Školní preventivní program: dobrý sluha, nebo zlý pán? 1. část

Představte si paní Martu. Paní Martě je čtyřicet let, od doby, kdy vystudovala střední pedagogickou školu a následně pedagogickou fakultu vysoké školy, učí na základní škole. Více než patnáct let se tedy pohybuje mezi dětmi, každodenně s nimi přichází do styku a věnuje jim značnou část svého času. Přípravy na vyučování, vymýšlení nových, zábavnějších metod, které děti ještě více zaujmou a díky nimž se pak budou lépe učit, opravování testů a písemek a spousta další administrativy vedou k tomu, že paní Martě zaměstnání bere poměrně hodně času a energie.

Od nového školního roku jí byla přidělena ještě funkce metodika prevence. Paní Marta neměla jasnou představu, co funkce obnáší - o primární prevenci na škole se nikdy moc nezajímala -, proto plán minimálního preventivního programu na aktuální školní rok připravila podle plánu loňského. Jenže velmi brzy narazila na situace, se kterými nepočítala. Některá témata děti nezajímala a třídní kolektiv potom během preventivního programu neposlouchal, v některých kolektivech se objevily problémy ve vztazích, třídní z jedné třídy si přišla postěžovat na šikanu, třeťáci hromadně ničili školní majetek - a tohle všechno měla najednou paní Marta řešit. Nakonec si se všemi problémy poradila, a jak sama říká, školní rok sice přežila, a ve zdraví, ale už nikdy takový zažít nechce.

Také si po přečtení těchto řádků říkáte, že vám mluví z duše? Také nevíte, jak správně tvořit školní preventivní program? Také jste metodikem, ale nevíte, jak ve své funkci správně postupovat?

Ráda bych se s vámi podělila o výsledky z šetření, které uspořádalo Centrum prevence na podzim roku 2016. Úkolem Centra prevence je působit na děti a dospívající formou programů primární, selektivní či indikované prevence. Právě pracovníci centra jsou nejvíce v kontaktu s metodiky prevence, kteří objednávají programy pro své třídy, proto se rozhodli zmapovat, jaký mají jednotliví učitelé na funkci metodika prevence názor.

Šetření mělo posloužit jako jakýsi vhled do problematiky, proto se nedá považovat za reprezentativní výzkum. Studie byla provedena kvalitativní formou, za pomoci rozhovorů, při nichž bylo každému zúčastněnému metodikovi položeno několik otázek. Pracovníci Centra prevence "vyzpovídali" celkem devět metodiků z devíti škol; tři školy jsme oslovili v Brně, dalších šest škol bylo mimobrněnských.

Položili jsme jim tři otázky:

Metodici odpovídali, že by jim nejvíce pomohlo více školení či seminářů na téma "Jak předcházet vzniku problémových situací a jak je řešit". Seminář či školení by ale měly vycházet z praktických situací a probíhat formou kazuistik zkombinovaných s teorií. Dalším žádaným školením by mohl být seminář na téma "Jak komunikovat s rodiči". I tento seminář by měl stavět na zkušenostech z praxe, na vzájemném sdělování zkušeností a zážitků.

Dále by ke kvalitnější práci metodika prevence přispěla lepší komunikace, především s kolegy. S tím souvisí klima ve sborovně a vztahy mezi kolegy - až poté může lepší komunikace přijít. Metodici si často stěžovali na spolupracovníky, kteří nechtějí říci, co se ve třídě děje, nebo mají na prevenci jiný názor, nevěří jí a veškeré aktivity metodika prevence bojkotují. Posledním, nejčastěji zmiňovaným bodem byl větší časový prostor pro metodika prevence, tedy buď méně hodin v úvazku, nebo větší časová , popř. možnost nebýt třídním učitelem.

Na druhou otázku (Podle čeho se řídíte při tvorbě preventivního programu školy?) respondenti odpovídali, že skládají preventivní program podle publikace od Michala Miovského a kol., kde je přímo uveden návrh obsahu MPP pro jednotlivé formy rizikového chování a věkové skupiny dětí základních škol a časová (Miovský a kol., 2015). Dále tvoří program dle vlastního uvážení nebo dají na názor kolegů, popř. na doporučení jiných metodiků či na základě nadřízených okresních či krajských metodiků prevence. Čtyři metodici se inspirovali aktuální nabídkou externích poskytovatelů v kombinaci se zkušenostmi z praxe.

V odpovědích úplně chyběl názor, že by se některý z metodiků řídil zájmem dětí, popř. tím, jaké jevy se aktuálně vyskytují ve škole. Právě to by přitom měl být jeden z hlavních faktorů, podle kterých by metodici program měli sestavovat. Měli by kombinovat především zájem dětí a doporučení odborníků nebo své vlastní uvážení. Pokud to neudělají, může nastat situace, kdy přijde do školy externí poskytovatel a program, který vede, děti absolutně nezajímá. Výsledkem jsou "otrávené" obě zúčastněné strany a program pak není ani pro jednu z nich přínosem.

V případě třetí otázky [Co byste řekl(a) o poslání metodika prevence?] se metodici shodli, že jde o práci, která je důležitá a nezbytná. Mnohdy může být zábavná, ale není vždy účinná. Práce je špatně placená, časově náročná a často podceňovaná. Metodikům by velmi pomohlo, kdyby došlo ve společnosti a ve školách ke změně postojů a k větší podpoře při jejich práci a také kdyby stoupla důvěra v jejich činnost.

Věřím, že pokud metodici získají více důvěry, naše společnost - ať už pedagogická, nebo laická - přestane jejich práci hanit nebo zesměšňovat. Získají příznivější "startovní čáru" a primární prevence přinese mnohem lepší a pozitivnější výsledky. A co pro vás znamená práce metodika prevence? Jaké je vaše poslání?

ZDROJE