Těšíme se do školy

V České republice máme velmi dobrou tradici v testování školní zralosti. V rámci předškolního vzdělávání jsou učitelky a učitelé dobře odborně vybaveni pro přípravu dítěte na školní docházku po motorické a kognitivní stránce. Přesto existuje významná část dětí, u nichž je doporučený odklad školní docházky. Je to asi 18% dětí, z nichž je výrazně vyšší podíl chlapců. Nejčastějšími důvody pro odklad jsou nedostatečná vytrvalost pozornosti a sociální nezralost. Obojí výrazně souvisí se schopností sebekontroly. Problém je tedy mnohdy jinde než v neschopnosti rozlišovat barvy nebo naučit se básničku. K velmi dobře připraveným metodikám pro rozvoj znalostí a dovedností, které jsou v přímém vztahu k obsahu budoucího vzdělávání, musíme přidat i postupy pro posílení tzv. resilientních faktorů osobnosti, jako jsou sebekontrola a iniciativa. V tomto ohledu je naše česká tradice slabší, a proto jsme se podívaly pro inspiraci na některé zahraniční modely osobnostního rozvoje v předškolních zařízeních.

Dobrá zpráva z našeho výzkumu je, že budoucí prvňáčci se do školy z valné většiny těší a jen málo z nich si kvůli nástupu do školy dělá starosti. Můžeme říci, že adaptační potíže po nástupu do první třídy jsou spíše otázkou jednotlivců než problémem většiny. Ukazuje se, že svůj podíl na vzniku potíží spojených s nástupem do školy mají mimo jiné výše zmíněná iniciativa a seberegulace dítěte. Pojďme se podívat na to, jak s těmito dvěma složkami osobnosti dítěte v období přechodu mezi mateřskou a základní školou pracovat ve prospěch vzdělávání.

S učitelkami (a učiteli) mateřských škol i prvního stupně základních škol často hovoříme a opakovaně od nich slyšíme, že pozorují, že se u dětí mění schopnost sebekontroly. Máme tím na mysli schopnost pracovat se svými emocemi, uklidnit se a odložit uspokojení své okamžité potřeby na později. To vše patří k vývoji. Schopnost sebekontroly nám umožňuje existenci v sociální skupině, kde na sebe nutně narážejí potřeby osobní a potřeby druhých lidí, třeba spolužáků ve třídě. Výzkumy potvrdily souvislost mezi schopností seberegulace a dosaženými školními výsledky už od první třídy. Jak by se vlastně mělo projevovat dítě, u něhož je dobře rozvinutá sebekontrola? Dítě před vstupem do školy by mělo být schopné zvládat frustraci, regulovat svůj vztek a obecně emoce, být trpělivé, spolupracovat a dělit se s druhými, naslouchat jim a respektovat je. Mělo by být také schopné přijmout jiná řešení, když jeho první volba není možná - například má chuť na malinový jogurt, který ale právě v lednici není, a tak si dá vanilkový tvaroh. Také materiál vydaný MŠMT, který nese název Desatero pro rodiče dětí předškolního věku, obsahuje ve třech bodech požadavky spojené se schopností seberegulace.

Dítě by mělo být relativně citově samostatné a schopné kontrolovat a řídit své chování; mělo by mít dostatečně rozvinutou záměrnou pozornost a schopnost úmyslně si zapamatovat a vědomě se učit; mělo by být přiměřeně sociálně samostatné a zároveň sociálně vnímavé, schopné soužití s vrstevníky ve skupině. To vše se snadno řekne, ale hůře vykonává. Zvláště těžké to je, pokud není dítě z domova vedeno k adekvátnímu zacházení s emocemi a k seberegulaci.

V základu můžeme doporučit následující postup:

Pro rozvoj dětí je rozhodně klíčová podpora jejich vychovatelů - jak rodičů, tak učitelů.

Ve třídě - a to se týká mateřských i základních škol - pomáhá sebekontrole několik jasně nastavených pravidel jejího fungování. Tato pravidla je vhodné vizualizovat pomocí obrázků nebo krátkých textů a vystavit na dobře viditelném místě. Děti by měly dostat prostor, kde se mohou vyřádit a kde lze vybít energii. Některé děti potřebují prostor, který umožní uklidnění a odpoutání od ostatních. Především na základních školách je potřeba zvážit, kde vytvořit prostor pro aktivní trávení přestávek -přístup na zahradu nebo do tělocvičny - a naopak prostor pro zklidnění - například ve školní knihovně.

Zvědavost a chuť poznávat svět je dětem při vstupu do první třídy zpravidla vlastní. Svou zvídavost projevují kladením otázek, plánováním, zkoumáním, tvořením. Dítě je schopné zkoušet nové věci a dělat mnohé samostatně. Je patrné, že iniciativa se v tomto věku rozvíjí a roste velmi rychle. Můžeme ji zaznamenat ve chvílích, kdy dítě odmítá naši pomoc, i když se zdá, že ji potřebuje. Je dobré znamení, když dítě zkouší něco, o co se ještě včera vůbec nepokusilo.

Základní škola by měla být prostředím, které otevírá bránu vědění. Někdy máme sklon vést děti pomyslnou zahradou za ruku po vyšlapaných stezkách a ukazovat jim jednotlivé květiny a živočichy. Děti ale objevují rády vlastním tempem a živelně. Někdy je užitečné děti do „zahrady poznání“ vypustit, předkládat jim problémy a nechávat jim čas potřebný k tomu, aby samy vymyslely jejich řešení. S tímto principem pracuje například vzdělávací projekt Hole in the Wall, který využívá vlastní zvědavosti dětí. Jde o zpřístupnění počítačů ve velmi chudých oblastech Indie, kde dětem není dostupné formální vzdělávání. Děti jsou prokazatelně schopné se samy v interakci s počítačem vzdělávat a rozšiřovat si své znalosti.

Děti velmi těží z toho, že mohou zkoušet nové věci a v jejich iniciativě je můžeme povzbuzovat instrukcemi, které navodí aktivitu - děti naučí spolužáky hru, kterou hrají doma; dítě z rodiny cizinců může ostatní děti naučit několik frází nebo písničku ve své mateřské řeči; vedení určité aktivity převezmou děti a uvádějí do ní své spolužáky (jak připravit květináč a zasadit do něj hrášek); děti si vymyslí aktivitu, kterou vyplní čas, než pomalejší spolužáci dokončí svou práci (dávají si hádanky, skládají puzzle). V rámci výzkumu jsme při návštěvách prvních tříd viděli, že pokud mají děti ve třídě dostupné hry, o přestávkách je hrají a nemají sklon například sáhnout k mobilu a hrát hru na něm individuálně.

Pro podporu iniciativy je důležité chápat chybu jako něco, co k učení patří, nikoliv jako něco, čemu bychom se měli vyhýbat. O chybách je potřeba mluvit tak, že nemají být důvodem ke studu, ale důvodem zkusit to znovu a lépe. Některé děti se bojí udělat chybu a to je pak brzdí v chuti experimentovat a zkoušet nové věci. Děti potřebují slyšet, že věříme, že uspějí. K tomu bychom měli jako učitelé povzbuzovat i rodiče.

ZDROJE