Využití arteterapie a artefiletiky ve školním prostředí

V současné době se s uměním v podobě různých výtvarných, hudebních nebo například dramatických aktivit pracuje v ordinacích psychoterapeutů, ve výchovných i léčebných zařízeních, ve školách nebo v centrech volného času. Tvořivá činnost nabízí přijatelný způsob, jak uvolnit a vyjádřit vědomé i nevědomé konflikty a ventilovat emoce, které prožíváme. Může přispět přímo k osobnostnímu rozvoji jedince nebo k podpoře uzdravovacích procesů, ale také se uplatňuje při prevenci socioemocionálních a výchovných problémů nebo sociálně patologických jevů. Arteterapeutické skupiny úspěšně pomáhají i lidem s těžkými onemocněními, jako rakovina nebo cystická fibróza, nebo těm, kteří se chtějí vyrovnat se ztrátou blízké osoby.

Vědomý a aktivní proces zprostředkovaný arteterapeutickými a artefiletickými technikami dává konkrétní formu běžně obtížně vyjádřitelným prožitkům. Niterné pocity takto externalizované do objektů pak můžeme zpracovat podle potřeby - můžeme si je uchovat, sdílet s jinými lidmi, pozměnit je, nebo i zničit. Umění tedy může sloužit k uchování pozitivních prožitků a stavů, podpoře sebevědomí a komunikačních dovedností či k upevnění identity. Aktivní tvorba pomáhá také v oblasti rozvoje senzomotorické a psychomotorické koordinace. Současně však umění pomáhá zpracovávat negativní zkušenosti a vyrovnat se s napětím, stresem nebo agresivitou.

Léčebná síla umění dala vzniknout dvěma přístupům. První z nich vychází z dynamické psychologie Sigmunda Freuda nebo Carla G. Junga. Proces a konečný produkt tvořivé činnosti slouží zejména k diagnostickým účelům. Druhý přístup vychází z tvarové psychologie, humanistických a fenomenologických principů a zdůrazňuje více samotný proces tvorby a jeho prožívání. Tento přístup se spíše než na diagnostiku zaměřuje na prevenci a výchovu.

Především ve školním prostředí můžeme často narazit na pojem artefiletika, který představuje částečně odlišnou metodu než arteterapie. Co tedy tyto dva termíny představují? Pojem arteterapie nejlépe odpovídá výše načrtnuté léčbě uměním. V obecném pojetí tento termín zastřešuje směry jako muzikoterapie, dramaterapie nebo biblioterapie. V užším slova smyslu představuje využití výtvarných aktivit k léčbě psychiky. Nemusíme nutně sami tvořit, můžeme také prožívat již hotové výtvarné umění. V prvním případě se jedná o arteterapii produktivní, ve druhém o receptivní. Vnímání uměleckých artefaktů, návštěvy galerií, výstav nebo muzeí mohou pomoci uchopit vlastní emoce i porozumět emocím druhých podobně jako vlastní aktivní tvorba. Pojem artefiletika, dnes již dobře známý zásluhou doc. PaedDr. Jana Slavíka, CSc., z plzeňské univerzity, představuje most mezi arteterapií a výtvarnou výchovou, jak ji známe ze školních lavic. Artefiletika školní předmět prohlubuje a s pomocí umělecké tvorby odhaluje psychické možnosti a meze jedince. Nabízí tak netradiční metodu podpory sebevědomí a sebeuvědomění a přijetí svých limitů.

Předchozí část naznačuje, že právě škola nabízí ideální prostor k využití preventivního i léčebného potenciálu umění. V posledních desetiletích se dětská agresivita a agresivní projevy chování stávají výrazným zdrojem obav. Současně přibývá výzkumů dokládajících vztah mezi nízkým sebevědomím a problémy v oblasti agresivního a násilného chování. Arteterapie a artefiletika jsou neohrožující přístupy k rozvoji sebevědomí skrze uvědomění si svých silných stránek a skrze akceptaci a zpracování svých hranic. Jako takové mohou přispívat i k eliminaci nežádoucího chování. Děje se tak nepřímo - přes naznačený vztah mezi sebevědomím a agresí -, ale také přímo -žáci mohou pomocí konkrétních cvičení vyjádřit své zkušenosti a přetvářet negativní emoce a myšlenky. Tím, že se děti v bezpečném prostředí naučí svému vzteku, zlosti či strachu a dalším pocitům s nimi spojeným dát symbolickou podobu, kterou mohou zpracovat adekvátním a kreativním způsobem, získávají novou zkušenost a nové způsoby vyrovnání se s těmito pocity v každodenních situacích.

Ve školním prostředí lze s arteterapií a artefiletikou sklízet úspěchy v individuální práci s dětmi, ale velmi dobře jsou tyto přístupy aplikovatelné i na skupiny - ať už vedené psychologem (v případě terapeutické práce), zkušeným pedagogem (u artefiletických aktivit), nebo v týmu. Skupinová práce s dětmi se mi v rámci programů na podporu socioemocionálního vývoje žáků opakovaně osvědčila jako efektivní metoda pro redukci agresivního chování, negativních emočních projevů nebo záškoláctví. Pro realizaci aktivit není potřeba náročného vybavení, tvořit mohou děti ve třídě i venku a vystačíme si s různými formáty papíru, několika typy pastelek, kříd a fixů. Lze ale používat také přírodní materiály, textilie, písek, barvy na sklo nebo tělo, plastelínu nebo hlínu. Právě modelování s hlínou nabízí nečekané možnosti, jak žáky naučit zpracovávat negativní emoce a agresi - lze s ní házet, trhat ji, měnit do všemožných tvarů, destruovat i přetvářet.

Při vlastní skupinové práci začínáme uvolněním a naladěním žáků na téma setkání, poté přecházíme k hlavní tvořivé práci a na závěr bychom měli věnovat dostatečný prostor diskusi nad vytvořenými díly. Závěrečnou fázi není dobré podcenit, právě při ní se toho totiž děti o sobě mohou nejvíce dozvědět a prožít důležité korektivní zkušenosti. Při diskusi se může každý autor vyjádřit ke svému dílu a zodpovědět dotazy ostatních. Mluvit mohou ale také jen někteří vybraní jedinci, případně se můžeme společně bavit o všech vytvořených dílech. Každá interpretace vychází z osobnosti, zkušeností i emočního nastavení interpretujícího. Musíme ji tedy brát pouze jako jednu z možností. Vedoucí skupiny by měl na hodnocení žáků citlivě reagovat a usměrňovat je. Pokud například autor hodnotí své dílo i sám sebe pouze negativně nebo je negativně hodnocen druhými, měl by vedoucí dokázat nabídnout jiný pohled, pomoci žákovi přestrukturovat způsob, jakým vnímá své dílo a tím i sebe sama.

Zmíněný program na socioemocionální rozvoj žáků představuje vhodný způsob, jak pracovat se skupinou. I v individuální práci s dětskými klienty však arteterapie a artefiletika přinášejí pozitivní výsledky. Využít lze kromě aktivní tvorby výtvarných děl i různé projektivní a kresebné techniky spadající do oblasti psychodiagnostiky. Zajímavé možnosti nabízí například jednoduchá kresba mostu vedoucího z jednoho místa na jiné a zakreslení sebe sama na tomto mostě (autoři metody Hays a Lyons). Díky této metodě můžeme získat informace o tom, jak se klient vnímá nyní a jaká jsou jeho očekávání nebo obavy z budoucnosti. Dá se vhodně aplikovat u dětí, které se ocitly v nové situaci vyvolávající úzkost a obavy - například přechod na novou školu nebo rozvod rodičů.

Takto jsem metodu použila při práci s dívkou (11 let), která zcela přestala komunikovat s okolím. Její rodiče procházeli dlouhým rozvodovým řízením a opakovaně si chválili, jak dcera vše dobře snáší. Když náhle přestala mluvit, nedovedli si vysvětlit příčinu - zvláště když rozvod byl téměř dořešen. V kresbě mostu dívka nakreslila sebe samu, jak balancuje nad velkou trhlinou. Pod ní ve vodě stály dvě postavy s velmi zvýrazněnými špičatými zuby. Při doptávání dívka k postavám napsala písmena M a T. Když jsem jí nabídla, aby obrázek dokreslila tak, aby jí v něm bylo dobře, trhlinu v mostu překreslila a dokreslila vedle sebe postavu T, jak ji drží za ruku. Postupně se v terapii dívka rozpovídala o tom, jak téměř dořešený vleklý rozvod přinášel skutečnost, že dívka bude žít pouze s matkou. Bojovala s pocitem, že by ráda bydlela s otcem, ke kterému měla vždy blízko, ale současně se bála matce cokoli říci, aby jí neublížila.

Jiným příkladem toho, jak mohou být arteterapeutické techniky prospěšné, je případ sedmiletého chlapce, který trpěl dlouhodobými intenzivními bolestmi břicha. Během konzultací jsme brzy našli spojitost mezi bolestmi a strachem z hodin plavání, potažmo plavání jako takového. Chlapec během následujících sezení kreslil školní bazén a snažil se dát svému strachu konkrétní podobu „mořské obludy“. Na konci setkání měl vždy možnost s obludou naložit podle sebe. Nejprve papír vždy začmáral a roztrhal, na třetím setkání jsem mu po kreslení nabídla hlínu, ze které příšeru vymodeloval a mohl ji pak zničit nebo měnit podle sebe. Chlapec ji nejdřív chtěl praštit, ale poté jí vymodeloval obrovské uši a chobot, s viditelným potěšením pak prohlásil, že je z ní „pěkné ucho“. Na čtvrtém setkání v závěru papír položil na zem, stoupl na něj a pak se zasmál - vysmál se svému strachu. Popsané techniky samozřejmě nedovedou odstranit veškeré problémy a tvoří součást celého procesu terapeutické práce, ale jedná se o část velmi důležitou. Stejně tak nemohou být jedinou formou prevence v boji s agresí a nežádoucím chováním, ale mohou být vhodným doplňkem, který přináší viditelné výsledky.