Má být přítomen zástupce školy při rozhovoru pracovníka OSPOD s dítětem a mají být předem vyrozuměni rodiče? Pokud k tomu nedojde, v jednom případě může údajně dojít ke kolizi s povinnostmi školy zajistit bezpečí dítěte, ve druhém pak s právy rodičů na informace o tom, co se s dítětem bude dít.
Správné je to, co je v nejlepším zájmu dítěte
PhDr.
Václav
Mertin
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
Věc má nepochybně zásadní právní rozměr, pro jehož řešení mi jako právnickému laikovi stačí Úmluva o právech dítěte, která v článku 12 uvádí:
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
2. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo anebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
Zásadní věc je, že dítě má právo vyjádřit se. Lze namítnout, že v textu nikde není uvedeno, že musí mluvit pouze s jednou pověřenou osobou, a že tedy nikdo dítěti nebrání vyjadřovat svobodně názory, když je rozhovoru s další osobou ve škole přítomen učitel. Z psychologického hlediska však taková námitka poněkud skřípe.
Dítě má tedy právo vyjádřit se, může rozhovor v pro ně nevhodném prostředí a podmínkách s nevyhovující osobou kdykoli ukončit i úplně odmítnout. Jenže z psychologického hlediska je to pro ně fakticky často velmi obtížné, až nemožné. Autorita dospělého přece jen brzdí řadu zejména menších dětí v projevech svobodné vůle.
Odborníci však nejsou vyšetřovatelé, kteří se asi snaží dobrat výsledku leckdy za jakoukoli cenu. Když cítím (vidím), že je pro dítě téma hovoru emocionálně nepříjemné či náročné, vidím, že mu začínají červenat oči, je můj nátlak minimální, v případě dalšího „neúspěchu“ obracím pozornost k příjemnějším tématům. Pokud se mnou nechce mluvit vůbec, respektuji je. Blaho dítěte je pro mě důležitější než případné profesní selhání a nedostatek „důkazního materiálu“.
Osobně si uvědomuji, že i při mé vlastní psychologické poradenské práci s dítětem a jeho rodiči mohou nastat různé možnosti. Rodiče si (ne)přejí jít s dítětem do vyšetřovny, dítě si (ne)přeje, aby s ním šli rodiče. Někdy je charakter problému takový, že je žádoucí, abych byl s dítětem alespoň část doby sám. Vzhledem k tomu, že léta preferuji u problémů, které řeším, společné jednání všech zúčastněných, nemám pro naprostou většinu případů s přítomností rodičů nejmenší problém.
Poměrně snadno rodiče přesvědčuji, že budu rád, když půjdou s dítětem (u jedenáctiletých a starších pouze v některých indikovaných případech a třeba jen na část rozhovoru), samozřejmě po souhlasu dítěte. U malých dětí se sice dítěte zeptám, ale ve skutečnosti mu nedávám velkou šanci pro svobodné rozhodnutí (Nebude ti vadit, když půjde maminka dovnitř?). U starších apeluji na to, že budeme probírat věci, které se týkají jeho samotného, a nechci řešit nic za jeho zády (pokud tak situaci vyhodnotím). Kolize může nastat (fakticky jsem se s ní ve své praxi nesetkal), když pokládám za vhodné, abych mluvil s dítětem o samotě, a rodiče mají opačný požadavek. Buď bych je přesvědčil o vhodnosti svého návrhu, nebo by se museli obrátit na jiného psychologa, kterému by věřili víc nebo který by jejich požadavku vyhověl.
Ano, jde jen a pouze o důvěru. Zpravidla se však v praxi setkávám s opačným případem. Leckdy když zvu vedle dítěte i rodiče, oni protestují, protože jsou přesvědčeni, že dítě mi v jejich nepřítomnosti odhalí cosi, co se jim brání, ostýchá sdělit. Uznávám, že se ve volbě postupu mohu mýlit a že mé rozhodnutí může být chybné. Kdyby bylo dítě samo, mluvilo by otevřeněji. Kdyby naopak bylo s rodiči, bylo by jistější a nebálo by se mluvit. Protože jsem v daných případech zvolil opačnou variantu, informační potenciál rozhovoru zůstal využit jen částečně. Proto také na začátku mluvím s rodiči o samotě, takže se pravděpodobnost chybného přístupu poněkud sníží.
Jako psycholog však nejsem jediný odborník, který má oprávnění a dovednosti mluvit s dítětem. Patří sem učitelé, lékaři, soudci, pro které je často rozhovor jedinou relevantní diagnostickou metodou. A do této skupiny patří rovněž inkriminovaná sociální pracovnice OSPOD, o kterou jde v našem případě. I ony mluví s dětmi často v přítomnosti rodičů, jindy je rodiče alespoň dovedou a následně jsou informováni o průběhu a výsledcích rozhovoru. Jsou však situace, kdy je ve vzduchu podezření z nekorektního chování jednoho z rodičů, někdy i obou, zanedbávání péče či popouzení proti druhému rodiči a je velmi obtížné dobrat se nějakého validního závěru pouze z rozhovoru s rodiči (obzvlášť když jsou po rozvodu ve vážném sporu). Někdy se jen potřebuje pracovnice informovat o tom, kdo se s dítětem učí, jak probíhá předávání, jak do výchovy vstupuje teta/strejda. Zde bych řekl: Co je učiteli do toho? Dítě představuje jeden další a leckdy velmi cenný zdroj informací. Řešení sporu vyžaduje, aby se pracovnice pokusily dobrat maximálně neovlivněného pohledu dítěte. Jak to reálně zařídit, jak se dostat k dítěti, aby nemělo za zády bezprostřední stín jednoho nebo obou rodičů? Dítě se většinou snaží vyhovět dospělému, nechce přijít o jeho přízeň, lásku. Starší dítě už ví, že není radno dospělým věřit, že určitá ostražitost je namístě vždy, ale přece jen, když rodiče jsou hodně vzdáleni, zvyšuje se pravděpodobnost, že dítě se bude vyjadřovat svobodněji.
V takové situaci je žádoucí zajistit podmínky, které jsou maximálně jednoduché a srozumitelné. Když je osob při rozhovoru víc, nejsme s to spolehlivě porozumět tomu, co vlastně dítě sděluje a proč to sděluje. Obtížné je to i při párovém rozhovoru, ale intervenujících proměnných je přece jen méně.
Co když přijde do školy psycholog z poradny a tráví zde dopoledne? Odchytne si ho žák a požádá ho o rozhovor (má na to právo). Psycholog má v takovém případě říct „Promiň, ale já si k tomu musím pozvat paní učitelku“? Upřímně řečeno, neumím si představit, že bych jako psycholog mluvil s dítětem ve škole a poslouchal nás učitel. Ty doby, kdy jsem přišel do školy pracovat a byl jsem posazen do sborovny, kam přicházeli a zase odcházeli pryč učitelé, jiní si zde vařili kafe a opravovali sešity, jsou snad definitivně pryč. Učitel navíc není neutrální osoba, která jen dohlíží, aby se dítěti nic nestalo. Zítra se potkají ve třídě při výuce češtiny a dítě bude vědět, že paní učitelka ví, co včera povídalo. Kontakt s dítětem stojí na důvěře. Kladu si otázku, jak by bylo těm, kteří hájí přítomnost učitele při rozhovoru, kdyby se sami ocitli v podobné situaci. Jak by bylo dotyčnému řediteli školy, který chce zajistit bezpečnost dítěte ve škole a namítá proti rozhovoru samotné sociální pracovnice OSPOD s dítětem, kdyby měl povídat psychologovi o intimních záležitostech třeba ve sborovně nebo před pracovníkem odboru školství?!
Být sociální pracovnice je odbornost a není šťastné ji zpochybňovat. Zejména učitelé by si na něco podobného měli nechat zajít chuť, protože oni jsou na tom velmi podobně. Nebo si snad školští pracovníci myslí, že sociální pracovnice je Zubatá z Kolji a přichází proto, aby traumatizujícím způsobem tahala z dítěte intimnosti z rodiny a v posledku je potají odvlekla do děcáku? Rovněž OSPOD je instituce, kterou zřídil stát na ochranu dětí – podobně jako školu na vzdělání dětí. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí v § 5 uvádí základní zásadu sociálně-právní ochrany: Předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte. Rodiče o rozhovoru ve škole nejsou informováni předem, nicméně o rozhovoru se následně nedovědí jen od dítěte, ale i od samotné sociální pracovnice.
V přístupu školy spatřuji rovněž devalvaci jiné profese. Jestli jsou snad ředitelé škol, kteří se pozastavují nad tím, že by pracovnice OSPOD měla být s dítětem sama, přesvědčeni, že dítě dojde úhony a není dostatečně chráněna jeho bezpečnost, tak jim budu vyprávět, s kolika velmi podivnými praktikami se setkávám i na straně některých učitelů a kolikrát skutečně neochrání bezpečnost dítěte, které je ve škole např. šikanováno. A přesto jako rodiče nebráníme dětem v samostatném vstupu do školy. Respekt k práci druhých by měl být učitelům vlastní! Nemohu si pomoct, přijde mi to rovněž jako kompetenční boj. Kdo nám bude nařizovat, co se má dít ve škole?! Jenže v nejlepším zájmu dítěte je, aby se mohlo maximálně svobodně a validně vyjádřit.
Takže můj názor je, že škola by měla nechat pracovat pracovnici OSPOD s ohledem na odborné požadavky. A jestli to nařídí soud, nebo přijde z vlastní potřeby, mi přijde irelevantní. Sociální pracovnice je odborná osoba, která má sama (vedle dítěte) rozhodnout, zda je vhodné, aby jejímu rozhovoru s dítětem byla přítomna další osoba, nebo to není vhodné. Rovněž je pouze na ní, zda o návštěvě bude předem informovat rodiče, nebo ne. Jistě i ona se musí přizpůsobit zásadním okolnostem ve škole, proto také sociální pracovnice nepřicházejí do školy bez předchozího ohlášení a domluvy. Kdyby však došly v termínu, kdy se píše čtvrtletní písemka, musejí hodinu počkat a zvážit, jestli má rozhovor význam, nebo přijít druhý den. Kdyby si dítě přálo, aby byl přítomen někdo další, nelze mu bránit. Pokud by škola shledala na přístupu pracovnice něco neprofesionálního či nepatřičného, může posléze hledat pomoc u zřizovatele či nadřízeného orgánu.