Známky

Vydáno:

Známky mají v současnosti význam pouze v době, kdy dítě navštěvuje vzdělávací systém, a to ještě velmi omezený, protože jsou jen minimálně přenositelné v jednotlivých stupních vzdělávání. Někdy stačí změna učitele a ve třídě dojde k všeobecnému posunu známek. Kdyby validně zachycovaly podstatné vzdělávací skutečnosti a výsledky, nebylo by nutné vymýšlet (jednotné) přijímací testy, stačilo by vysvědčení. Možná bychom se obešli i bez jednorázové maturitní zkoušky. Ani při přijímání studentů na vysokou školu se o známky dnes nezajímáme, protože jen minimálně vypovídají o podstatných okolnostech studia. Podobně život v dospělosti se bez nich obejde.

Známky
PhDr.
Václav
Mertin
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
Zkusme si představit, že bychom se doma nebo v práci navzájem známkovali. Určitě by to také šlo, ale jaký by to mělo smysl? Neznámkujeme ani vytváření běžných životních dovedností u dítěte. Zajímá nás, co už zvládá a co ještě neumí – např. uplave čtyři tempa, na kole jezdí, neumí ještě zabrzdit a otočit, umí si uvařit čaj, neukrojí chleba, samo přečetlo knížku. Přemýšlíme o tom, co můžeme udělat pro to, aby nedokonalé dovednosti zvládalo lépe. Jako dospělí máme zkušenost, že na známky ze školy se nás v dospělosti nikdo nezeptá, podstatnější je, co umíme, co zvládneme, na co si troufneme. Mateřské školy naštěstí známky nepoužívají, a přesto si děti osvojí řadu znalostí i dovedností. Věřím, že by se právě ony mohly stát průkopníky vhodnějších způsobů poskytování zpětné vazby dítěti i rodičům.
Známky jsou umělé, zřejmě byly vytvořeny pouze pro potřeby školy, učitelů, inspekce, státního aparátu, rodičů, snad trochu i samotných žáků, ale rozhodně ne pro samotné učení dítěte. Na rozdíl od minulosti to dnes víme, takže bychom měli tuto okolnost vzít v potaz a vyvodit z ní závěry. Částečně si ji asi uvědomujeme, když někdy kritizujeme děti, že se učí jen pro známky, i rodiče, kteří dětem vyhrožují, když přinesou na vysvědčení špatnou známku, nebo kteří vytvářejí systémy na odměňování dětí za získané známky. Jenže tuto kritiku pokládám za farizejskou. Já se jim vůbec nedivím, když samotná škola známky využívá a připisuje jim tak veliký význam, že se jich nechce vzdát.
V průběhu školní docházky stoupá u žáků význam známek a klesá význam samotného učení. Žáci intuitivně vycítí, co má význam, a postupně se tomu přizpůsobují. Na druhé straně malé děti se na známky (ale i na hvězdičky, hezká razítka) těší a jsou pyšné, když se jimi mohou pochlubit. Problém je, že se těší výlučně na jedničky. Jiné známky ani „šklebáky“, o kterých jsem psal před nějakým časem v tomto časopisu, ani razítka prasátek se jim nelíbí a vůbec nepočítají s tím, že by je mohly dostávat! V tomto období má mít zpětná vazba především význam pozitivní motivace a informací, které mají vést ke zlepšení výkonu. Na rozdíl od předcházejícího období, kdy se dítě učilo zejména hrou, se je v první třídě snažíme pozvolna převést na činnosti, při kterých hrový prvek zabírá jen menší část času. Nabízí se otázka, proč tomu tak je, jestli by hra neměla tvořit větší podíl na učení i v základní škole, leč hledání odpovědi nesouvisí přímo s tématem tohoto článku. Když už jsou žáci zkušenější, špatná známka představuje nanejvýš strašáka, může po ní totiž doma následovat trest, odejmutí něčeho příjemného apod. Některé děti mají pocit, že horší známkou zklamou rodiče. Špatné známky se proto tak bojí, že jsou leckdy pro její zlepšení ochotny udělat leccos. Někdy ze strachu zesílí přípravu, ovšem když to nenese výsledky, hledají východisko i v podvodu, někdy i v útěku před špatnými známkami, tedy např. v záškoláctví, občas na učení rezignují, jindy školní učení ostentativně znevažují.
I my jim občas pětkami už v předškolním věku vyhrožujeme, když chceme, aby dělaly něco, co podle nás budou potřebovat ve škole a co odmítají. Z psychologického hlediska však není strašení pětkami vhodné. Komplikujeme tím situaci škole i dítěti a v důsledku i samotnému učení. Škola se dopouští stejné chyby, když „motivuje“ žáky potenciálními pětkami, dává na vysvědčení pro „povzbuzení“ horší známku, propojuje chování s výukou, zkouší a následně dává pětky za trest, dává nedostatečné za špatně vypracované úkoly. Jindy už dětem špatné známky příliš nevadí, protože je mají delší dobu a nevědí, co s nimi mají dělat, jak se mají zlepšit. Děti se na jedničky těší, protože vědí, že ve škole je budou dostávat a že za ně budou chválené. Jedničky jsou něco konkrétního, hmatatelného a hlavně bezprostředního, což je především pro nejmenší děti důležité. Kdybychom je motivovali pouze tím, že se mají těšit na to, co se naučí až po Vánocích, asi bychom nebyli příliš úspěšní.
Když už jsou děti starší (na střední škole), často jim na známkách příliš nezáleží. „Trojka je dobrá a čtyřka vlastně také jde, nepropadám,“ říkají. Nás dospělé to zlobí, protože bychom si přáli, aby se nespokojovaly s málem, ale známky jsme jim vnutili my a my z nich děláme něco podstatně důležitějšího, než je samotné učení. Jenže alespoň část dětí se podceňováním známek a vlastně celého školního učení („k čemu mi to bude?“)
 
nevědomky chrání před psychickými problémy. I my máme zkušenosti, jak nepříznivě na nás působí, když se snažíme, co můžeme, a bez výsledku. Pravda, někdy se jen tak navenek tváří, moc by chtěly mít dobré známky, jenže to nejde, tak je zneváží a prohlašují, že je programově dobré výsledky nezajímají.
Uvádí se, že známky poskytují dítěti zpětnou vazbu, umožňují mu realistické srovnání s vrstevníky, mohou je motivovat k lepším výsledkům. Zpětná vazba poskytnutá známkou je však hrubá, nepřesná, často nevíme, z čeho vychází, neobsahuje informace vedoucí k dalšímu zlepšování. Většinou nabízí výlučně srovnání s reálnou skupinou třídy, což může být velmi zavádějící. Předpokládá se také asi, že dítě samo ví nebo pozná (z chyb, kterých se dopustilo), kde jsou jeho slabiny a hlavně jak má postupovat, aby příště byl výsledek lepší. To ovšem platí pouze v případě, že se nepřipravovalo vůbec nebo tak málo, že je evidentní, že příště musí přidat. Jestliže se však učilo, pak je bezradné a bez dodatečných kvalifikovaných informací a podpory si samo nepomůže. Srovnávání s vrstevníky má jen značně omezený význam. Z pedagogického hlediska je pro samotné dítě jen minimálně důležité, co zvládnou spolužáci, podstatné je, co zvládá ono samo.
Známky mají také představovat informaci pro rodiče. Jenže rodiče, kteří se o dítě zajímají, pracují s ním, znají jeho výkonnost, rozumějí jeho výsledkům, berou známky jen velmi orientačně. Zejména v případě, že mají k dispozici primární zdroje. Je jistě rozdíl, když dítě dostane pětku za to, že zvolilo špatnou operaci a příklad spočítalo správně, a když neovládá samotnou operaci. Známky jsou primárně určeny pro rodiče nezajímající se. Jsou totiž velmi jednoduché, a protože je zažili sami, tak i snadno pochopitelné.
Známky jen orientačně odrážejí aktuální výkonnost. Hodnocení učitele je ve většině případů subjektivní – dochází k odlišnostem jak při hodnocení stejného výkonu různými učiteli, tak i u jednoho učitele v rámci jedné třídy. Když je objektivní (např. za každou chybu jeden stupeň dolů), zase postrádá pedagogický smysl. Zhoršení prospěchu při změně učitele vůbec nemusí znamenat faktickou změnu výkonnosti žáků, ale pouze to, že nový učitel má jiná kritéria než ten loňský. Kromě toho má v sobě většina z nás vzpomínky ze školních let na pocity občasné nespravedlnosti, nadržování. Učitel není a ani nemůže být mechanický stroj, který všechno hodnotí stejně bez ohledu na konkrétní psychické rozpoložení, stereotypy, předsudky, přehlédnutí, chyby paměti apod.
Je zřejmé, že učitelovo hodnocení výkonnosti žáka v sobě zahrnuje nejen samotnou kvalitu výkonu, ale odráží i další charakteristiky žáka. Přestože to je nepřípustné, někteří učitelé využívají známky k disciplinaci žáků, a dokonce se tím někdy ani netají: „Máš to mezi dvojkou a trojkou. Protože pořád vykřikuješ, dám ti trojku, aby sis příště dával větší pozor.“
 
Podobně strach z pětky může zamezit eskalaci problému s chováním. Někteří učitelé dokonce prohlašují, že kdyby se odstranilo známkování, tak by ztratili poslední možnost, jak žáka ukáznit. Takový postup je sice lidsky srozumitelný, nicméně poněkud odráží bezradnost i nekompetentnost učitele řešit výchovné problémy. Učitel takovým přístupem podřezává pocit žáků o spravedlnosti a neprospívá jejich učení.
Známky by měly dítě rovněž motivovat k dalšímu učení, případně ke snaze o zlepšení. Nevím, jestli si někdo představuje, že je psychologicky realistické, aby dítě motivovaly chronicky horší známky. Zejména menší dítě má velmi malé životní zkušenosti, takže horší známka může mít dalekosáhlejší dopady než u staršího a zkušenějšího. Když doma prohraje Člověče, nezlob se, vzteká se a odmítá dál hrát, nic moc se neděje. Když je otráví známka, případné negativní následky mohou být fatální a dlouhodobé.
Argument podporující známkování rovněž bývá, že dítě by se odmala mělo učit, že nebude vždy hodnoceno jako geniální, „jak si myslí jeho nekritičtí rodiče“. Známky mu prý nastavují realistické měřítko, jak si stojí mezi vrstevníky. Jenže dítě se má učit, a ne se srovnávat s vrstevníky. Srovnávání rozhodně nepatří ke vzdělávání, podporuje je jen v minimálním počtu případů (mladší sourozenci se chtějí vyrovnat starším). Navíc život sám poskytuje dítěti množství informací o tom, jak na tom je, takže nemusíme mít obavy, že by bez známek vyrůstalo ve skleníku.
Známky mohou dítě stresovat. Asi nejdřív máme na mysli známky špatné, tedy zejména čtyřky a pětky, pro některé děti však mohou být špatné i trojky a dvojky. Dítě může mít strach ze selhání, že zklame očekávání rodičů nebo učitelů, anebo už má bohaté zkušenosti s neúspěchy. Přitom úspěch hraje podstatnou motivační roli. Věrohodné jsou i obavy, že nebude mít jedničku, přestože má samé jedničky.
Podstatné je, že se neúspěšným žákům mění chování, osobnostní vlastnosti, jejich ochota vzdělávat se. Mění se i způsoby začleňování do kolektivu (např. třídní šašek). Známky ovlivňují sebehodnocení, sebepojetí, vnímanou akademickou účinnost. Působí na očekávání budoucí výkonnosti ze strany dítěte i jeho důležitých dospělých. Vzhledem k tomu, co víme o efektu očekávání, špatné známky nemohou zpravidla ovlivnit výkonnost kladně. Nepochybně ani nezlepšují vztah ke škole a ke vzdělání. Neexistuje však jediný mechanismus, kterým dítě reaguje na horší známky. Některé děti reagují stažením do sebe, neurotickými reakcemi, psychosomatickými obtížemi, jiné více šaškují, předvádějí se, prosazují se agresivitou apod. Zcela výjimečně může dítě zatnout zuby a bojovat dál s nepřízní osudu.
Uvádí se, že značný pokrok představuje slovní hodnocení. Jenže samo o sobě nemusí nic moc řešit. Podstatné je, jestli vedle shrnutí dosažených úspěchů a případných nedostatků obsahuje také informace a návrh cesty ke zlepšení. To jde o kus lépe při průběžném hodnocení než při pololetním/závěrečném vysvědčení, kdy je žádoucí přece jen sumarizovat dosažené výsledky. Tomuto způsobu hodnocení se říká formativní a jeho širší zavedení bude znamenat významný posun v uvažování o vzdělání. Portfolio představuje další zdroj informací o dalším směřování učení.
Sami učitelé si často stěžují, že je rodiče ani žáci neberou, že nemají autoritu jako před léty. Se značnou mírou nadsázky a v duchu tradiční pedagogické logiky konstatuji, že je veřejnost jen objektivně hodnotí. Známky učitelů se pohybují v celém rozpětí spektra, nicméně hodně je dostatečných a nedostatečných. A k tomu řada snížených známek z chování. Změna přijde, až budou mít podstatně víc peněz, cele se zaměří na to, aby naučili všechny děti, a současně až se budou chovat a jednat jako vrcholní odborníci v souladu s poznatky současné doby. Změny v obsahu a formách hodnocení žáků jsou na jednom z prvních míst.

Související dokumenty

Pracovní situace

Metodika k hodnocení žáků ve středních školách a konzervatořích dle zákona Lex Ukrajina ve školním roce 2021/2022
Žákovská a studentská samospráva
Přiznání svéprávnosti nezletilému dle nového občanského zákoníku
Zpracovávání osobních údajů v podobě výsledků vzdělávání
Mimoškolní akce školy – účastníci akce
Aktualizace školního řádu základní školy na základě právních předpisů (2020/2022)
Metodika k hodnocení žáků v základních školách dle zákona Lex Ukrajina ve školním roce 2021/2022
Metodika k hodnocení studentů ve vyšších odborných školách dle zákona Lex Ukrajina ve školním roce 2021/2022
Hodnocení žáka omluveného z důvodu odmítání testování, ochrany dýchacích cest
Komisionální zkouška žáka střední školy
Školy a cestování žáků - varianty organizace akce
Den, do kterého je žák, student žákem, studentem školy ve školním roce 2019/2020
Úvod do formativního hodnocení
Formativní hodnocení v praxi učitele
Učící se komunity učitelů
Příklad dobré praxe – kulatý stůl k problematice sociálního začleňování
Hodnotitel
Hodnocení maturitní zkoušky
Opravné a náhradní maturitní zkoušky
Přezkoumání průběhu a výsledků maturitní zkoušky

Poradna

Odpovědnost školy za škodu - odpověď na dotaz
Výuka Aj
Problémy ve třídě
Ubytování v internátu
Výuka plavání a omluvenky
Dozor při odvozu do nemocnice - odborná poradna, odpověď na dotaz
Dobrovolnická práce
Počet žáků ve třídě
Poplatky za ŠD při rotační výuce
Nehodnocení
Žák v zahraničí
Hodnocení v náhradním termínu
Poskytnutí informací třetí osobě
Náhrada druhého cizího jazyka
Rozsah a obsah hodnocení žáka
Hodnocení za 1. pololetí - nehodnocen