Školní prevence v oblasti náboženství: nejlepší je otevřený rozhovor

Za jedno z největších úskalí celé problematiky považuji obecně rozšířené tvrzení, že je Česko ateistickou zemí, ze které se náboženské smýšlení vytrácí. Často se setkávám dokonce s tvrzením, že náboženství je čistě privátní věc týkající se jen úzké skupiny populace a do veřejného prostoru, natož do školy zkrátka nepatří. V předchozích příspěvcích jsme si ale ukázali, že náboženství může mít mnoho různých podob a projevů, které nemusejí vždy tak úplně korespondovat s tím, jak jsme byli zvyklí náboženství chápat v minulosti. Stejně tak i lidé, kteří se k určité tradiční nebo nové formě náboženského života hlásí, nemusejí být nutně ani blázni, ani fanatikové, dokonce ani nešťastní a zmanipulovaní jedinci, kteří na svou hloupost co nevidět doplatí. Seznamy tzv. sekt ani vypočítávání nebezpečí, která mohou někdy domněle a někdy skutečně hrozit, nejsou, troufám si tvrdit, tou cestou, která by nás a naše žáky přivedla blíže k pochopení toho, co pro nás náboženství a víra (nebo klidně její odmítání) skutečně znamenají, kde všude se s nimi setkáváme, co nám přinášejí a co nám mohou i vzít.

Při promýšlení strategie výuky o náboženství se zajisté začneme shánět po vhodných zdrojích informací. Běžné učebnice pro základní a střední školy nám v tomto bohužel velkou oporou nebudou, protože často obsahují příliš zjednodušené, zavádějící, a někdy dokonce zcela mylné informace, které neodpovídají současným badatelským poznatkům. Nejvhodnější je tedy samozřejmě vycházet přímo z materiálů, které poskytují odborná religionistická pracoviště. Těch máme v Česku celkem pět: na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na Filozofické a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, na Filozofické fakultě Univerzity v Pardubicích a na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Religionistika se ale vyučuje také na dalších českých univerzitách.

Základnou pro poskytování informací v otázkách sekt a nových náboženských hnutí pro veřejnost je v Česku již od roku 1993 Společnost pro studium sekt a nových náboženských hnutí. Na webových stránkách¹⁾ jsou dostupné některé klíčové texty a studie, po domluvě je odborné veřejnosti a dalším zájemcům přístupná unikátní knihovna a archiv obsahující primární i sekundární literaturu. Společnost pořádá různé semináře a přednášky pro veřejnost, poskytuje konzultace a poradenství osobám zasaženým některými z rizikových jevů souvisejících s působením náboženských hnutí.

Situaci na české náboženské scéně již více než 20 let průběžně zachycuje odborný čtvrtletník Dingir.²⁾Jako jediný zprostředkovává informace dokonce i o zcela okrajových náboženských jevech. Druhým rokem je v provozu webový portál Náboženský infoservis.³⁾ Ten přináší informace o aktuálním dění ve světě náboženství u nás i v zahraničí, pozvánky na zajímavé akce a přednášky, recenze publikací i dalších děl z náboženské oblasti, eseje atd. Obě zmíněná média tvoří přední čeští religionisté, kteří si kladou za cíl poskytnout odborně reflektované informace co nejširšímu spektru čtenářů z řad odborné i laické veřejnosti.

Všechny tyto informační zdroje a také dobře zvládnuté techniky kritického myšlení nám budou při přípravě vyučovacích hodin i tvorbě cílených preventivních programů zajisté velkými pomocníky. Přesto se ale, stejně jako i v jiných oblastech preventivního působení, ani zde neobejdeme bez velké míry otevřenosti, a to nejen vůči žákům a studentům, ale především sami vůči sobě. Jak už jsem zmiňovala v úvodu prvního článku, nejde totiž zdaleka jen o obsáhnutí a předání nějaké sumy informací o různých podobách duchovního života, ačkoli ani jejich význam nesmíme zcela podcenit. Pokud ale máme vést se žáky skutečně otevřený rozhovor, musíme mít nejprve sami jasno ve svých vlastních postojích, východiscích i rizikových faktorech. Prevenci v oblasti potenciálního nebezpečí ze strany radikálních a manipulativních náboženských hnutí se můžeme věnovat jedině tehdy, pokud si uvědomíme, že se zmíněná rizika netýkají jen určité části populace nebo jen našich zatím ještě mladých a nezkušených žáků, ale také nás dospělých. Pokud k sobě budeme skutečně upřímní, přiznáme si, že jsme také (možná i poměrně snadno) ovlivnitelní, že i my bychom za určitých okolností mohli vstoupit do nějaké „sekty“. Pokud přijmeme toto možná velmi bolestné poznání vlastní zranitelnosti, obdržíme za to dar v podobě empatie a vhledu. S touto výbavou pak můžeme začít se žáky diskutovat, probírat jejich postoje a názory, starší i nové poznatky. Pak teprve můžeme žáky a studenty skutečně vést k tomu, aby i oni úměrně svému věku porozuměli jevům, s nimiž se v souvislosti s náboženským životem mohou setkat.

Na závěr si dovolím konstatovat, že působíme-li ve školství, jsme den za dnem v podstatě podrobováni velmi intenzivnímu sebezkušenostnímu výcviku. Radosti i problémy, s nimiž se ve škole setkáváme, otázky a někdy i opozice žáků nás nutí znovu a znovu přehodnocovat naše postoje a chování, hledat nové odpovědi, nové cesty a nové způsoby, jak se k nim stavět, jak rozumět sobě i světu. Účinná prevence v oblasti náboženství, jak už jsem řekla dříve, není vůbec snadná. Objevování této dost možná velmi málo probádané krajiny uvnitř nás může být někdy velmi náročné a ukazuje nám naši vlastní zranitelnost. Jsem však přesvědčená, že pokud se do něj pustíme s opravdovostí a otevřeností, získáme pro sebe i své žáky to, co je v učení obvykle nejcennější a co nelze nahradit ani sebedelším soupisem varování a encyklopedických informací: osobní zkušenost. Má-li být prevence dobrá a účinná, musí se nás především týkat.