; zkouška kandidátek; komité dam.
Zvláště je třeba podtrhnout, že M. Riegrová prosazovala, aby se o děti začaly starat osoby ženského pohlaví tak, jak to pozorovala ve francouzském systému. V českých opatrovnách se totiž dosud o děti starali muži. Dále požadovala, aby byla školka otevřena po celý den, a ne jen několik hodin denně a aby zde nejchudší děti dostávaly stravu. Tím podporovala sociální charakter, který byl vždy spíše spojen s opatrovnami, ale důraz na vzdělávací aspekt spočíval v rozvoji mateřského jazyka a rodné kultury dítěte, ale i na věcném učení a mravním a náboženském zakotvení. Tím se její systém stával vyváženým a odlišoval se od běžné praxe opatroven.
Mimořádnou okolností jsou pravomoci komitétu dam. Tento výbor, založený k podpoře péče o děti v opatrovnách a mateřských školkách, měl právo kontroly a dozoru nad činností a životem ve školce. („Komité dám má volný přístup do školky mateřské. Může návrhy činiti ve všech věcech opatrovny. Volí užší výbor tří členův, kterým se zvláště svěří dohlídka nad školkou a opatrování dítek. Tyto tři dámy náležejí spolu do vychovatelského sboru a jmenují se matky školky. Komité dám pečuje o to, aby získalo školce štědrých dobrodinců. Zpravuje jmění školky dobročinností přátel mládeže nabyté. Rozhoduje o přijmutí děvčat, které se hlásí, aby se učily opatrovati dítky.“)
S těmito nejlepšími úmysly byla žádost pražské městské rady zaslána českému místodržitelství. Jeho reakce však celkovou koncepci napadla.
12. 11. 1868
„Dekretem daným dne 12. listopadu č. 54634 oznámilo Vysoceslavné c. k. místodržitelství radě městské, že jemu nebylo lze schváliti zřízení nové opatrovny pro Staré a dolejší Nové Město u sv. Jakuba z té příčiny, poněvadž rada městská dle přiloženého programu zamýšlela rozšířiti vyučování na této opatrovně takovýmto směrem, který při opatrovnách nezakládá se v ustanovení zákona.“ (NA, f. ČMŠ, k. 1222)
7. 12. 1868
„Rada městská podává k č. 54634 r. 1868 opravný program nové opatrovny u sv. Jakuba a žádá za brzké schválení tohoto ústavu.
Dekretem daným dne 12. listopadu č. 54634 oznámilo Vysoceslavné c. k. místodržitelství radě městské, že jemu nebylo lze schváliti zřízení nové opatrovny pro Staré a dolejší Nové Město u sv. Jakuba. K tomuto snešení připomíná na tomto místě rada městská, že žádá proti němu své představení, jež hodlá podporovati podstatnými důvody, doufajíc takto, že pak Veleslavné c. k. místodržitelství změní dotčené usnesení své a nakloní se k zásadám, jež rada městská v původním svém programu pronesla.
Avšak aby zřízení opatrovny svato Jakubské neutrpělo dalšího odkladu, nýbrž aby ústav tento pohledna k péči a chudobě právě v těchto čtvrtích města panující nutně potřebný a užitečný bez dokladu dalšího a nejdéle prvního ledna, 1869 mohl působnost svou počíti, a aby náklad, jenž městská rada na upravení místností, na ustanovení učitelek atd., nebyl uveden v zmar, usnesla se rada městská zaříditi ústav tento tak a na ten způsob, aby odpovídal požadavkům, jež Vysoceslavné c. k. místodržitelství, naznačilo.
Rada městská předkládá tudíž program, k němuž jest vytknut účel i zřízení dotčené opatrovny, i vnáší k Vysoceslavnému c. k. místodržitelství prosbu by ráčilo blahosklonně svolit k tomu, aby se tato opatrovna dle tohoto programu mohla zříditi a prvním lednem 1869 otevříti. Ježto potřeba ústavu jest tak citelná, jak ze jmenovaných dotazů obecenstva nezvratně vysvítá, žádá rada městská snažně, aby Vysoceslavné c. k. místodržitelství potřebné své schválení co možná v nejbližší době radě městské oznámiti ráčilo, aby se ústav počátkem příštího roku mohl otevříti.“ (NA, f. ČMŠ, k. 1222)
K této žádosti byly přiloženy základní zásady.
Základní zásady pro zřízení školky neb opatrovny městské u sv. Jakuba:
1.
Opatrovna (školka) u sv. Jakuba jest ústav k tělesnému i mravnému vychovávání dítek 2–5letých obojího pohlaví zvláště těch, jichž rodičové za příčinou výživy mimo dům pracují aneb mezi dnem dítky své sami opatrovati a vychovávati nemohou.
2.
K tomu v ústavě tom se používá těchto prostředků:
opatrování dítek po celý den, mravné a věcné poučování věku dítek přiměřené, zaměstnání hrami a ručními pracemi kupř. kladení dřívek v rozmanité obrazce, stavením krychlí a špalíků, proplétání papírových barevných ostřižků aj., zpěv, kreslení, tělocvik (prostocvik), stravování chudých dítek.
To vše musí tak uspořádáno býti a se díti, aby se dítkám v opatrovně dostalo opatrování, zaměstnávání a vychování, jež jim zapotřebí jest ve věku jejich, jehož však doma od rodičů jim se nedostává.
3.
Za opatrování dítek platí majetní rodičové 20 k. r. měsíčně, rodičové chudí jsou od platu toho osvobozeni.
4.
Opatrování a vychovávání dítek v ústavu tom vykonávají světské ženské osoby, které městská rada ustanoví a ty jmenují se pěstounky. Pro každou světnici ustanoví se jedna pěstounka, jíž dle potřeby přidají se placené pomocnice. Služebné práce vykonávají najaté služky. Pěstounky a pomocnice i služky se platí z důchodů městských.
5.
Ústav ten (opatrovna ta) jest pod dohlídkou zákonitého dozorstva. Obec vykonává správu a dozorství nad ústavem tím skrze jednoho k tomu způsobilého člena obecního zastupitelstva, jejž městská rada zvolí. Ústav ten řídí jedna pěstounka, již městská rada k tomu ustanoví a ta jmenuje se řídící pěstounka. Zdravotní dohlídku vykonává městský okresní lékař.
6.
Opatrovna otevřena jest po celý den, a sice od sv. Jozefa do sv. Václava od 5 a půl h. z rána až do 6 a půl h. z večera a od sv. Václava až do sv. Jozefa od 7 h. z rána až do 5 a půl h. z večera.
7.
K sbírání darů na stravování a šacení chudých dítek a k dohlídce, aby se s těmi dary, jak sluší, nakládalo a k dohlídce na vychování dítek zřídí se od některých paní, které za to městská rada požádá, zvláštní komité dám.
Z velmi ochuzených zásad byla vypuštěna především partie o mateřském jazyce a zeštíhlela především ta část, která se týkala vzdělávacího obsahu. Tím se předložené zásady vzdálily specifiku nové „mateřské školky“ a navrátily se formálně spíše k programu opatrovny.
20. 12. 1868
Tento návrh městské rady pražské byl konečně českým místodržitelstvím přijat a opatrovna (školka) u sv. Jakuba byla 1. ledna 1869 otevřena. Vysvěcena byla 16. ledna. „Při jejím otevření bylo zapsáno 154 dětí, jež svěřeny dvěma učitelkám; za 3 měsíce bylo dětí i učitelek jednou tolik a přijímání dítek bylo nutno omeziti, neboť bylo nebezpečí, že tuze četná docházka znemožní účelnou práci a všecken pokrok ústavu.“ Havlíčková (1869, s. 9)
Úsilí M. Riegrové bylo korunováno úspěchem.
V závěru se však musíme vyrovnat s terminologií, která se v názvu instituce proměňuje. Očekávali jsme, že bude otevřena mateřská školka. Ale městská rada pražská sama ve své druhé žádosti místodržitelství žádala o otevření opatrovny (školky). Kromě toho se objevuje i termín mateřská školka i mateřská škola. M. Riegrová ve svých zápisnících, do nichž si dělala poznámky ze svých pozorování činnosti ústavu (uložených v Archivu Národního muzea a které autorka článku hodlá hlouběji prozkoumat), používá převážně termín školka.
Zdá se spíše, že druhé okleštěné zásady používající název opatrovna (školka) dodržely formální požadavky místodržitelství, aby bylo možno vůbec získat povolení k otevření ústavu. Místodržitelství samo používá pouze termín opatrovna. Přidržme se tedy výkladu, že formální požadavky nadřízených byly splněny, avšak tvůrci konceptu M. Riegrové nebylo zabráněno v příklonu k obsahové vnitřní změně od opatrovny ke školce mateřské. Název škola mateřská byl schválen až 1909.
Letošní připomenutí 150. výročí založení ústavu pro malé děti u sv. Jakuba v Praze, je tak na místě, neboť tím vzdáváme hold ženě, jejímž houževnatým úsilím se podařilo prosadit kvalitnější rozvoj péče o malé děti, která skutečně směřovala k české mateřské škole. Pramenným studiem archivních dokumentů pak posouváme dosud platné poznání historie české předškolní výchovy, které tak očišťujeme od tradovaných mýtů.
ZDROJE
HAVLÍČKOVÁ, Gabriela. (1869) Mateřské školy pražské po 45 letech os svého založení. In Bolina, Karel. Mateřské školy pražské. Jejich rozvoj v době 45letého trvání. 1869–1914. Praha: Král. hlav. město Praha, 1869, s. 7–16.
MIŠURCOVÁ, Věra. (1983) Počátky předškolních institucí v českých zemích. Pedagogika, č. 4, s. 465–473.
OPRAVILOVÁ, Eva a Jana UHLÍŘOVÁ. (2017) Příběhy české mateřské školy. Vývoj a proměny předškolní výchovy (1. díl do roku 1948). Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta.
PAMÁTNÍK na oslavu čtyřicetiletého trvání stavu učitelek českých škol mateřských. Praha: Spolek pro zájmy škol mateřských, 1909.
UHLÍŘOVÁ, Jana. (2002). Poznámky ke vzniku veřejné předškolní výchovy v Čechách. In Detská opatrovňa v Trnave a jej aktuálnosť dnes. Trnava: PdF TU. s. 35–40.
Národní archiv (NA), Fond česká mateřská škola, karton 1222., Archiv Národního muzea (ANM) Fond Marie Riegrová – mateřské školy a komitét dam, výroční zprávy mateřských škol, karton č. 14, inv. č. 559, karton č. 13.