Využití kognitivně-behaviorálních technik v práci školního psychologa

KBT techniky se využívají - a jsou účinné - například u různých druhů úzkostí, fobií, panických stavů, depresí, poruch příjmu potravy, obsedantně-kompulzivních poruch, agrese, posttraumatických stresových poruch, vztahových problémů, zlozvyků, závislostí, problémů se spánkem apod. S řadou výše jmenovaných obtíží se dnes běžně setkáváme i u školních dětí. Využívání KBT technik školním psychologem tedy může být velkým přínosem jak pro děti jako jednotlivce, tak i pro školní kolektivy. Vzhledem k tomu, že práce školního psychologa probíhá téměř vždy ve spolupráci s pedagogy, je účelné seznámit je s touto metodikou, jelikož je to právě pedagog, kdo s dítětem pracuje v rámci celodenního vyučování a poskytuje mu potřebnou podporu při zvládání případných obtíží.

KBT techniky pracují s motivací jedince ke změně. Tato práce je vědomá a cílená. Každou změnu chování doprovází i změna v myšlení, respektive v motivech, vnitřních impulzech a postojích, kterým se jedinec ve spolupráci s terapeutem učí porozumět a „ovládat je“.

Psycholog tedy nepracuje za klienta, ale naopak ho učí takovým způsobům chování, jednání a myšlení, které vedou k odstranění jeho potíží. Často se též pracuje s nácviky, kterými se nově získané „cesty k řešení problému“ ověřují v praxi a - pokud jsou funkční - také dále posilují a upevňují. KBT techniky můžeme využít všude tam, kde potřebujeme docílit změny chování (a potažmo i myšlení, jelikož jedno od druhého nejde oddělit). „Terapie“ jako taková patří do rukou psychologa, který prošel KBT výcvikem. Pokud ho školní psycholog má, je to pro školu vždy určité plus. KBT techniky však může využívat (a v praxi také často využívá) každý kvalifikovaný psycholog. Podporu při zvládání jednotlivých kroků pak může dítěti dávat i informovaný pedagog. Ve školní praxi je ve většině případů dítěti poskytována podpora právě formou spolupráce pedagogů (případně i asistentů pedagoga a vychovatelů ve školní družině) se školním psychologem. A to vždy v kooperaci s rodinou dítěte.

KBT techniky se u adaptačních obtíží dětí velmi osvědčují. Právě po nástupu do 1. třídy zažívá řada dětí úzkosti spojené s novými nároky školy, kde se musejí podrobit neosobním pravidlům, přijmout „cizí“ autoritu v postavě paní učitelky a naučit se odložit uspokojení svých aktuálních přání a potřeb. V tomto směru mají výhodu děti, které navštěvovaly předškolní zařízení. Někdy se s adaptačními obtížemi potýkají na začátku školy i děti, které byly v mateřské škole „dobře adaptované“, reagují na nové prostředí, nové autority i nové požadavky na výkon, což pro ně může být stresující. Nezřídka se setkáváme s dětmi, kterým se, laicky řečeno, po několika prvních týdnech stále velmi stýská po rodičích a pláčou, případně nejsou schopny se od rodičů ráno odloučit. Ve své praxi jsem se často setkala s dětmi, které plakaly tak intenzivně a dlouho, že si je rodiče nakonec ze třídy odvedli. Návrat k rodičům však v tomto případě není z dlouhodobého hlediska řešením, jelikož opakované návraty k rodičům úzkosti dítěte naopak posilují. Ve spolupráci se školním psychologem je však možné tyto úzkostné stavy postupně zvládnout. V žádném případě však ne tresty a vyhrožováním typu „když nepřestaneš brečet, budou se ti všichni smát“ apod., se kterými se bohužel stále ještě můžeme setkat.

Namístě je citlivý přístup a úzká spolupráce s rodinou při nastavování „pravidel“. Tato pravidla však musejí mít formu postupných kroků odpovídajících aktuálním schopnostem dítěte. Příkladem může být chlapec, který i po měsíci školní docházky při odchodu rodičů plakal tak intenzivně, že nebyl schopný zapojit se do dění ve třídě a každé ráno zvracel. Chlapce jsme formou postupných kroků „otužovali“ - od doprovázení rodiči pouze do šatny, kde si ho přebrala paní učitelka, po rozloučení u vchodových dveří a odchodu chlapce do třídy s kamarádem. Vše musí doprovázet odpovídající psychologická podpora, a to jak dítěte samotného, tak i rodičů.

KBT techniky jsou účinné i u starších dětí, které náhle „zúzkostní“ později, kdy již prošly úspěšnou adaptací na školu. Tyto stavy jsou časté například po prázdninách, po dlouhodobé nemoci dítěte, v zátěžových situacích, jako jsou změny v rodinném systému (rozvod, stěhování, nemoc rodičů, smrt v rodině apod.) nebo změny v osobním „nastavení“ dítěte, například reakce na zvyšující se nároky školy, kterým dítě přestává stačit. Vždy je třeba podrobně analyzovat aktuální životní situaci dítěte a podle toho nastavit jednotlivé kroky ke zvládnutí úzkostných stavů.

Poruchy chování můžeme definovat jako negativní odchylky chování od normy, kdy jedinec nerespektuje normy na úrovni, která odpovídá jeho věku a rozumových schopnostem. O poruchu chování se jedná tehdy, když jedinec normy chápe, rozumí jim, ale nepřijímá je nebo se jim nedokáže podřídit, protože není trvale nebo v danou chvíli schopen ovládat svoje chování. Takové děti se často projevují agresivně a kromě nerespektování daných norem je pro ně problematické udržovat dobré sociální vztahy. Ve školní praxi se v mladším školním věku nejčastěji setkáváme s hyperaktivitou dětí, s poruchami pozornosti, s dětskou agresivitou, lhaním, krádežemi. Ve starším školním věku je díky nástupu adolescence obtížnější určit, kdy dospívající pouze „zkouší“, kde jsou hranice, a kdy se již jedná o poruchu chování.

Příkladem mohou být „nezvladatelní“ jedinci, kteří opakovaně a cíleně vyrušují v hodinách a snaží se učiteli znesnadnit nebo úplně znemožnit výuku. KBT techniky mohou v takových případech velmi pomoci, jelikož KBT pracuje právě s chováním a myšlením jedince. Tak třeba chlapec v 8. ročníku, který „vyrušuje při hodinách“, má na svém kontě ředitelskou důtku, v kolektivu je kvůli svému chování neoblíbený, často se projevuje agresivně, slovně napadá učitele a nerespektuje jeho autoritu. V případě, že jsou rodiče přístupní spolupráci, je v rámci terapie možné najít jiný pohled na věc, nabídnout jiné alternativy chování a myšlení a podpořit tak změnu, což povede například k tomu, že přestane slovně napadat učitele a bude „méně“ vyrušovat. Cíle, kterých chce dítě v mladším či starším školním věku dosáhnout (zde tedy odstranění „problémového“ chování) a které musejí být vždy konkrétně formulovány, nejsou dány zvnějšku, ale vytyčuje si je dítě samo při sezeních s psychologem. Psycholog pak také dítě vede, učí takovým způsobům chování, které povedou k naplnění jeho cílů, a společně s dítětem hledá příčiny a nová řešení v případě neúspěchu.

I děti s hyperaktivitou, agresivní a impulzivní jedinci se mohou za pomoci KBT technik ve spolupráci s psychologem učit, jak svému chování porozumět a „dostat ho pod vlastní kontrolu“. Učitel zde pak působí jako facilitátor a poskytuje dítěti nezbytnou podporu. Proto je vždy potřeba, aby byl učitel informován školním psychologem, a mohl tak dítěti nabídnout odpovídající pomoc a naopak se mohl vyhnout například nevhodným trestům, které by působily ve snahách dítěte kontraproduktivně. Pro úspěšné vedení jsou pak vždy potřeba i spolupracující rodiče.

Práce se školním kolektivem, ať už školní třídou, třídou ve školní družině, nebo užší skupinou školních dětí, je velmi častou zakázkou školy. V praxi se stále více ukazuje, že se nestačí omezit na pouhou diagnostiku školních kolektivů, ale je třeba s nimi především pracovat. Práce se školním kolektivem v rámci „prevence“ (například v rámci třídnických hodin) je pak logicky o mnoho výhodnější než práce ve chvíli, kdy se vyskytne problém. KBT techniky je však možné využít v obou případech. Nejčastěji se s nimi setkáme v případě „problémových“ kolektivů, tedy takových, které učitelé často označují jako „nezvladatelné“, „nadměrně rušivé“ apod.

Tato situace může nastat například v případě, kdy se ve třídě sejde více hyper- nebo naopak hypoaktivních dětí, dětí ze sociálně slabého prostředí a nadměrně nadaných dětí. Tato „různorodost“ ve složení třídního kolektivu (za stávajících podmínek, kdy je ve třídě téměř 30 dětí) pak sama o sobě zakládá na určité problémy. Zde je třeba pracovat opravdu již v rámci prevence a vést děti cíleně k vzájemné toleranci, a to nejen tak, že o nutnosti tolerance budeme s dětmi mluvit, ale také aktivitami, které jim umožní například zažít pocit odlišnosti, odmítnutí, přijetí apod., a následnou odborně vedenou diskusí.

KBT techniky však můžeme využít i u jedince, který má problémy se začleněním do kolektivu, například kvůli nízké sociální zdatnosti. Zde pak pracujeme „na dvou frontách“, a to jak s dítětem, které potřebným dovednostem učíme, tak s kolektivem.

Nejtypičtější skupinou pro práci pomocí KBT technik jsou pak kolektivy dětí ve starším školním věku, které učitelům přidělávají vrásky právě kvůli „pokoušení hranic“ souvisejícím s dospíváním nebo jejich překračování projevující se hrubým chováním vůči učitelům, agresivitou, nerespektováním jejich autority apod. Stejně tak jako v případě jednotlivce můžeme pracovat i s kolektivem, případně skupinou dětí v kolektivu. Příkladem může být skupina chlapců 6. ročníku, kteří neustále vyrušují při hodinách (házejí po sobě tužky, povídají si nahlas, chodí po třídě, opakovaně „zdraví“ paní učitelku, neplní zadané úkoly, kreslí si při hodinách, nejdou na výzvu k tabuli apod.). Zde může být velmi přínosná právě skupinová práce s těmito chlapci, kdy za souhlasu rodičů docházejí na „podpůrnou skupinu“, ve které se učí nejen pojmenovat svůj problém, ale také si uvědomit své motivy a emoce, vytyčit si cíle vedoucí ke změně a nalézt jiné způsoby chování, které budou uspokojovat jak jejich potřeby, tak normy a pravidla. Tato práce se v praxi často ukazuje jako velmi přínosná.

KBT techniky jsou pro práci psychologa ve školním prostředí velmi nápomocné, a to právě proto, že pracují s motivací, myšlením, chováním a jeho změnou. Jejich „univerzálnost“ pak pramení z možnosti četných variací při dodržení základních principů a pravidel. Pro jejich „uživatele“ je pak nespornou výhodou jejich srozumitelnost, uchopitelnost a ověřitelnost v praxi. Školním psychologům tedy mohou dobře sloužit jako „zdroj možností“, a to jak pro práci s dětmi jako jednotlivci, tak i pro práci se školními kolektivy.