Tři příklady z praxe

Slova prof. Matějčka jsem si vzala k srdci jen částečně. Nepíšu kazuistiky, ale o své zkušenosti se dělím ochotně, např. na volně přístupných internetových stránkách KamiNet (www.kaminet.cz). Pokusím se však podělit o konkrétní situace, které mě vedly ke vzniku některých částí KamiNetu.

Dívka, budeme jí říkat S., psala velmi pomalu. Snažila jsem si všímat, zda to způsobují nějaké okolnosti. Pokud psala jednotlivá slova nebo se jednalo o opis, psala rychleji, než když měla přepsat slova z učebnice, kde bylo tiskací písmo. Vypadalo to, že si obtížně vybavuje tvary psacího písma. Po domluvě s maminkou jsem učila dívku používat tabulku psacího písma, v níž si mohla vyhledat správný tvar. Vypadalo to, že pomůcka funguje, ale rychlost přepisu se nezvyšovala. S. se vždy musela podívat do tabulky, zorientovat se v ní a najít písmeno, jehož tvar si potřebovala vybavit. Pak teprve mohla psát.

Hledala jsem způsob, jak jí pomoci při automatizaci vybavování si tvarů psacího písma. Navíc jsem chtěla nějak procvičovat zrakovou paměť. Proto nejprve vznikla papírová forma „kaminetí“ hry Zraková paměť. Vytvořila jsem sadu kartiček (podobnou pexesu). Na jedné kartičce byl psací tvar písmene, na druhé tiskací. Protože písmen je hodně, hledala jsem nějakou možnost, jak z nich vytvořit sady. Vzhledem k tomu, že dívka navštěvovala 2. třídu, zvolila jsem dělení podle druhu písmen (hlásek) na samohlásky, souhlásky tvrdé, měkké a obojetné. Tím mi vznikly čtyři sady kartiček. Aby se s kartičkami dobře pracovalo, měly tvary psacích písmen jiný barevný podklad než tvary tiskacích písmen.

Nejprve jsem S. vyzvala, aby sadu kartiček (např. tvrdé souhlásky) rozdělila podle barvy. Tím od sebe oddělila psací a tiskací tvary písmen. Potom jsem S. vyzvala, aby si jednu skupinu vybrala a druhou dala stranou (s tou pracovala později). S. si dala před sebe tři libovolné kartičky ze skupiny tiskacích tvarů, které si vybrala. Zároveň je pojmenovala. Tři proto, že její zraková paměť nebyla příliš dobrá a já jsem chtěla, aby mohla při hře prožít úspěch.

Ostatní kartičky tiskacího písma jsem jí vzala a odložila stranou tak, aby nebyla písmena vidět. S. si měla nejen zapamatovat, které kartičky vybrala, ale i jejich umístění. Když měla pocit, že už si je pamatuje, měla všechny kartičky otočit. Pak dostala do ruky druhou skupinu, tentokrát psacích tvarů. Z nich měla vybrat ty, které před ní dříve ležely otočené v tiskacím tvaru. Pak je měla vložit pod kartičky, kde si myslí, že leží jejich tiskací tvar. Když byla hotová, mohla se podívat, jak se jí dařilo, zda si zapamatovala vybrané kartičky i jejich umístění.

Hru hrála i doma. Zkoušely jsme hrát hru třikrát po sobě. Po čtrnácti dnech jsem S. diktovala procvičovaná písmena. Bylo to lepší, ale přesto si dva tvary z procvičované sady nevybavila dostatečně rychle. Doporučila jsem tedy změnu pravidel hry. Vzorem měly nyní být psací tvary.

Kartičky (stále zůstáváme u tvrdých souhlásek), které si měla zapamatovat, si už nevybírala, ale náhodně losovala. Pokud vylosovala některý z tvarů, který jí při diktátu nešel, musela ho nejprve napsat (viděla ho před sebou) a teprve pak mohla hrát. Opět doma mohli hrát nejvíce třikrát za sebou v jednom dni. Pokud měl rodič pocit, že už S. psací tvary zná, nadiktoval jí je přiměřenou rychlostí (ne příliš pomalu). Když neudělala chybu, mohla si zvolit jinou sadu písmen (např. měkké souhlásky).

S. mohla zpočátku volit, se kterou sadou bude hrát, i množství kartiček, které před sebe položí k zapamatování. Proč jen zpočátku? Protože pak chtěla hrát jen s kartičkami, které už uměla. Výběr jsem tedy musela usměrňovat já a toto rozhodování následně delegovat na rodiče.

Když jsem použila stejný princip ve skupině dětí, bylo to poprvé i podruhé bez problémů, ale pak se začaly ztrácet kartičky a já neustále vytvářela další na doplnění. A proto vznikl počítačový program procvičující zrakovou paměť a zároveň jednotlivé tvary písmen. Často ho používám ve 2. třídě na opakování velkých psacích písmen. Ta se totiž používají méně často a mnohdy dělají problémy i dospělým. Zkuste si hned teď hned napsat velké psací Y nebo L.

U chlapce s poruchou pozornosti, nazvěme si ho H., jsem si všimla, že má problémy s časováním sloves. Ztrácel se v určování osoby, čísla i času. Rozhodla jsem se, že zkusím, zda mu pomůže, když mu výuku rozfázuji na menší kroky, než jsou v učebnici. Vytvořila jsem tedy samostatná cvičení na určování osoby u sloves v přítomném čase. Zvlášť se určovalo číslo i čas. Vypadalo to, že H. princip pochopil, ale stále dělal chyby. Po analýze jeho chyb jsem zjistila, že mu dělá problém časování slovesa být, neboť ho vůbec jako sloveso nevnímá. Proto jsme začali procvičovat samostatné časování slovesa být.

V učebnicích a pracovních sešitech je obvykle dostatek cvičení, která procvičují sloveso být souhrnně. H. vyhovovalo naučit se jednu dovednost, např. určovat osobu v přítomném čase, a pak teprve přistoupit k další. Proto jsou na KamiNetu u jednotlivých cvičení šedá tlačítka s čísly. Obvykle označují nějakou změnu – stále např. určujeme osobu, ale v jiném čase.

Postupně jsem k času přítomnému, budoucímu a minulému přidala i podmiňovací způsob, neboť i když H. určoval osobu v různých časech bez problémů, při probírání podmiňovacího způsobu si ho také potřeboval vyzkoušet nejprve samostatně. Podobně jsem pak zpracovala číslo i čas, i když H. už s těmito kategoriemi takový problém neměl.

Zpočátku byly testy označeny modře (viz obrázek). Dodnes tyto testy po vyplnění a zadání výsledků ukážou, kde žák udělal chybu. Dovolí mu vrátit se do vyplněného testu a opravit se. Pro toho, kdo s dítětem pracuje, je tato možnost výhodou, protože z chyby dokáže vyvodit to, co potřebuje žák dovysvětlit.

Své žáky jsem chtěla motivovat k práci v hodině i tím, že za každý správně vyplněný test získali hvězdičku. Jenže žáků je ve třídě hodně a „chytrolínů“ rovněž. Takže velmi brzy přišli na to, jak se rychle opravit, když se nedívám, a pak hlásit, že mají hotovo. Nebavilo mě řešit, zda se někdo opravil, či nikoli, a proto vzniklo rozdělení na testy procvičovací a zkoušecí. Zkoušecí testy jsou fialové, typově úplně stejné jako ty modré, ale po vyhodnocení se žák nedozví, kde udělal chybu. Pokud se do testu vrátí, najde ho prázdný, vše musí vyplňovat znovu. Do testů jsem přidala i možnost zaslání výsledků na libovolnou e-mailovou adresu. Když má žák test odeslat, dopředu neví, jaké výsledky posílá. Ty se dozví až po kliknutí na tlačítko „odešli“. Pokud zmáčkne nejprve výsledky, aby se podíval, jak dopadl, nelze následně výsledky odeslat.

Zde popsané případy ilustrují příklady použití KamiNetu u dětí se specifickými poruchami učení. Další najdete na mých osobních stránkách v sekci Metodiky (http://www.kamilabalharova.kaminet.cz/plany.htm).