Student s duševní nemocí na střední škole

Vydáno:

V pracovně školní psycholožky zazvonil v červnu telefon: „Dobrý den, moje dcera nastoupí v září na vaši školu a já bych vám chtěla o ní sdělit nějaké informace a také se poradit. Víte, ona je taková ,jiná‘. Měla kvůli tomu na základní škole velké problémy, tak jsem opatrná. Bylo by možné vás navštívit? Prosím jen, aby o tom nikdo další ze školy nevěděl, alespoň prozatím.“

 

Student s duševní nemocí na střední škole
PhDr.
Veronika
Vitošková,
Ph.D.,
školní psycholožka, metodička prevence, Gymnázium Jana Palacha Praha 1, s. r. o.
Anebo podobná situace. Na dveře pracovny zaklepe student třetího ročníku: „Paní psycholožko, rád bych si s vámi domluvil schůzku na téma mých problémů. Mám často velmi špatnou náladu, docházím už pár měsíců na terapie, někdy jsem ale hrozně vyřízený a nezvládám dobře školní povinnosti, rád bych o tom s vámi mluvil.“ Úvod uzavřeme posledním příkladem. S výchovnou poradkyní hovoří na chodbě kolega učitel po právě dokončené výuce ve druhém ročníku: „Rád bych k tobě přišel na konzultaci. Všiml jsem si u jedné ze studentek ve třídě, ze které právě odcházím, nápadných změn v chování a také mám pocit, že jsem zahlédl na jejích pažích stopy po nějakém zranění - jakoby řezné rány.“
Ač výše uvedené příklady odkazují k závažným problémům studentů, lze na nich ilustrovat jednu velice pozitivní skutečnost - ochotu o náročné situaci hovořit, odkrývat ji a nechat si pomoci. V prvním příkladě jde o zájem ze strany rodiče studentky, ve druhém samotného studenta a v posledním všímavého vyučujícího. V případě duševních nemocí v kontextu střední školy se nejedná o automatickou záležitost. V současné době se s větší či menší otevřeností ve školách hovoří např. o specifických poruchách učení, tělesném, zrakovém či sluchovém handicapu, případně o jiných tzv. „více viditelných“ specifických potřebách, avšak nemoci duše bývají stále velmi tabuizovány a ve školní realitě jaksi neočekávány.
V našem textu si klademe tři cíle. Za prvé ukázat, proč je vhodné na půdě školy za podpory školního poradenství o problematice duševních chorob hovořit (a proč je to pro školu dokonce výhodné). Za druhé zmínit faktory, které onu žádoucí otevřenost komplikují či znesnadňují. A za třetí - a to zejména - poskytnout konkrétní tipy a návrhy, které se našemu školnímu poradenskému pracovišti na základě zkušenosti s prací se studenty s duševním onemocněním jeví jako užitečné a potřebné. Vypomůžeme si konkrétními příklady, samozřejmě s ohledem na ochranu osobních údajů (jsou změněna jména či určité detaily situací).
Pro ilustraci na tomto místě uvádíme, s jakými duševními onemocněními u studentů jsme se v několika posledních letech setkali: klinická deprese, obsedantně-kompulzivní porucha, poruchy příjmu potravy, paranoidní schizofrenie, porucha úzkostná fobická, paranoidní porucha osobnosti, bipolární porucha osobnosti, případně se jednalo o potíže studentů, kteří dosud z různých důvodů neprošli diagnostikou, jejich potíže tedy dosud „neměly jméno“, ale určité projevy jejich chování ukazovaly na možné rozvíjející se duševní onemocnění. Na druhou stranu si neklademe za cíl podrobně popsat výše vyjmenovaná duševní onemocnění ani jejich projevy ve škole. Také bychom rádi upozornili, že navrhovaná opatření se osvědčila nám v individuálních příkladech práce se studenty a neklademe si za cíl je generalizovat - spíše nabízíme inspirace a podněty k dalšímu přemýšlení v rámci kontextu konkrétní školy.
Na začátku našeho textu jsme si vypomohli příklady prvního kontaktování poradenského pracoviště ve věci psychických problémů studentů. Jedná se o jakýsi ideální stav, kdy alespoň jedna ze stran „trojúhelníku“ rodič-student-vyučující má zájem o poradenskou pomoc školy. Obvykle se jedná o nejdůležitější krok: snahu problém odkrýt a pojmenovat. Podle naší zkušenosti by se bez tohoto prvního kroku situace studenta v určitém období střední školy mohla zkomplikovat natolik, že by např. vzdělávání musel předčasně ukončit či by mohlo dojít k vygradování problému do již těžko řešitelné situace. Pokud školní poradenské pracoviště obdrží, ať už jakoukoli cestou, informaci o duševním onemocnění studenta, získává možnost přispět ke zlepšení zvládání nároků školy daným studentem i pomoci vyučujícím vyznat se ve specifických potřebách studenta.
Na tomto místě bychom rádi uvedli příklad, kdy škola danou informaci o potížích studentky neměla k dispozici:
Anetě se v posledním ročníku gymnázia výrazně zhoršily studijní výsledky. Též se zvýšila její absence ve vyučování. Se spolužáky komunikovala jen v určitých obdobích. Pokud byla ve škole, zdálo se být vše v pořádku. Pokud ne, mnohdy neodpovídala na zprávy vyučujícím ani spolužákům. Kamarádky ji začaly považovat za velmi nespolehlivou. Aneta si své studijní povinnosti posledního ročníku, ač mnohdy s velkým zpožděním, nakonec splnila, a tak postoupila k maturitní zkoušce. Těsně před konáním ústní části maturitní zkoušky však přestala komunikovat s okolím, nakonec se ke zkoušce bez omluvy nedostavila. Anetě byla v jejích devatenácti letech diagnostikována bipolární porucha osobnosti. V období příprav na maturitní zkoušku se nacházela v těžké depresivní fázi onemocnění.
Aneta ani její rodiče školu nekontaktovali, maturitní zkouška tedy nemohla být odložena, tlak ze strany vyučujících na včasné plnění povinností navíc přispěl ke zhoršení Anetina stavu v předmaturitním období.
Jiný příklad přestavuje situace Valentýny:
Matka této studentky oslovila školní psycholožku v závěru třetího ročníku. Se souhlasem své dcery sdělila psycholožce, že se Valentýna léčí s klinickou depresí, chodí na terapie a bere léky. Poradenské pracovitě navštívila matka zejména z toho důvodu, že se obávala zhoršení stavu Valentýny vlivem narůstající zátěže v podobě školních povinností a blížící se maturitní zkoušky. Ve spolupráci s klinickým psychologem, ke kterému Valentýna docházela, a se školským poradenským zařízením byl Valentýně vypracován individuální vzdělávací plán, díky němuž studentka dostála všem svým povinnostem a za podpory dalších opatření realizovaných školou (individuální konzultace s vyučujícími, pravidelná setkání se školní psycholožkou aj.) zvládla Valentýna také maturitní zkoušku a následně byla přijata na vysokou školu.
Na základě znalosti a transparentnosti situace mohla škola nastavit Valentýně takové podmínky, které byla schopna zvládnout. Vyučující postupovali dle zpracovaného individuálního vzdělávacího plánu, situace Valentýny jim byla vysvětlena školní psycholožkou, spolužáci věděli, že má Valentýna zdravotní problémy, kvůli nimž má organizovány studijní povinnosti odlišně, nejbližší kamarádky věděly o nemoci Valentýny více.
V případě Anety vyučující nerozuměli situaci, narůstal v nich pocit, že je Aneta lenivou studentkou, že ztratila o studium zájem, u některých se objevila frustrace v podobě pocitů typu „já se snažím, studentka ne“. Aneta měla zase pocit, že jí ve škole nikdo nerozumí, uzavřela se a na povinnosti rezignovala. Na základě těchto dvou příkladů můžeme konstatovat následující: Pokud má škola informace o psychických potížích studenta a pracuje s nimi, může nastavit podmínky studia tak, aby je daný student mohl zvládnout, může připravit vyučujícím model (plán, program), podle kterého mají postupovat ve vzdělávání studenta, a může poskytnout také spolužákům takové informace, které jim pomohou situaci pochopit.
Sdělování bližších informací o duševní nemoci vyskytující se u žáka nebo studenta ze strany rodičů či samotných mladých lidí brání zejména strach z nepochopení. Takto zněl např. výrok matky studenta se schizofrenií: „Nechtěli jsme sdělovat informaci již při vstupu na školu, chtěli jsme počkat, až si student vytvoří v nové škole vztahy s vyučujícími a spolužáky a vytvoří o sobě obraz na základě studijních výsledků. Aby ho ostatní nebrali jako někoho odlišného, divného a nebáli se ho.“ Anebo slova otce studenta léčícího se s poruchou příjmu potravy: „Syn musí dodržovat přísnou životosprávu, má předepsaný jídelníček. Dohodli jsme se se synem, že spolužákům řekne, že je to kvůli sportu, bude to přijatelnější pro obě strany. To víte, u kluků se anorexie neočekává, měl by pak asi mezi kluky peklo.“ U pedagogů, kteří se se studentem s duševním onemocněním dosud nesetkali, se také nejčastější překážkou v přijetí a porozumění situaci ukazuje být strach. Tentokrát na jedné straně strach z oné nemoci („Nemůže být nebezpečný?“, „Co když mi při výuce zkolabuje?“) a na straně druhé obava z vlastní „nevybavenosti“ („Nevím, kolik práce mu uložit“, „Jak ho mám hodnotit za skupinovou práci, když nedokáže spolupracovat s ostatními spolužáky?“).
Další skutečností, která může znesnadňovat nastavení podpůrných opatření pro studenty s psychickými problémy, může být přesvědčení učitelů, že by student s tímto typem potíží neměl na střední škole, zejména výběrového typu, studovat (na vině může být mýtus o souvislosti duševní nemoci s inteligencí). Dané obavy a přesvědčení pramení především z neznalosti či z kusých, často zkreslených informací z médií a domníváme se, že je důležité s nimi pracovat. Níže předkládáme tipy, jakým způsobem.
Následující text se věnuje opatřením na úrovni školy, která se nám opakovaně osvědčila při práci se studenty s duševním onemocněním:
1.
Využíváme příležitostí (dny otevřených dveří, prezentace nabídky služeb školního poradenského pracoviště, třídní schůzky pro nově přijaté studenty aj.) pro informování studentů a zákonných zástupců o vhodnosti sdělení informací, které mohou mít vliv na průběh vzdělávání, a poskytneme konkrétní příklady. Důležité je snažit se vytvářet atmosféru přijetí odlišností, důvěry a respektu. Zapojit se kromě členů školního poradenského pracoviště mohou také třídní učitelé či vedení školy.
2.
Zařazujeme do minimálního preventivního programu školy oblast prevence duševních onemocnění.
3.
Téma duševních onemocnění a zdravého životního stylu zařazujeme do výuky (např. biologie, základy společenských věd, psychologie aj.).
4.
Zjistíme-li, například jednou z cest, které jsme popsali v úvodu, že nějaký student potřebuje z důvodu duševního onemocnění podpůrné opatření, snažíme se zapojovat všechny tři strany (studenta, rodiče, pedagogy), abychom co nejpodrobněji zmapovali situaci a pomoc mohli nastavit co nejefektivněji.
5.
Za souhlasu zletilého studenta či zákonných zástupců zkontaktujeme odborníky (klinický psycholog, lékař, psychiatr aj. a školské poradenské zařízení), informace od nich nám mohou být prospěšné při nastavování podpůrných opatření.
6.
Pokud to vyhodnotíme jako žádoucí a pokud získáme souhlas studenta či zákonných zástupců, vhodným způsobem informujeme spolužáky studenta. Pokud se ve třídě vlivem specifického způsobu chování studenta objevují vztahové či jiné potíže, situaci řešíme např. za pomoci školního psychologa, výchovného poradce či jiného odborníka.
7.
Informujeme všechny vyučující, kteří studenta učí, o specifických potřebách studenta a podrobně vysvětlíme smysl a způsob poskytování podpůrných opatření. Vyučujícím poskytneme prostor pro dotazy a vlastní návrhy řešení situací a dáme jim možnost hovořit o jejich obavách a nejistotě. Vyučující nutně nemusí mít informaci o konkrétní diagnóze studenta (což je samozřejmostí, pokud si to student a zákonní zástupci nepřejí).
8.
V případě, že to situace vyža duje, vytvoříme krizový plán, se kterým seznámíme všechny vyučující či jiné pracovníky školy, kteří přicházejí se studentem do styku. S krizovým plánem seznámíme také všechny osoby, jejichž kontakty jsou v něm uvedeny.

 

Doporučený obsah krizového plánu

Jméno studenta, třída:

Popis situace, která může nastat:

Řešení situace:

(popis situací by měl být co nejkonkrétnější a řešení situace co nejpřesnější)

Příklad situace:

V situacích selhání (špatná známka, horší hodnocení studentovy práce učitelem, netaktní poznámka či posměch od spolužáků) může student pociťovat silnou úzkost, která se může projevit až panickou atakou. Panická ataka je náhlý záchvat ochromující hrůzy a strachu, pocit, že se v důsledku daných událostí přihodí něco strašného. U studenta je tento pocit doprovázen silnou bolestí hlavy, pocením, třesem a zhoršeným dýcháním. Může se vyskytnout i slovní obviňování učitele či spolužáků za nezdar.

Příklad řešení situace:

Zpozorujeme-li dané příznaky u studenta ve třídě a nezafunguje-li běžné ujištění ze strany učitele, že se nic strašného neděje a že vše bude brzy dobré (toto pomůže přibližně ve 30% případů), zkontaktuje vyučující telefonicky školního psychologa a ten si přijde studenta vyzvednout ze třídy a poskytne mu krizovou intervenci. Nepodaří-li se zkontaktovat školního psychologa, zatelefonuje vyučující na sekretariát, jehož pracovníci osloví vyučujícího, který právě nemá hodinu (např. vyučujícího s pohotovostí), který se studentem zůstane ve volné místnosti (třídě, knihovně, relaxační místnosti) do odeznění příznaků (obvykle se student do zhruba 20 minut zklidní). Pokud by příznaky neodezněly, škola zatelefonuje zákonnému zástupci a student bude propuštěn domů za doprovodu dospělé osoby (může vypomoci např. asistent pedagoga vyskytující se ve škole).

Poznámka: Student není agresivní, ani v situaci panické ataky není pro okolí v ničem nebezpečný.

Kontakt na studenta:

Kontakt na zákonného zástupce:

Kontakt na ošetřujícího lékaře či jiného odborníka (jméno, telefon)

 
9.
S dostatečným předstihem (ideálně nejpozději na konci předposledního ročníku) nastavujeme podpůrná opatření pro ukončování studia (maturitní zkouška, závěrečné zkoušky).
10.
Poskytneme či zprostředkujeme studentovi konzultace z oblasti kariérového poradenství s ohledem na specifika, která vyplývají z jeho onemocnění.
Život s duševním onemocněním je složitý i v dospělosti, avšak období hledání vlastního místa ve světě, kterým období studia na střední škole zajisté je, může být snáze zvládnutelné v případě, že student vnímá školní prostředí jako bezpečné, a nikoli jako nepřátelské.