S otázkami náboženství a nutností preventivního působení se ve školství může setkat prakticky kdokoli: školní psychologové, metodici prevence, řadoví pedagogové i jejich asistenti. Zvládnutí tohoto tématu však klade na samotného preventistu vysoké nároky. Nejde totiž jen o obsáhnutí určité sumy informací, ale hlavně o to, aby se preventista sám na poli současné religiozity našel a reflektoval své vlastní postoje. Jen tak může přistupovat k problémům s náboženstvím empaticky a s porozuměním. Teprve tehdy dokáže připravovat vhodné preventivní postupy a vést žáky k samostatnosti a komplexnosti v uvažování nad touto silně emotivní a rozhodně nikoli černobílou problematikou. Připravovaná série článků o prevenci v oblasti náboženství snad alespoň trochu pomůže porozumět klíčovým souvislostem a mechanismům, které zde hrají roli.
Školní prevence v oblasti náboženství: proč a jak ve škole hovořit o náboženství?
Mgr.
Jitka
Schlichtsová
doktorandka na katedře religionistiky ETF UK, redaktorka religionistického časopisu Dingir, vyučující na ZŠ Kunratice
O tom, že téma náboženství patří ve školní praxi k nejnáročnějším, jistě není pochyb. Nezřídka se setkávám s tím, že hovořit se žáky o náboženství je pro některé pedagogy snad ještě obtížnější než s nimi hovořit o sexu. Prevence v oblasti náboženství a tzv. sekt by však měla být nedílnou součástí vzdělávacího procesu, stejně jako je i spiritualita v jakékoli podobě nedílnou součástí života lidí kdekoli na světě. V české společnosti se toto téma dostalo zdánlivě na okraj zájmu. Často je vnímáno jako zcela privátní záležitost a jako takové bývá také velmi málo promýšleno a reflektováno. Není neobvyklé, že se Čechům snáze hovoří o výši vlastních příjmů a problémech v zaměstnání než o věcech souvisejících s jejich vírou a náboženským přesvědčením.
Česká společnost je bezpochyby stejně náboženská jako další evropské společnosti, ačkoli vyjádření oné náboženskosti má poněkud jinou podobu, než jak si náboženství obvykle představujeme. Tento tradiční obrázek zahrnuje především instituce, budovy, kněžské autority, věroučná dogmata, organizované aktivity a svatá písma. Obecně lze říci, že k takto pojaté institucionální podobě náboženství jsou Češi nedůvěřiví. Aktivními členy tradičních náboženských institucí (tedy hlavně církví) je jen asi desetina obyvatel České republiky. Nehlásí se k nim ani mnoho neaktivních sympatizantů, kteří by třeba jen finančně podporovali jejich činnost, jako je tomu například u obyvatel severní části Evropy a Ameriky. Postoje většiny obyvatel k církvím u nás jsou lhostejné, někdy dokonce až nenávistné, jak koneckonců ukazují i reakce a diskuse v záležitostech týkajících se církevních restitucí.
Doménou náboženského života v České republice je neinstituční, individuální podoba náboženství. Češi rádi volně čerpají z různých náboženských tradic, jejich prvky volně kombinují a využívají především pragmaticky za účelem zlepšení svého života (myšlení, zdraví i psychické pohody). Typickým znakem tohoto druhu religiozity je svobodné a zájmové přistupování k různým naukám, vybírání jejich fragmentů, jejich kombinování, používání a volné opouštění v závislosti na tom, jak jsou momentálně využitelné a zajímavé. Česká společnost je doslova prodchnutá náboženskými praxemi, jako jsou jóga, feng-šuej, homeopatie, léčivá moc kamenů, čakry, aury, tantra, magie, věštění, čarodějnictví, léčitelství apod. Vzhledem k tomu, že tyto praktiky obvykle nezahrnují prvky tradičních představ o náboženství, by se ani takto smýšlející Čech nenazval „věřícím“ nebo „náboženským“. Možná by ho takové označení doslova zděsilo či pohoršilo nebo urazilo. Obvykle se tito lidé považují spíše za klienty různých služeb a sami by se označili spíše za ateisty nebo „něcisty“. Nejzávažnějším problémem tohoto druhu duchovního života však je, že je vystaven jen minimální, nebo dokonce vůbec žádné kritické reflexi. Tito „nevěřící“ věřící mají totiž obvykle pocit, že když „nic nevyznávají“, nepatří do žádné institucionalizované skupiny, kde by jim byly „vnucovány“ nějaké články víry, a jsou „z dosahu“ tradičních autorit, jsou pak naprosto nezávislí. Paradoxně se však velmi často stávají dogmatičtějšími a závislejšími na autoritách, než si jsou schopni a ochotni přiznat. A to často právě proto, že si přece sami vybrali, kdo pro ně autoritou bude. Opustit vlastní volbu a přiznat si třeba i své zklamání pak bývá v praxi na celé věci nejtěžší.
Vedle již zmíněných institucionalizovaných forem duchovního života v církvích a individuálně neorganizovaného klientského brouzdání duchovními praxemi u nás vznikají stále nová uskupení, hnutí a skupiny, které bývají nejčastěji lidově označovány jako sekty. Toto označení však v sobě nese značně pejorativní pozadí, které už předem předpokládá mnohé negativní jevy: cílenou manipulaci, autoritářství, různé formy násilí (psychického či fyzického), snahy o izolaci svých členů apod. V odborné terminologii proto raději používáme označení „nová náboženská hnutí“. Více než zmíněné sociálně patologické jevy je totiž pro nová náboženská hnutí typická snaha protestovat proti současnému způsobu duchovního života, přinést do společnosti nové duchovní impulzy, inovovat její duchovní život a ukázat novou cestu k dosažení duchovních cílů. Slovem „sekta“ pak většinová společnost reaguje na „divnost“ onoho nového hnutí, jeho protestní charakter, někdy neobvyklou formu vedení a zvenku obtížně pochopitelný entuziasmus jeho věřících.
Jak jsme si nyní ve stručnosti nastínili, náboženský život v České republice je, ačkoli to na první pohled nemusí být patrné, poměrně dynamický a pestrý. Podrobněji se mu budeme věnovat ještě v následujícím článku. Tato dynamika s sebou nese svá úskalí i reálná nebezpečí, o nichž je potřeba se žáky hovořit a vést je k pochopení souvislostí a mechanismů, které hrají svou roli. V tomto směru ale musí být právě preventista prvním, kdo se ponoří do hlubin vlastních představ a třeba i stereotypů o svém duchovním životě. Musí se jimi nechat vnitřně zasáhnout a pohltit. Toto poznání s sebou nese i jistou dávku zranitelnosti a slabosti, ale pomáhá poznat, co je na celé problematice nejdůležitější: to, o čem se zde bavíme, je jeden ze základních znaků lidství a lidskosti. Promýšlení této problematiky nám pomáhá poznat, jakým způsobem toto své lidství realizujeme.