"Tichá holka"

Všechny dosud vydané příběhy se čtou jedním dechem. A nelze zapřít, že jsou emočně velmi silné. Kdo se nestydí, může si i poplakat. Přístup Haydenové vnímám zároveň jako odborně zcela korektní. Na druhé straně se v příbězích mění kulisy, ale ne podstata přístupu učitelky a výrazná problematičnost dětí. Takže kdo přečetl jednu dvě knihy, tou třetí už překvapený nebude, leč přečte ji se stejným zaujetím jako ty předcházející. Ve všech knihách se jedná o beletristicky zpracované kazuistiky dětí školního věku, které se od obvyklého standardu výrazně odlišují, nebo (jako v tomto případě) autorka popisuje život jedné speciální třídy v průběhu jednoho školního roku. Možná si po přečtení řeknete, že u nás se něco tak strašného ani stát nemůže. Osobně jsem přesvědčený, že podobné příběhy žáků se speciálními vzdělávacími potřebami by mohli prezentovat i naši pedagogové. A jestli snad ne už dnes, tak určitě zítra.

Učitelka Torey dostala v září věkově nehomogenní speciální třídu v běžné škole. Jednalo se o pět dětí mladšího školního věku - jednoho chlapce trpícího Tourettovým syndromem, dvojčata s následky fetálního alkoholového syndromu, nadprůměrně inteligentního Boba s vážnými poruchami chování a sedmiletou Venus s mutismem, tedy tichou dívku. Neobvyklé projevy, nepředstavitelná hyperaktivita, výrazná slovní i fyzická agresivita, v některých případech omezené předpoklady pro vzdělávání, nebo alespoň minimální výsledky, absolutní nespolupráce a netečnost byly nejtypičtějšími východisky pro učitelčinu práci. Žádné z dětí nebylo zvládnutelné jednoduchou asistencí v běžné třídě. Pozor, nejednalo se o žáky u nás běžně navštěvující speciální školy, ale o žáky s poruchami učení a chování, tedy podle některých samozřejmě integrovatelné. Kromě toho k ní během dne docházelo nepravidelně a střídavě dalších 15 dětí na speciální doučování.

U většiny žáků učitelka nevěděla, co zažili v dřívějších letech, jak přesně funguje jejich rodina. Podobně jako u nás se jimi zabývala řada institucí, ale jejich poznatky byly jen málokdy sdílené a dotahované ve faktický prospěch dítěte. Takže množství hlášení, jednání, narůstající stohy popsaného papíru, všichni plnili své povinnosti, ale „skutek utek“ a výsledek žádný. Platí to částečně i pro v knize prezentované vyšetření školního psychologa, jehož standardní a povinné retestování dětí, mimo jiné i opakované testy inteligence, mělo pro jejich edukaci jen velmi omezenou hodnotu.

Titulní postava knihy Venus s nikým nemluvila, nespolupracovala, byla absolutně netečná, ani nabízené bonbony si nevzala. Vůbec nebylo zřejmé, co umí, protože celé vyučování seděla bez hnutí a bez reakce. Když se však něco nedělo podle jejího, zejména když se jí někdo fyzicky dotkl, křičela a křičela, byla nebezpečně agresivní. Každý týden měla alespoň jednu absenci. Po jednom incidentu ji na nějakou dobu ze školy přemístili do domácího vzdělávání (přesněji řečeno ji zbavili povinnosti docházet do školy, takže učitel docházel k ní domů). Za dva měsíce se opět vrátila, aby musela být za nějakou dobu hospitalizovaná pro podchlazení a vážné omrzliny nohou. Teprve v této situaci začaly úřady konat výrazněji.

V čem však spatřuji velký rozdíl oproti podmínkám, které vnímám u nás, je absolutní zaměření učitelky na pomoc dětem. Přijímá je takové, jaké jsou, a pracuje s nimi, aby je posunula v rozvoji (to je mimochodem podstata inkluze v praxi). Diagnóza jí slouží jen jako orientační vodítko pro pedagogickou intervenci. Zajímá se o ni jedině v případě, že má faktické dopady na pedagogickou praxi (jde u Venus o hluchotu, nebo o mutismus?). Nepřemýšlí, jestli takové dítě do třídy patří, nebo ne, prostě zde je a je mu třeba pomoci. A spolupráce rodiny? O té u části dětí nemá vůbec cenu mluvit. Školní třída je pro Torey jako pedagogická léčebna. Venusiny pokroky byly z hlediska vzdělávacích výsledků nulové. Dlouhou dobu byla jako loutka, dosažené náznaky zlepšování kompetencí spočívaly po několikaměsíčním úsilí v tom, že se sama přesunula k učitelce a dala jí najevo, kterou knížku chce, aby jí přečetla.

Autorka píše v první řadě příběh, ale mimoděk pro nás reflektuje určité zkušenosti. Zajímavé je, když zmiňuje organizační zapojení speciálních pedagogů do tříd s žáky se speciálními potřebami. Po dvou letech patrně úplné integrace všech dětí v běžných třídách „třetina podpůrných učitelů tedy dostala stálé učebny, které poskytovaly dětem s vážnějšími poruchami učení a chování prostor pro speciální vzdělávání v delších časových úsecích“ (Hayden, 2015, s. 6).

Nedá mi, abych rovněž neocitoval větu týkající se zpracování individuálního vzdělávacího plánu: „Mnoho školských okrsků si je nechávalo zpracovávat počítačem a vůbec je nenechávalo psát učitele, protože sice měly v záhlaví označení,individuální’, ale cíle vůbec individuální nebyly.“ (Hayden, 2015, s. 259) U nás takhle pokročilí ještě nejsme, ale směřování vnímám velmi podobně.

Kniha je cenná i v tom, že nás upozorňuje na možná úskalí spolupráce více osob v jedné třídě. Torey má na část dne k dispozici asistentku Julii, která už třetím rokem dopoledne působí v jiné třídě jako osobní asistentka chlapce s DMO. Vzhledem k tomu, že Julie chápe výchovné přístupy jinak než Torey, dochází v náročných situacích k nepříjemným nejednotnostem. Pak nutně musí platit, že „šéf“ rozhodne a „podřízený“ musí bezpodmínečně poslechnout. Diskutovat se dá až posléze. Pokud takhle nejsou nastaveny podmínky předem, může dojít až k ohrožení zdraví dětí. Konkrétně se jednalo například o to, že Julie odmítala silové řešení (ne bití) při výrazné agresi žáka. Jenže jak dlouho může taková lidsky obtížná spolupráce přetrvávat?

Také se nabízí otázka, kde v demokratické společnosti končí rodičovská svoboda a kdy má stát právo vstoupit do jejího hájemství. Abychom na jedné straně nevolali OSPOD do rodin, když má dítě občas modřinu nebo nakreslí „divný“ obrázek, a na straně druhé abychom dokázali uchránit dítě, u kterého se následně objeví 22 zhojených zlomenin, jako tomu bylo ve Venusině případě.

Podobné knihy by se měly číst dvakrát: jednou jako strhující příběh, tedy jako beletrii, a podruhé s odborným odstupem, abychom je mohli konfrontovat s tuzemskými přístupy, hledat podněty pro vlastní práci. Jsem rovněž přesvědčený, že bychom podobné knihy měli podsouvat těm, kteří o školství rozhodují. Učebnici nebo odborný článek si asi nepřečtou, ale Tichou holku by přečíst mohli. Možná by lépe pochopili, že svazovat edukaci administrativou a ideologickými schématy jde jen do určité míry. Nad už je to proti zájmům dětí, a tedy i protispolečenské.

ZDROJE