Specifické poruchy učení a prevence

Vzpomenete si na den, kdy jste vůbec nic nečetli ani nepsali? Pravděpodobně jen stěží. Čtení a psaní představuje nedílnou součást našich životů. Na ulici jsme neustále konfrontováni s reklamami, nabídkami či různorodými informacemi, které jsou psány v podobě billboardů, plakátů či různých letáků. Čteme a píšeme SMS zprávy, e-maily, pročítáme si internet, o běžném čtení novin a knih nemluvě. Lze říci, že se psaným slovem pracujeme mnohem více, než tomu bylo před pár desítkami let, kdy byl telefon pevně spojen s kabely ve zdi a internet neexistoval. A jak více čteme a píšeme, pokládáme obě aktivity za stále větší samozřejmost, a lidé se specifickými poruchami učení se tak častěji dostávají do situací, kdy musejí vykonávat činnosti, jež se jim nedaří.

Specifické poruchy učení (dále také „SPU“) se čtením a psaním úzce souvisejí, a v současné informační společnosti tedy představují mnohem větší problém, než tomu bylo dříve. Je vysoce pravděpodobné, že lidí s takovými obtížemi výrazně nepřibývá, přibývá však situací, v nichž musejí svým obtížím čelit nebo musejí řešit, jak se jim mohou vyhnout. Dokonce bychom mohli říci, že se ze specifických poruch učení stává „civilizační choroba“.

Adamovy specifické poruchy učení byly zjištěny hned na počátku školní docházky. Jeho otec má obdobné obtíže, takže se nebylo čemu divit. O pár let později řešila rodina stejnou situaci i s mladším bratrem Adama. Rodiče se rozhodli, že Adama přeřadí z vesnické školy, kam docházel, do větší školy v okresním městě, která se holedbala individuální péčí o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Třídní učitelka, kterou Adam na prvním stupni dostal, pro jeho potřeby bohužel mnoho pochopení neměla. Adamovi naštěstí hodně pomáhala jeho maminka, pravidelně docházeli také do poradenského zařízení a intenzivně trénovali vše, s čím se Adam trápil. Adam byl navíc šikovný a zvídavý chlapec, takže mnohé obtíže kompenzoval nadáním a pílí. Ta se projevovala například tím, že když během přestávky paní učitelka začala psát na tabuli něco, co si žáci v následující vyučovací hodině měli psát do sešitů, Adam namísto odpočinku a hry se spolužáky zasedl do lavice a začal si zápis přepisovat. Věděl totiž, že jinak psaní nestihne. Přepis z tabule pro něj byl vždy nesmírně náročným úkolem.

S přibývajícím věkem a možná i hlubším porozuměním svým obtížím se ovšem Adam začal trochu více domáhat svých práv. Po přestupu na druhý stupeň se opakovaně dělo, že se dostával do konfliktů s učiteli, kteří mu nevycházeli vstříc a vyžadovali, aby pracoval tak, jak mu to šlo nejhůře. Adam v jejich vyučovacích hodinách vykřikoval různé vtipy, nepracoval, občas se s nimi dostal do otevřeného sporu. V českém jazyce, jednom ze stěžejních předmětů souvisejících s SPU, ho vyučující posadila do poslední lavice, aby ho neměla na očích a nerušil výuku. Adam tak přestal pracovat úplně.

Veškeré jeho chování se samozřejmě promítlo do jeho klasifikace. Z jedniček a dvojek se staly trojky a čtyřky. Přitom rozhodně stojí za pozornost, že ve vyučovacích předmětech, kde spolupráce s učiteli fungovala, měl výsledky výrazně lepší. Adamovi stačilo tak málo, jako bylo přesně vědět, co se má naučit (někteří učitelé dávali na webové stránky školy své tematické plány nebo na ně každý týden vypisovali probíraná témata i zadání domácích úkolů); mohl ve výuce více poslouchat, nemusel si psát a mohl se projevovat spíše ústně. Jeho silnou stránkou je mimo jiné jeho verbální projev, takže při ústním zkoušení prokázal mnohem více znalostí než během písemných prací.

Rodiče pochopitelně absolvovali mnoho výchovných komisí. Situace se dostala do začarovaného kruhu. Adam potřeboval uzpůsobit podmínky k učení, ale učitelé tomu nebyli nakloněni, protože ho vnímali jako žáka s problémy v chování, který jim výuku záměrně sabotuje. Nakonec „ustoupil“ Adam: během docházky na druhý stupeň se zklidnil a přestal učitelům dělat naschvály.

V současné době Adam studuje střední školu. Rodiče mu zvolili soukromou střední školu, obor studia se mu líbí. V základní škole ovšem mnozí učitelé dávali najevo, že se rodina nerozhodla správně, protože Adamova klasifikace neodpovídá hodnocení středoškoláků. V jeho známkách jsou však ukryté spory s učiteli a někdy také nevhodné chování. Adam je velmi inteligentní, má ohromné všeobecné znalosti, jež nabyl sledováním dokumentárních pořadů, výlety a exkurzemi s rodiči nebo i pročítáním internetu a encyklopedií. V celoškolní znalostní soutěži o regionu, v němž se škola nachází, se umístil na druhém místě. Ani tento kontrast mezi úspěchem v soutěži a školními výsledky však učitele nezarazil. Když rodině psycholožka na základně kontrolního vyšetření v poradenském zařízení řekla, že určitě zvolili střední školu s maturitou správně, velmi se jim ulevilo. Rodiče se báli, zda si svého syna zbytečně neidealizují. Na druhou stranu měli dojem, že je poměrně chytrý – při srovnání s projevy jeho sestřenic studujících gymnázium neviděli velké rozdíly. Zpětná vazba ze strany mnohých učitelů je však trochu děsila. Bude-li Adam chtít, má potenciál k vysokoškolskému studiu.

V tomto případě pomohla intenzivní podpora rodičů. Svou roli sehrálo i poradenské zařízení. Bezpochyby byla důležitá také Adamova povaha a jeho postupné porozumění situaci. Nicméně je zcela zjevné, že někteří vyučující se chovali neprofesionálně, dokonce by se dalo říci, že v rozporu s etikou učitelské profese.

Bohužel se to stává, ač věříme, že stále méně. V zahraničí se v této souvislosti realizují výzkumy mezi odsouzenými ve věznicích, kde je sledován výskyt specifických poruch učení. Zcela unikátní výzkum tohoto typu realizovala také K. Kejřová v jedné české věznici. Výsledky byly zarážející a varující. Mezi odsouzenými konstatovala více než 30 % jedinců se specifickými poruchami učení. Kritéria pro zařazení do této diagnostické kategorie přitom stanovila velmi přísně a skutečně si pohlídala, aby diagnóza nebyla přiřknuta někomu, jehož obtíže pramení z jiných příčin. Mnohdy se jednalo o odsouzené se základním vzděláním, při zjišťování jejich intelektu se přitom ukázalo, že se mnohem častěji nacházejí v pásmu vyššího průměru, někdy dokonce nadprůměru, než je tomu v běžné populaci.

Neplatí, že specifické poruchy učení vedou k nastartování kriminální „kariéry“. Ve většině případů odsouzených se jednalo o jedince, kteří prožili velmi složité dětství. Ve škole zažívali neustálou kritiku pro své obtíže, bylo jim dáváno najevo, že jsou hloupí, neschopní apod. Doma pak byli za své školní výsledky opakovaně trestáni. Nikde nenašli zastání, nikdo pro ně neměl pochopení. A tak si vybrali životní dráhu, na níž alespoň dočasně úspěch zažil. Když se nemohli prosadit sociálně akceptovatelným chováním, prosadili se tím sociálně neakceptovatelným a našli si sociální skupiny, v nichž zažili přijetí. Mezi jedinci s SPU jsou přitom také velmi úspěšní a nadaní lidé. Jen je nutné vytvořit jim podmínky pro studium i pro práci.

Podporu lidí s SPU můžeme hledat ve třech různých oblastech. Můžeme:

První zmíněná oblast je nesmírně důležitá především v nižším věku. Někdy se ovšem stává, zejména když dotyčný doposud žádné tréninky daného typu neabsolvoval, že pomůže i starším. Je důležité věřit, že všechny poznávací (tj. ) procesy lze trénovat a zdokonalovat. Je nicméně zapotřebí si uvědomit, že přímo ve výuce, kde se věnujeme mnoha různým aktivitám, není možné na oslabené oblasti spoléhat nebo je trénovat současně s předáváním znalostí a učiva. Proto je někdy důležité trénovat ve spolupráci s poradenským zařízením, někdy lze také zadávat žákům domácí úkoly, které se zaměřují na nácvik toho, co je oslabené, ale při učení se spíše snažíme hledat způsoby, jež žákovi zpracování učiva usnadní. Žáci například pochopitelně musejí trénovat čtení, avšak je zcela nežádoucí nechávat je číst nahlas ve třídě před spolužáky nebo je nechávat číst si samostatně učivo a spoléhat se, že se z textu skutečně něco naučí.

V neposlední řadě musíme přemýšlet, jak uzpůsobit proces učení žákům s SPU. Někdy je velmi důležité odstoupit od zažitých postupů. Nesmíme mít dojem, že když něco fungovalo roky a na většinu ostatních žáků to „zabírá“, musí to fungovat všude i nadále. Na druhou stranu čím jsou žáci s SPU starší, tím dokážou být iniciativnější a sami vymyslí, co jim nejlépe vyhovuje. Stačí se jich zeptat.

Každý žák s SPU je trochu jiný, nelze vyslovit obecně platná pravidla pro všechny, avšak mnohdy se osvědčují následující postupy:

Při práci se žáky s SPU se primárně zaměřujeme na rozvoj kognitivních procesů, jež souvisejí s procesem učení. Při veškeré práci však nezapomínáme na to, že prožitek úspěchu, radost z učení a motivace k učení stojí v základech ochoty ke školní práci i spolupráce s učiteli. Prevencí rizikového chování žáků s SPU, které je často vyústěním zažívaných neúspěchů, je především odhalení silných stránek žáků s SPU a eliminace jejich porovnávání se spolužáky. Každý je v něčem dobrý, něco se mu daří. Je nesmysl po žácích chtít, aby jen trénovali, co jim nejde, na úkor činností, jež jsou pro ně zdrojem odpočinku i zábavy.

Jestliže žák denně stráví domácí přípravou několik hodin a následně je hodnocen nedostatečně, je to extrémně demotivující. Většinou to ještě zvládnou děti na prvním stupni základní školy, které se chtějí zavděčit paní učitelce, kterou mají rády. S nástupem dospívání si ovšem začnou klást otázku, proč by se měly učit, když je to úplně jedno. Ať se učí, nebo neučí, výsledek je stejný. Reakcí je nechuť, zloba či pocity vlastní nedostatečnosti, které dospívající dají najevo bagatelizováním a sabotováním všeho, co se školou souvisí. Přitom někdy stačí taková maličkost, jako je porovnání předchozích a současných výkonů a znalostí žáka, a hned vidíme, co nového se naučil, co zvládá.

Motivace k učení se neobjeví zničehonic, je to výsledek zkušeností a zážitků. Nelze očekávat, že si ji žáci zajistí sami, potřebují k tomu partnera v podobě učitele v nejširším smyslu slova. Vždy je zarážející, když stejní žáci u jednoho učitele, v jednom vyučovacím předmětu zvládají a nadšeně se učí, zatímco v jiném se nic nedaří. Rozdíl přitom netkví jen v rozdílech mezi učivem. Je mnohdy dán přístupem a způsobem práce v příslušném vyučovacím předmětu.

ZDROJE