Soukromé a státní školství - dva oddělené světy?

Vydáno:

V následujícím příspěvku chci připomenout kontext, v němž se soukromé školství etablovalo jako alternativa odvozená od standardu veřejného vzdělávání. Domnívám se, že právě zde tkví kořeny více či méně skryté rivality soukromých a státních škol. Vedle toho bych rád upozornil, že v podmínkách současné ekonomické a pedagogické (zejména kurikulární) svéprávnosti škol již není udržování této duality ve školství na místě.

Soukromé a státní školství - dva oddělené světy?
PhDr.
Jan
Voda
Ph. D.
Centrum školského managementu, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze; ředitel školy
Přiznání jisté míry autonomie i školám mimo veřejný segment uvolnilo po roce 1989 prostor pro soukromou iniciativu.
„Otevření systému vzdělávání pro soukromé školy bylo určitě spojeno s očekáváním, že tyto školy budou představovat inovující sektor a zavedou nový obsah výuky, nové předměty, nové metody výuky atp. a pomohou tyto inovace rozšířit v rámci celého systému.“
(OECD, 1996, s. 20) V očekávání výsledků dalšího výzkumu na toto téma
byly soukromé školy považovány za důležitý činitel změn ve vzdělávání.
V České republice jsou soukromé školy znovu zřizovány od června 1990, kdy bylo vzdělání získané v soukromých školách prohlášeno za rovnocenné vzdělání získanému v ostatních (veřejných) školách.1) Podmínkou pro zařazení do sítě škol bylo, aby z koncepce, učebních plánů nebo profilu absolventa soukromá škola prokázala, že poskytne vzdělání rovnocenné alespoň vzdělání poskytovanému v základních školách, středních školách nebo speciálních školách.2)
Z citované právní dikce tedy vyplývalo, že za standard kvality byla považována úroveň státní školy. Výraz
„alespoň“ je interpretován jako nejnižší úroveň (reprezentovaná standardem státního školství), pod kterou není možné jít.
Tím ovšem není dotčena možnost dosahovat úrovně vyšší - nadstandardu, kterému odpovídá vyšší kvalita vzdělávacích služeb.
„V tom je implicitně zahrnut postulát, že soukromé školy mají poskytovat spíše lepší než nejméně stejně kvalitní vzdělávání ve srovnání s tím, které zabezpečují státní školy.“
(PRŮCHA 2001) Vzhledem ke standardu veřejného školství je totiž umožněn jedině pohyb vzhůru směrem k inovaci a vyšší kvalitě.
Jelikož
v České republice prakticky neexistuje žádný systematický průzkum
této problematiky, jsou k dispozici pouze okrajová, a to
spíše mediální než odborná data, navíc vcelku
zastaralá
a k tomu ještě velmi
rozporuplná.
Ve stejném roce (1996), kdy autoři expertního týmu OECD prohlásili na adresu soukromých škol, že „převládá všeobecný pocit, že soukromé školy naplňují očekávání“ být nositeli progresivních vzdělávacích inovací, uskutečnila Česká školní inspekce
Srovnávací analýzu výsledků vzdělávání ve státních a nestátních gymnáziích
(N=47, z toho 18 nestátních). Evaluace prováděná pomocí písemných testů a žákovského dotazníku prokázala celkovou vyšší úspěšnost žáků státních gymnázií.
„Poprvé se tak u nás potvrdilo solidním výzkumem, že jsou mylné názory - jež byly často veřejnosti předkládány - podle nichž soukromé školy jsou automaticky lepší, jaksi ze samé své podstaty,“
komentuje výsledky tohoto šetření PRŮCHA (1996, s. 107).
Ať už spor o kvalitu soukromého a státního školství dojde kamkoli, faktem zůstává, že v prostředí českého vzdělávání se rozvinul systém vzájemné konkurence, v němž nabídka převyšuje poptávku žáků/studentů. Státní školy rovněž musely adoptovat řadu ekonomických, tržních mechanismů, které jsou soukromým školám vlastní z titulu jejich neveřejného zřízení. Tím se podle mého názoru
soukromé i státní školy principielně sblížily.
Podle mnohých ekonomů je
oblast vzdělávání
jedním z mála příkladů, jež se
vymykají běžným pravidlům tržního hospodářství.
„Ukazuje se však, že i do této oblasti je myslitelné vnášet prvky tržní ekonomiky.“
(KOTÁSEK 1991) Konkurenční prostředí ve vzdělávání otevírá školám možnost zdravé soutěže, a tak výrazně přispívá ke kvantitativnímu růstu a kvalitativní rozmanitosti vzdělávacích příležitostí.
Poptávka rodičů žáků, jimž je zaručena svobodná volba vzdělávací dráhy pro jejich dítě, se v tomto tržním prostředí přirozeně setkává se svobodnou nabídkou vzdělávacích služeb zahrnující rovněž nestátní školy.
Podstatou fungování tohoto vzdělávacího trhu je hledání styčných bodů mezi silnými stránkami konkrétní školy a konkrétními rodiči (zákazníky), kteří tyto stránky potřebují nebo preferují a ocení.
Možnost
vybírat školné
je jednou z důležitých pobídek pro soukromé školy být kvalitní alternativou školám zřizovaným státem -
rodiče by těžko platili za horší vzdělání svých dětí.
Přechod na důsledně normativní systém financování znamená, že školy získávají prostředky ze státního rozpočtu v závislosti na počtu žáků, a nepřímo tak nutí školy chovat se tržně. Bez zákazníků (tj. žáků nebo studentů) nemá existence žádného produktu či služby, které mají být realizovány na trhu, smysl. S jistou mírou zjednodušení lze konstatovat, že
škola, která nemá dostatečný počet žáků k tomu, aby se uživila, ztrácí na trhu vzdělávacích služeb opodstatnění. A to jak soukromá, tak státní.
Velikost trhu školy je určována poptávkou po jejích službách.
Poptávka ovšem není stálá a podléhá změnám.
Každá škola má jiné možnosti: jiné umístění, jinou tradici, materiální zázemí nebo lidské zdroje. Kritickým parametrem změny poptávky je rovněž nepříznivý demografický vývoj. Školy tak musí vyvinout značné úsilí, aby obstály v silné konkurenci. Učitelé si postupně uvědomují, že finanční prostředky na jejich platy jsou poskytovány zákazníky a že jedině jejich vlastní angažmá v rozvojové koncepci školy, jejich pracovní nasazení a úsilí o vytvoření efektivnější služby jsou v konečném součtu rozhodujícím předpokladem ekonomické stability organizace.
Pro svůj cílový trh proto školy sestavují nabídku, která by měla být nejvýhodnější kombinací studijního a zájmového programu, ceny, personálního obsazení, komunikace, pedagogických přístupů a metod.
Ve školním vzdělávacím programu (dále jen „ŠVP“) školy vymezují,
„co považují ve svém vzdělávání za nejdůležitější, na co se zaměří, co budou především podporovat a rozvíjet, co se stane jejich prioritami atd. Zaměření školy nemusí být jen zdůrazněním toho, co škola dobře zvládá, ale i toho, co škola chce zvládnout a k čemu si postupně vytváří fungující systém.“
(RVP ZV 2004)
Přesvědčivá vize, kvalita vzdělávacích procesů, vnitřní organizace a zejména přidaná hodnota a její užitek na výstupu jsou tak rozhodujícími faktory, s nimiž školy operují na trhu vzdělávání.
Ve školském prostředí se tedy nově koncipuje marketingový přístup jako proces řízení, jehož výsledkem je poznání, předvídání a v konečné fázi uspokojení potřeb a přání zákazníka. Úspěšné fungování školy je závislé na neustálém pozorování chování pravděpodobných i současných zákazníků, určování jejich potřeb a přání.
Na
ŠVP
je proto nutné nahlížet nejen jako na dokument pedagogické povahy, ale v důsledku rovněž jako na
strategický marketingový plán definující poslání školy, stanovující cíle a strategie k dosažení těchto cílů, jako na prostředek komunikace a koordinace.
Rozdílnost procesních pedagogických přístupů potom odlišuje jednotlivé školy od svých konkurentů. Pro rodiče i žáky/studenty samotné je to dobrá zpráva: oproti spádovému určení v závislosti na místě bydliště se otevřel vzdělávací trh s širokou nabídkou škol, které nabízejí velmi odlišné výchovné styly a důrazy a mají svou unikátní pedagogickou identitu.
Klíčovým prvkem
marketingového mixu
(tj. všech těch kroků, které organizace dělá, aby vzbudila poptávku po svém produktu) se stává pedagogický projekt vypracovaný a realizovaný tak, aby byl co nejblíže potřebám a přáním cílového trhu.
Jádro pedagogické kvality školy pak zůstává ve výjimečnosti a profesionalitě lidí na straně školy, nikoli v soukromém či státním zřízení.
LITERATURA:
 
KOTÁSEK, J. a kol. Rozvaha o školství a vzdělanosti a jejich dalším vývoji v českých zemích. Praha: PedF UK, 1991.
 
OECD:
Zprávy o národní politice ve vzdělávání. Česká republika.
Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání, 1996. ISBN 80-211-0215-2.
 
PRŮCHA, J.
Pedagogická evaluace.
Brno: MU, 1996. ISBN 80-210-1333-8.
 
PRŮCHA, J.
Alternativní školy a inovace ve vzdělávání.
Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-584-9.
1 Zákon č. 171/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol
2 Vyhláška č. 353/1991 Sb., o soukromých školách. Oba výše uvedené předpisy byly postupně novelizovány a v roce 2004 nahrazeny novou právní normou, zákonem č. 564/2004 Sb.