Tipy pro začínající školní psychology

O naše zkušenosti a podněty získané z rozhovorů s učiteli a řediteli škol bychom se rády podělily prostřednictvím tohoto textu. Jeho cílem není vysvětlovat, jak se „dělá“ školní psychologie, ale zachytit první kroky a strategie, které je možné (a nám se zdá, že vhodné) využít ve chvíli, kdy psycholog vstupuje do školy. Jde o jakési nastavení a obecné principy práce, které by mohly být prospěšné dodržovat.

Máme zkušenost, že pomáhají vytvářet vazby mezi psychologem a žáky, učiteli i rodiči. Pomáhají budovat vzájemnou důvěru. Zkušenosti sdílené školními psychology totiž ukazují, že jestliže žáci, rodiče a učitelé nedůvěřují svému školnímu psychologovi, pak je v podstatě nemožné, aby ve škole vykonával svou práci. Prostřednictvím tohoto článku tedy chceme popsat a představit principy práce školního psychologa, které pomáhají vytvářet podmínky pro to, aby mohl psycholog vykonávat svoji práci ve škole co nejlépe.

V textu je shromážděn soubor podnětů, nápadů a zkušeností, které se osvědčily v praxi a mohou být užitečné pro nastavení pracovního fungování školního psychologa na škole. Tyto podněty a nápady jsou tříděny do tematických oblastí, které pokrývají realitu fungování profese v systému školy. Jednotlivá doporučení a podněty jsou doprovázeny krátkým popisem a vysvětlením jejich užitečnosti. Případně je popsáno, k jakým očekávaným výsledkům může vést jejich dodržování.

Tímto nastavením vytváříme pozitivní a vstřícné prostředí, které vede k tomu, že žáci, učitelé i rodiče mají chuť s psychologem hovořit a konzultovat vše, co si zaslouží jejich pozornost.

Doporučujeme průběžně projevovat zájem o učitele, jejich třídy (avšak s jistou zdrženlivostí a v mezích slušnosti). V průběhu rozhovorů s pedagogy je třeba citlivě sledovat reakce učitele a to, zda se necítí naší aktivitou tlačen či ohrožován.

Zajímáme-li se o dění ve škole a hovoříme-li s těmi, kdo školu tvoří, a zároveň se dozvídáme o tom, co se ve škole děje. Tím pomáháme utvářet a můžeme si všímat prvních signálů potenciálních obtíží, hledat jejich řešení a celkově vytvářet půdu pro to, abychom nebyli pouze „hasiči požárů“ v situaci, kdy se již problém značně rozvinul.

Učitelé oceňují, pokud je psycholog ve škole prakticky neustále. Tak vzniká prostor pro konzultace situací, které se právě vynořily, aniž by bylo potřeba se dlouze objednávat. Vhodné je o své pracovní době dobře informovat na schůzkách a nástěnkách.

Nestačí trávit ve škole hodně času, je třeba být viděn a nechat se vidět, aby učitelé i děti věděli, že jsme ve škole pro ně. „Nechat se vidět“ je možné různými způsoby:

Pro otevření prostoru ke spolupráci doporučujeme seznámit se osobně s každým vyučujícím působícím ve škole (včetně vychovatelek v družině). Dobrou „záminkou“ přitom může být ptát se na třídu konkrétního učitele. Tím se usnadní nejen seznámení s daným vyučujícím, je to také možnost dozvědět se řadu užitečných informací o jednotlivých třídách a o tom, jakou pomoc potřebují konkrétní učitelé a jejich třídy.

Setkávat se s jednotlivými dětmi i třídami v různých kontextech a seznamovat se s nimi (navazovat s nimi vztah) prostřednictvím - práce se třídou, setkání školního parlamentu, rozvojových skupin, hodin skupinové reedukace aj.

(adaptačních pobytů, vzdělávacích exkurzí apod.). Těchto akcí je možné se účastnit jako pedagogický dozor, což může být přínosné pro školu (nemusí řešit otázku suplování za dalšího vyučujícího). Pro psychologa jsou tyto akce cestou, jak se dostat snadno a přirozeně do kontaktu s dětmi, se kterými nemá příležitost se často setkat. Tak se postupně vytváří platforma pro to, aby děti získaly ke školnímu psychologovi důvěru a odvážily se mu říct o pomoc, když ji potřebují. Touto zkušeností lze také získat představu o tom, jak se jednotlivé děti chovají, když jsou samy, a jak se chovají, když jsou ve skupině. Zároveň se vytváří základ pro další spolupráci s jednotlivci i třídami.

Během pohybování se ve škole (rozhovory s učiteli, přestávky na chodbách, náslechy ve třídách, účast na třídních výjezdech apod.) je velmi důležité všímat si chování jednotlivých dětí, navazovat s nimi kontakt, hledat drobné záminky k rozhovoru.

Na životě školy se podílejí nejen vyučující a žáci, ale také (kuchařky, uklízečky, školník atd.). Osvědčuje se nám seznámit se také s ním, občas prohodit pár slov. Tyto kontakty nám leckdy poskytnou řadu užitečných informací o dětech a získáme také důležité (např. v jídelně při potížích dětí s jídlem nebo pokud se některý žák chová problematicky v prostorách šaten apod.).

Je užitečné účastnit se nejen všech pedagogických rad, ale také metodických schůzek vyučujících, seminářů pro učitelský sbor nebo příprav na zahájení školního roku v průběhu přípravného týdne. Jde o výjimečný prostor pro to, být v kontaktu s vyučujícími, neformálně pohovořit o všem potřebném, a také dávat vyučujícím „nahlédnout pod pokličku práce školního psychologa“. To je možné např. prostřednictvím (či školního poradenského pracoviště, dále jen „ŠPP“) na pedagogických radách.

Je vhodné, aby byl školní psycholog přítomen řešení problematických situací, které se ve škole odehrávají, a to včetně účasti na výchovných komisích, kde zpravidla plní roli jakéhosi komunikačního článku mezi školou a rodinou. Někdy je i mediátorem. Psycholog může ukazovat příklady situací, ve kterých se konkrétní žák zachoval správně, ukazovat, co zvládá a v čem se mu daří. Tak poskytuje oporu samotnému žákovi a zároveň připravuje podmínky pro další spolupráci žáka a rodiny s psychologem i se školou. Výchovná komise je tak dobrou příležitostí nabídnout rodičům pomoc a nastavit společně systém spolupráce.

Velmi se osvědčuje být průběžně v kontaktu zejména se členy školního poradenského pracoviště - konzultovat s nimi, plánovat další kroky, společně sdílet informace (které nepodléhají mlčenlivosti), realizovat pravidelné společné schůzky, koordinovat činnost ŠPP. Školní psycholog pak není osamělým bojovníkem, ale pracuje v týmu, kde se mohou členové vzájemně podporovat (byť odbornost jeho jednotlivých členů je trochu jiná). Školní psycholog i jiní pracovníci poradenského pracoviště vědí, co se děje ve škole, a díky společné domluvě jsou schopni pracovat efektivněji. Jejich péče je pak účinnější.

Tím, kdo nese zodpovědnost za poskytování poradenských služeb ve škole, je ředitel školy.¹⁾Proto má zájem na tom, aby byl informován o činnosti školního psychologa.Také v tomto ohledu je vhodné proaktivní chování školního psychologa. Je užitečné iniciovat předávání informací o své činnosti směrem k vedení školy písemnou či ústní formou. Ochota sdílet informace o své práci ukazuje na otevřenost psychologa, na zájem o kontakt s vedením a zájem slyšet názory členů vedení.

Nezbytnou podmínkou pro dobré fungování školních poradenských služeb jsou jejich poskytování. Je nutné ujasnit si s vedením školy, za jakých podmínek je možné, aby žáci v průběhu vyučování docházeli na individuální konzultace. Jde nejen o vyslovení souhlasu rodičů. Rovněž je nezbytné domlouvat se s konkrétním vyučujícím, požádat jej, zda by daného žáka uvolnil, a zeptat se, za jakých podmínek. Zároveň je nutné definovat, kdy bude nepřítomnost žáka omlouvána apod. S pravidly by měl být seznámen psycholog, učitelé i žáci, vše by mělo být ukotveno písemně (ve školním řádu nebo školním programu pedagogicko-psychologického poradenství²⁾).

Postavení školního psychologa v pedagogickém sboru je v mnoha ohledech značně náročné. Často se jím stává mladá dívka, která přichází z fakulty přímo do školy a ocitá se v pozici, v níž má poskytovat metodickou podporu a doporučení, ačkoliv má za sebou mnohem menší praktickou zkušenost než členové pedagogického sboru. I přesto může být přínos začínajícího školního psychologa pro danou školu značný.

Vzhledem k tomuto velkému rozdílu v získaných zkušenostech je mimořádně důležité dávat pedagogům najevo, že si psycholog váží jejich práce a zkušeností. Osvědčuje se přistupovat k vyučujícím s úctou, žádat je o jejich pohled a o sdílení zkušeností (co se jim kdy osvědčilo), nedávat zbytečně nevyžádané „dobré“ rady a doporučení, vést komunikaci ve směru hledání možných způsobů práce s dítětem (řešení problémů) s cílem podpořit vzdělávací cestu konkrétního žáka. Mít vždy na paměti, že společným zájmem psychologa a vyučujícího je nalézt vhodné cesty podpory pro konkrétní dítě, a tak mu umožnit maximální využití jeho potenciálu.

Co je neznámé a tajemné, to vzbuzuje nedůvěru. Proto je nezbytně nutné předávat žákům, rodičům a učitelům pravidelně, srozumitelným způsobem a prostřednictvím řady rozličných komunikačních kanálů informace o činnosti školního poradenského pracoviště. Díky tomu se může ŠPP stát známějším a hojněji využívaným.

Pro existují minimálně dva důvody. Tím prvním je zákon č. 101/2001 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který přesně definuje, jak se smí a nesmí nakládat s osobními a citlivými údaji. Druhý důvod je prozaičtější. Pokud jako psychologové prozradíme informace, které nejsou určeny cizím uším, zrazujeme důvěru těch, kteří se na nás obrátili s žádostí o pomoc. Pravděpodobně se tato informace stane časem „veřejnou“ a lze předpokládat, že se nám pak již málokdo svěří se svými potížemi.

Je však samozřejmé, že je třeba a neslibovat nesplnitelné (např. že nikdy nikomu nic neprozradíme). Osvědčilo se vysvětlit v úvodu konzultace dítěti i dospělému pravidla, kterými se řídíme při nakládání se získanými informacemi. Je-li to potřeba, domluvme se společně s klientem na tom, co, jak a komu budeme případně sdělovat.

Školní psychologové nejsou, zcela přirozeně, odborníky na vše. Potřebují si tedy vytvořit - pracovníků, na které se mohou v případě potřeby obrátit, na které mohou odkázat rodiče a učitele. Do databáze by měli být zahrnuti odborníci ze školských poradenských zařízení působících v okolí (PPP, SPC), ze středisek výchovné péče (SVP), odborníci působící ve zdravotnictví (kliničtí psychologové, psychiatři, neurologové aj.), odborníci z oblasti sociálních služeb (pracovníci místního orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nejbližší krizové centrum, azylový dům aj.), příslušníci městské policie a Policie ČR aj.

o tom, jaké služby jsou v okolí poskytovány, případně se seznámit s jejich poskytovateli proto, aby mohl sám získat oporu pro svou práci a aby mohl svým klientům (žákům školy, rodičům i vyučujícím) doporučit další odbornou péči.

Zde je potřeba opět zdůraznit, že školní psycholog není odborníkem na vše. Protože ve škole působí v této odbornosti psycholog sám, měl by průběžně reflektovat svou práci. Je-li to potřeba, měl by využít odborné sítě a požádat o pomoc, konzultovat jednotlivé případy nebo je předávat dále.

Práce školního psychologa ve škole může být velmi pohlcující. Právě v takových chvílích je potřeba a vyjet si na supervizi, odborné setkání s kolegy působícími na jiných pracovištích, na vzdělávací seminář apod. Setkání s odborníky mimo kontext konkrétní školy je totiž vynikajícím způsobem pro ve škole a pro hledání nových pohledů na konkrétní situaci. Zároveň je prevencí vzniku syndromu vyhoření. Vhodným odborníkem mimo školu může být jiný psycholog, nejlépe supervizor, dále kolegové ze školních poradenských zařízení či jiných pracovišť škol. Dobrou možností je také vytvořit si skupinu pro intervizní práci (např. s kolegy z výcviku či jinými školními psychology působícími v regionu).

V textu jsou uvedeny nápady, podněty a zkušenosti, které by mohly být nápomocny začínajícím školním psychologům vstupujícím nově do terénu školy. Ambicí textu není být vyčerpávajícím výčtem všeho, co je třeba dodržovat a sledovat, jestliže začínající odborník nastupuje na školu jako školní psycholog. Jde o vybrané zkušenosti a prověřené postupy, které mohou být novicům v oboru školní psychologie užitečné.