Význam otců při výchově a vzdělávání

Jednou z takových dílčích otázek, u kterých nás zajímají praktické dopady neustále probíhajících společenských změn, je role a význam otců při výchově potomků. Specificky se tento názor projeví mimo jiné v míře podpory mužů, kteří se po rozvodu/rozchodu dožadují rovnosti při výchově vlastních dětí. Nechme stranou, že z hlediska českého práva i doporučujících vyjádření EU je tomu tak, že formální předpoklady pro naplnění rovnosti v porozvodové péči u nás v zásadě existují. Jenže praxe se poněkud odlišuje. Část mužů, kteří chtějí i po rozvodu/rozchodu pečovat o dítě a ani případný znalecký posudek neshledá kontraindikace pro jejich péči, tuto možnost nemá. Jsem přesvědčený, že k této nerovnosti a vlastně diskriminaci na základě příslušnosti k pohlaví přispívají menší měrou i pracovníci školského a poradenského systému. Samozřejmě vedle podstatnějších vlivů soudců, advokátů, pracovníků OSPOD, soudních znalců.

Když se odborníci brání zavádění novot, mají pro to nepochybně relevantní odborné důvody. Je totiž nesporné, že v práci jsme s to alespoň částečně oddělit osobní přesvědčení („malé dítě patří mamince“, „otec nemá dobré předpoklady pečovat o malé dítě“) od odborných výzkumných poznatků, pokud budou přinášet odlišné pohledy. I školství a poradenství mají povinnost stavět svou praxi na aktuálních vědeckých poznatcích (evidencebased education/counselling).

Požadavek praxe založené na důkazech se totiž netýká jen medicíny, ale dnes i práva, edukace , včetně rodinné výchovy a samozřejmě zmíněného poradenství. Jestli rodičům necháváme široký prostor pro uplatnění nejrůznějších postupů, instituce takovou vůli nemají. Využívat by měly všeobecně přijímané vědecké poznatky a ty by současně neměly být příliš staré. Platí to například i pro znaleckou činnost. Jestliže znalec třeba v roce 2016 prohlásí, že pouze jedna osoba je významná pro dítě do tří let a že je to žena, motá dohromady stereotypní laické přesvědčení o nezastupitelné roli matky při výchově a patrně nedbale osvojený a nedostatečně inovovaný poznatek, který jsme se poprvé mohli naučit před padesáti šedesáti lety.

Jaké tedy mají otcové předpoklady pečovat o děti? Jak dokážou naplnit rodičovskou roli? Je jejich působení pro dítě přínosem? Jak ovlivňuje vývoj dítěte, když otec není přítomen? Z psychologického hlediska je v této souvislosti podstatné, jestli otcové (muži) jsou natolik kompetentní, aby jejich rovnoprávné výchovné zapojení neškodilo zejména v útlejším věku nejlepším zájmům dítěte.

V 18. století měl J. J. Rousseau prohlásit, že „mateřská láska vyléčí všechny nemoci společnosti“. Otcové byli při odborných úvahách o výchově dětí víceméně opomíjeni. Snad byli zmiňováni jako živitelé, vymahatelé disciplíny, učitelé (Rohner, 2001). Z hlediska práva však byli dlouhou dobu naopak v silnější pozici než matky. Až přibližně před osmdesáti či devadesáti lety začal pojem rodičovství nahrazovat v literatuře slovo mateřství, ale stále se ve skrytu mělo za to, že ve skutečnosti jde o mateřství. Pro některé z nás platí tento pohled dodneška. Ještě v padesátých šedesátých letech minulého století, kdy již procento pracujících žen ve vyspělém světě výrazně narůstalo, se minimum výzkumných psychologických a sociologických příspěvků zabývalo otci. Nanejvýš se uznávalo, že otcové představují vzor pro chlapce a dívce předávají obraz role manžela. Ale jinak vývoj a rozvoj dítěte nikterak neovlivňují. A když už tuto možnost připustíme, tak matka prý zajišťuje oblast emocionální, zatímco otec především materiální podmínky.

Dnes jsme ještě dál. Ženy stále pracují v hojné míře, navíc je k tomu stát vyzývá a snaží se jim vytvářet podmínky, aby tomu tak mohlo být i v případě, že mají děti. Roste jejich uplatnění v pozicích, ve kterých vydělávají víc než partner. Samotní muži se mnohem víc než dřív angažují v péči o dítě od nejútlejšího věku. Roli v tom hraje také to, že řada otců pochopila, že už malé dítě nabízí podněty, které zlepšují kvalitu života, posilují subjektivní hodnocení smyslu života, že je většinou příjemné o ně pečovat, že citová odezva dítěte je pro dospělého nenahraditelný zdroj optimismu. Jenže to vede na druhé straně k tomu, že muži zjišťují, že péči o dítě zvládnou, víc si v této roli věří (v této souvislosti se mluví o rodičovské nebo v tomto případě otcovské self-efficacy) a řada z nich se více či méně ochotně ujímá role hlavního pečovatele. Takže dnes se v praxi nesetkáváme pouze se situacemi, kdy dítě v určitém vývojovém období absolutně odmítá odloučení od mámy a nepouští ji, byť jen na záchod, ale podobně pláčou Adámek nebo Ondrášek, když se jim nemůže věnovat táta, který je fyzicky nablízku.

Neměli bychom zapomínat na to, že mateřství i otcovství představují v první řadě sociální konstrukt, související s chápáním maskulinity a feminity. Jde o to, abychom si uvědomili, že to, co je podle některých z nás dané a ani jinak být nemůže, představuje a odráží danou historickou etapu v konkrétní společenské podobě. Na problematiku významu otců pro psychický rozvoj dítěte lze pohlížet přinejmenším dvojím způsobem. Nejde o fakticky odlišné způsoby, spíš o jiné akcenty. První možný přístup vychází z analýzy problémů, které ve společnosti při edukaci dětí řešíme, a z možného příspěvku obou pohlaví k jejich řešení. Rovněž hledáme odpovědi na nejvhodnější způsoby uspokojování známých potřeb dětí.

Z hlediska uspokojování psychických potřeb dětí se zdá být požadavek většího zapojení mužů jasný. Stěžujeme si, že děti jsou neukázněné a že je to mimo jiné i proto, že jim scházejí mužské vzory a mužské působení. Doma scházejí tátové – nejen že od rodiny odcházejí a odmítají o ni pečovat, ale i soudy při rozhodování o porozvodové péči stále ještě výrazněji preferují matky. Ve školách převažují učitelky. V psychologických poradnách je podstatně víc psycholožek a speciálních pedagožek, zdá se, že je víc žen i v pediatrické službě. Jsme přesvědčeni, že mužský prvek vnáší do života dítěte o něco autoritativnější přístup, víc fyzické aktivity, síly, akceptace většího rizika, že tak doplňuje očekávaný a obvyklejší přístup ženský. Jestliže muži scházejí nebo se od výchovy distancují či jsou od ní oddělováni, dominuje jeden sice cenný, potřebný, ale nekomplexní přístup ženy.

Druhý směr hledání odpovědi jsou výzkumná data. Odpověď nebyla jednoduchá, dokud se význam otců nezačal zhruba před šedesáti lety zkoumat výrazněji. Silný podnět tomuto zájmu dalo feministické hnutí. V současnosti je nashromážděno množství dat, která se zabývají vlivem otce. Jestliže výzkum konstatuje tento vliv, rozhodně nezmenšuje význam působení matky (Rohner, 2001). Nejsou to však pouze psychologické a sociologické výzkumy, rovněž antropologie přináší cenná data. Margaret Meadová už v padesátých letech uváděla, že antropologické znalosti neopravňují ke zdůraznění výlučné mateřské vazby. Dobrou adaptaci dítěte zajišťuje větší množství vřelých pečujících lidí, mezi kterými hrají otcové dominantní roli (Rohner, 2001).

Když se zkoumá působení lásky otce, zjišťuje se vztah k psychologickému přizpůsobení dětí, problémovému chování, delikvenci, vývoji pohlavní identity, kognitivnímu/intelektuálnímu/akademickému rozvoji, sociálním kompetencím, rovněž k psychickému zdraví, kvalitě života v dětském i dospělém věku. Muž a žena v roli táty a mámy se v některých dopadech na dítě vůbec neliší, v některých se dokonce ukazuje, že působení otce má výraznější dopady, v dalších případech zprostředkují působení druhého atd. Z uvedených dat je zřejmá nezastupitelná úloha mužů ve výchově dětí.

Ještě jeden poznatek pro fungování mužů při výchově bychom měli vzít v potaz. Není to tradiční maskulinita otců, které připisujeme vliv alespoň na rozvoj chlapců, ale otcova vřelost, blízkost, tedy láska. Ta je silnější i než absolutní míra společného času. Aby však nedošlo k nedorozumění, z tohoto poznatku v žádném případě nevyplývá, že je dostatečný kontakt jednou za čtrnáct dní přes víkend.

V první řadě by měla tato skutečnost ovlivnit školní výuku. Je třeba od útlého věku posilovat odpovědnost chlapců za péči o dítě. Měli by se učit, že jejich role je až na několik málo výjimek srovnatelná s rolí ženy matky. Následně by mělo být pokládáno za společensky nepřijatelné a vlastně nemravné, když muž opustí děti a přestává o ně pečovat. Soudy by neměly akceptovat bez závažné indikace výlučnou péči jednoho rodiče. A jestliže zatím česká právní úprava nestanovuje při rozvodu/rozchodu na prvním místě variantu společné, nebo spíš střídavé péče, pak alespoň na základě odborných poznatků je třeba vést rodiče k tomu, aby se na výchově svého dítěte podíleli oba v maximální možné míře.

Již léta se ukazuje, že jeden rodič je pro rozvoj dítěte méně výhodný než dva. Nejde jen o materiální problémy samoživitelů, ty některé sociální státy dokážou dobře řešit, ale o psychický rozvoj. Nejvhodnější je stále rodina, ve které působí víc než jedna významná osoba. Úplně nejjednodušší je, když v rodině fungují muž a žena. Na druhé straně dnes musíme počítat s mnohem větší rozmanitostí rodinných konstelací. Nicméně zpravidla je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo vychováváno oběma/dvěma rodiči. Rozhodně není zbytečné volání po větším zastoupení mužů ve školství. Určitě by nevyřešili všechny problémy s kázní a disciplínou, ale přece jen by mohli žádoucím směrem vyvážit působení ženského školství. Nevím, jestli paní komisařka Jourová, potažmo Evropská komise, nepřipravují nějaké opatření podporující větší zastoupení mužů ve školách. Z hlediska uspokojování potřeb dětí by to mělo nepochybně větší význam než kvóty jiné.

ZDROJE