Zásady a rizika skupinové práce ve třídě

Na člověka obecně nahlížíme jako na jedince, který je vybaven potenciálem pro osobnostní růst. To vše se děje především prostřednictvím mezilidských vztahů. Co jiného v životě ovlivňuje a podporuje náš rozvoj výrazněji než interakce s druhými? Skrze své vztahy může člověk nalézat sám sebe a své místo v lidském společenství. Na počátku života je dítě závislé na svém bezprostředním okolí, to znamená na rodině. Dalším významným prostředím je škola, kde by se dítě mělo vzdělávat a učit nejen povinnostem a řádu, ale také soužití s ostatními dětmi. Do jaké míry je dětem umožněno osvojit si a rozvíjet sociální dovednosti závisí na institucionálních podmínkách, struktuře školy, nastavení vedení a jednotlivých učitelů a jejich ochotě tuto oblast u dětí podporovat a pracovat na jejím rozvoji. Má dlouholetá zkušenost v oblasti prevence a intervenčních programů v případě problematických vztahů ve třídě ukazuje, že pomáhat dětem, aby uměly lépe navazovat vztahy s ostatními, by mělo být jedním z důležitých poslání pedagoga. On je ten, kdo může výrazným způsobem ovlivňovat atmosféru a vztahy ve třídě.

Dnešní doba skýtá mnoho možností, a tak neexistuje všeobecně přijímaný názor na to, jak by měly věci fungovat. I přesto, že se dnešní děti pohybují ve světě různých životních stylů a rozmanitých životních priorit, které si přinášejí zejména z rodiny, může je škola učit dialogu, diskuzi a převzetí odpovědnosti za své chování. I když nemůže být rodinné prostředí přístupem školy nahrazeno, považuji za důležité žáky učit, aby vztahu k lidem přikládali velký význam, uměli v něm volit správná slova, projevovat emoce a vyslovovat své názory. Nedílnou součástí, často opomíjenou, je vedení dětí k odpovědnosti za svou volbu, sdělení či chování. Cesta zaměřená na vztahy není tou nejjednodušší a bývá doprovázena třenicemi a konflikty, ale na druhou stranu může přinášet blízkost k dětem a radost z pedagogického působení.

Jedním z nástrojů rozvíjení pozitivních vztahů mezi dětmi je skupinová práce ve třídě s využitím sebepoznávacích technik. Nežli se jí pedagog začne věnovat, je důležité si uvědomit, čeho chce svým vstupem do třídy dosáhnout (sebepoznání ve skupině, efektivního řešení konfliktů, větší empatie mezi dětmi navzájem a tak podobně). Je nutné mít neustále na paměti, že účelem skupinové práce s žáky není jejich terapeutická zkušenost. Pokud pedagog cítí potřebu napravovat, radit nebo analyzovat chování jednotlivých žáků, překročil přijatelné hranice, protože se nachází v jiném kontextu práce s třídou. Do vyjadřování emocí nesmí žáky nikdy nutit, a už vůbec by jim neměl působit bolest, i kdyby výměnou byla vyhlídka nějakého prospěchu.

Před vstupem do třídy je důležitá příprava - výběr a řazení technik musí odpovídat stanovenému cíli. Řazení technik je proto potřeba předem promyslet a nachystat. Zajímavé aktivity přicházející v náhodném sledu nemusejí mít žádoucí efekt. Je nezbytné přizpůsobit výběr technik potřebám třídy a cíli skupinové práce. Pokud zvolená činnost třídě nevyhovuje, ztrácí jakýkoli efekt. Není třeba se obviňovat, když některá technika nezabere. Může se v průběhu ukončit a je možné přejít k jiné aktivitě. Totéž se může stát v případě, že žáci zvolenou techniku již znají. Po dohodě s nimi si ji můžete zahrát znovu, nebo vybrat jinou. Pro tyto případy je vždy dobré mít v zásobě nějaké další aktivity. Vybraná technika by měla v první řadě vyhovovat pedagogovi. Toto pravidlo se skutečně týká dovednosti předat třídě zvolenou aktivitu souvisle a zábavně. Nedoporučuje se jakýmkoli způsobem naznačovat, že danou činnost považuje za příliš těžkou, hloupou nebo pochybnou. Žáci budou chování napodobovat.

Velmi důležitou roli hraje i řazení technik, které by mělo odpovídat potřebám konkrétní třídy. Například:

Způsob provedení nezávisí jen na technice samotné, ale také na charakteru třídy. Jednoduchá technika zvaná molekula může třídu stmelit nebo motivovat k práci, ale také totálně rozbít či ohrozit jednotlivé žáky. Záleží také na tom, s jakým cílem ji využíváte a jak vedete se žáky následnou diskusi. Cílem může být například naladit děti na další aktivitu, zjistit, jak mezi sebou studenti komunikují, či si potvrdit, zda ten či onen žák je ve třídě neoblíbený. Pedagog se proto musí řídit základními principy skupinové dynamiky, jejíž teoretická znalost je podmínkou efektivní skupinové práce s třídou. Neočekávejme, že vztahy ve třídě budou po několika zařazených aktivitách optimální nebo že vyššího stupně důvěrnosti dosáhneme rychle. Jedná se o pozvolnou a trpělivou práci akceptující vývojové fáze skupiny.

Na druhou stranu se při práci s třídou ukazuje, že i v sebelépe připraveném programu se mohou objevit neplánované situace, na které je potřeba reagovat a pracovat s nimi. I ty mohou být totiž důležitou součástí sociálního učení žáků a třídy jako celku. Pokud tedy pracujete nebo chcete pracovat formou skupinové práce, vyžaduje to velkou míru otevřenosti k neplánovanému dění ve skupině. K tomu je zapotřebí být flexibilní ve volbě technik a umět zacházet s reflexí procesu, který ve skupině probíhá. Nezbytnou součástí je ochota poučit se z vlastních chyb a pracovat na svém seberozvoji, to znamená umět přijímat a poskytovat zpětnou vazbu (i od žáků) a pracovat se sebereflexí. Tuto dovednost získává pedagog právě vlastním prožitkem aktivit či skupinové práce. Nemáte-li vlastní zkušenost s rozvojem těchto dovedností a pracujete-li pouze s literaturou, budete mít výchozí podmínky těžší, protože budete muset tuto dovednost rozvíjet postupně, především na základě zpětné vazby od žáků a své sebereflexe (například jak příště zadat aktivitu vhodněji, jak vést lépe diskuzi, na co příště nezapomenout, čeho si všímat).

Jak jsem již zmínila, při skupinové práci s třídou mohou někdy spontánně vzniknout problematické situace. Může dojít k tomu, že i v průběhu zcela nevinné techniky se ve třídě projeví některé nevyřešené problémy nebo průběh aktivity některého žáka emočně zasáhne. Proto je důležité mít na paměti, že kromě volby vhodné techniky je podstatné, jak je s ní zacházeno a jak je vedena následující diskuze. Je vždy nutné umět tyto vzniklé situace ve třídě ošetřit a neignorovat je. První, co může pedagog udělat, je popisně se k dané situaci vyjádřit, například: Všimla jsem si, že vaší skupince trvalo déle se společně domluvit na řešení.

Při skupinové práci se třídou se může stát, že některý žák, případně i více žáků najednou, danou aktivitu odmítne. Je vhodné s touto reakcí dopředu počítat. Pokud svou účast v aktivitě odmítá jen jeden ze žáků, je vhodné se zeptat na jeho důvody. Žák může být motivován k zapojení, ale na druhou stranu je žádoucí ho do aktivity nenutit. Je možné, že se z nějakého důvodu cítí být ohrožen. V takovém případě mu může být nabídnuta možnost se do techniky kdykoli v jejím průběhu zapojit nebo mu může pedagog nabídnout pro něj přijatelnou roli.

Pokud v průběhu práce dojde k otevřenému konfliktu mezi některými žáky nebo mezi skupinami ve třídě, je vhodné převzít roli facilitátora (nestranného moderátora), umožnit žákům navzájem vyslechnout postoje druhých a pokusit se konflikt vyřešit efektivně. Zdržet se vlastního hodnocení a soudů.

Jednou z dalších nepředvídatelných situací, které se mohou při práci s třídou objevit, je vyjádření emocí. Emoce je intenzivní citová reakce, která je zdravá a užitečná, pokud odpovídá realitě. Uvolňuje energii a napětí. Dobře známe situace, kdy se velmi intenzivně a nezadržitelně rozpláčeme a poté se cítíme mnohem lépe. Učit žáky vnímat své emoce, rozlišovat je a umět je pojmenovat, je základním předpokladem pro vytváření a rozvoj nejen emočních, ale i sociálních dovedností.

Velmi často se může stát, že projevovaný smutek či vztek u žáků může být pro učitele nepříjemný a znejišťující. Negativní emoce mohou být z jeho pohledu považovány za nebezpečné a hlavně zbytečné. Projeví-li dítě emoce, dospělí se často snaží ho velmi rychle utišit, uklidnit či rozveselit, odvést pozornost, říkají například: To nic není. Nemáš důvod být smutný. Touto reakcí se dítě učí, že jeho pocity smutku nebo hněvu jsou „špatné“ a je nutné je rychle vyřešit. Proto se nenaučí, jak s emocemi zacházet, a v dospělém životě si může nevědět s vlastními pocity rady. V některých případech dokonce dochází k tomu, že dospělý dítě za emoci trestá nebo kritizuje, například: Přestaň se tak chovat, nemáš žádný důvod se takhle tvářit. - Dost, jsem řekla. Jestli nepřestaneš, tak uvidíš! Dítě poté může mít pocit, že pokud cítí smutek, rozčilení nebo vztek, asi s ním není něco v pořádku. Může tak získat sníženou schopnost důvěřovat vlastnímu úsudku a následně pro něj nebude lehké regulovat své emoce, řešit vlastní problémy, navazovat a udržovat vztahy se svými vrstevníky.

Pokud se u některých žáků objeví v průběhu skupinové práce emoční reakce, je potřeba umět na ni reagovat, nevyhýbat se jí a nemít okamžitou potřebu ji tišit. Měli bychom si uvědomit, že dítě má právo cítit se tak, jak se cítí, to znamená prožívat své emoce. Stane-li se vám během aktivity, že se některý žák rozpláče, je vhodné dát najevo, že jeho pláč vidíte a přijímáte. Nebojte se situaci reflektovat, pojmenovat, například tvrzením: Vidím, že jsi smutný, asi se něco stalo. Žák by měl dostat prostor k tomu, aby se k situaci vyjádřil, pokud chce. Není však vhodné otevírat a rozebírat osobní trable před celou třídou. Pokud se do takové situace se svým studentem dostanete, nabídněte mu, aby se po skončení hodiny na vás obrátil a získal tak podporu a příležitost k diskuzi o možnostech a způsobu řešení svého problému. V některých závažnějších situacích je dobré přizvat si kolegu, který by studenta psychicky podržel okamžitě mimo třídu.

Často jsem si ověřila, že pokud na hněv dětí reaguji také hněvem, situace se většinou nevyřeší. U hněvu a jeho projevů je důležité oddělit samotnou emoci, na kterou má žák právo, a nevhodné chování, které mohla emoce vyvolat. Emoci je třeba přijmout, reflektovat, například slovy: Vidím, že se zlobíš. -Jsi naštvaný. Vztekáš se. Dle věku žáka ji můžete uvést do kontextu, například: Vztekáš se, protože tě spolužák urazil. V danou chvíli byste měli chápat jeho emoci jako situaci, kdy mu máte být nablízku, naslouchat mu a snažit se pochopit, co cítí, například sdělením: Rozumím tomu, že tě to naštvalo. Následně je, ale důležité studentovi stanovit hranice vhodného a nevhodného chování, například: Kopat do spolužáka, když jsi rozčilený, není možné. Dále spolu můžete vymyslet, co jiného může dělat, až se příště bude takhle cítit.

V závěru bych ještě chtěla zmínit často diskutovanou účast učitele při jednotlivých aktivitách, která je frekventovaným předmětem diskuze. Výhodou účasti je možnost společného zážitku s žáky a podpora jejich lepší spolupráce. Na druhou stranu se pak bude hůře sledovat dodržování stanovených pravidel techniky a nebude prostor ke sledování jejího průběhu ani k reflexi. Ze zkušenosti doporučuji se do technik aktivně nezapojovat, nevzdávat se vedení skupiny a být třídě k dispozici jako případná podpora.