Společné vzdělávání nese riziko výskytu šikanování. S tímto faktem je nutné počítat. Přitom šikana ve škole je sama o sobě vážným problémem.
Šikana a inkluzivní vzdělávání
Michal
Kolář,
etoped a psychoterapeut, specialista na problematiku školního násilí a šikanování
Inkluze - společné vzdělávání je odvážná a krásná vize. Cesta k jejímu naplnění je však náročná a vyskytují se na ní překážky, které nesmíme podcenit. Cílem mého článku není inkluzi hodnotit, ale upozornit na závažné úskalí - zvýšené riziko šikany u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Jejich utrpení si lze těžko představit. (Přiznávám, že osobně dávám přednost částečné inkluzi před inkluzí plošnou.)
Pro ponoření do problému si vás dovolím hned v úvodu seznámit se dvěma intimními zpověďmi obětí šikany.
Kazuistika 1: Prvotní nadšení pomoci vozíčkáři přešlo v šikanu
Do šesté třídy jedné pražské školy přišel nový žák. Byl to chlapec s mozkovou obrnou, který musel používat vozík. Přivítání Honzy bylo moc hezké a děti byly nadšené, jak mu budou pomáhat. Nadšení bohužel neobstálo při třídní krizi a proti Honzovi se spustila šikana, jež postupně nabyla obludných rozměrů. Představu o krutosti si uděláte prostřednictvím výpovědi chlapce.
Výpověď šikanovaného chlapce s mozkovou obrnou
V minulém školním roce jsem ve škole všude používal vozík. Stávalo se mi, že jsem nemohl dojet ke své lavici, protože v uličkách byly tašky. Prosil jsem spolužáky, aby je dali pryč, oni však nereagovali. Když se nedalo nic dělat, tak jsem se snažil přes ně přejet. Tím jsem je rozzlobil a oni mi nadávali „kriple“, „demente“, „ubožáku, ty to stejně nezvládneš“.
O přestávkách jsem se chtěl projet venku po chodbě, ale v odchodu ze třídy mi spolužáci bránili, nastavovali mi nohy pod kola vozíku a drželi ho. Stávalo se, že mě rozjeli proti ostatním dětem a pustili mě do nich, až jsem některé porazil. Prosil jsem je, aby toho nechali, ale oni se jen smáli. Jindy si mě posílali sem a tam, vyvolávalo to ve mně hroznou bezmoc, křičel jsem, ale oni se řehtali jako koně. Někdy to nezvládli a vrazil jsem plnou rychlostí do zábradlí, až se mi na vozíku ohnuly stupačky. Také vyhrožovali, že mě pustí ze schodů, a nakláněli mě na nich.
Když jsem zůstal ve třídě, bouchali mi sáčky od pití u ucha. Chechtali se, že si držím uši a bojím se toho. Když viděli, jaký to má úspěch, přinesli spoustu balonků a s nimi to dělali ve velkém.
Když jsem se snažil dojít ke své lavici, tak jsem nechal vozík vzadu za lavicemi. Oni do něj kopali a křičeli: „Ta kriplkára tady překáží.“ A potom řvali na mě: „Vypadni odtud, my tě tady nechceme.“ Při hodině mi kluk za mnou často kopal do židle, někdy mi křídou pomaloval záda. Jednou z oblíbených zábav kolemsedících bylo, že mi naházeli papírky pod lavici s tím, že upozorňovali, jaký tam mám nepořádek. Běžné bylo, že mi na sedadlo vozíku rozmačkávali křídu.
V tomto školním roce to bylo od začátku ještě horší. Denně jsem slyšel nadávky „ty žide“, „my tě tady nechceme“, „debile“, „kriple“, „mrzáku“, „narodil ses v Černobylu“, „potrate z Motola“ atd. Po dvou měsících jsem šel do nemocnice. Operace mi pomohla, po návratu v březnu se mi podařilo zvládat chůzi o berlích, osvobodil jsem se od vozíku.
Trápení nastalo po mém návratu do školy. Když jsem se chtěl dostat do třídy, zavírali mi dveře před nosem. Nejsem tak obratný, bouchal jsem na dveře holí, poté otevřeli tak prudce, že jsem ztratil rovnováhu. Ubližovali mi však i jinými věcmi. Nevím, kdo to udělal, ale když jsem si chtěl sednout, židle se mnou spadla, měla totiž ohnuté nohy. Nebo mne pozdravili, a když jsem se na ně podíval, hodili mi spoustu papírků do obličeje se slovy: „My tě stejně zabijeme, seš ubožák, ty stejně nezvládneš chodit.“ Těžko se ve škole soustředím na učení. Jsem z toho smutný.
Závěr: Pro třídní učitelku byla informace o šikaně naprostý šok. Možnost šikany absolutně popírala. Spolupráce s ředitelkou a zástupcem ředitele byla naštěstí perfektní. Šikana byla odborně a bezpečně vyšetřena. Její léčba byla účinná. Chlapec byl přeřazen do vedlejší třídy, kde byly většinou dívky. Jeho maminka nám po nějakém čase řekla, že tam Honza rozkvetl jako růže. Bylo mu dobře. S jeho původní třídou se intenzivně pracovalo.
Kazuistika 2: Vnitřní pláč inkludované dívky (chci to ukončit)
Cíl společného vzdělání je krásný a náročný. Přítomnost dítěte s postižením v běžné třídě by měla prospět nejenom jemu, ale měla by být obohacením pro všechny žáky. Naplnit tento cíl se však vždy nepodaří. Jako odborník na řešení šikany je mou povinností upozornit na odvrácenou tvář inkluze.
Zpověď inkludované dívky
Já osobně se školy vyloženě bojím. Ráno je mi špatně a bolí mě hlava. Každé ráno se bojím vstávat, v noci skoro vůbec nespím a proklínám se, že musím do školy. Radši bych už nežila, mnoha lidem by se ulevilo. Když jsem ve škole, připadám si jako ve středu jezera, kde plavu, prosím o pomoc, ale všichni se jenom smějí. Nikdo mi nepomůže. Pomalu se potápím. Topím se a umírám. Chci plavat, ale nemám sílu. Chápu, že ostatním to přijde jako legrace, ale to, že uvnitř trpím, že umírám, že se topím, že se dusím, to nevědí. Ano, jednou dvakrát je to legrace, ale pokaždé mi to vezme kousek síly plavat.
Celé noci probrečím, spím hodinu nebo dvě. Bez spánku sílu nenaberu. Jenže když usnu, nemohu plavat... Hrozí, že se z toho psychicky zhroutím, ale co bych neudělala pro ostatní.
1. Šikana žáků s handicapem je bolestivý problém, který nesmí být přehlížen
Šikanování1) ve školách je závažně rozšířený fenomén, který způsobuje mnoho utrpení a bolesti. Tento fakt již nelze jednoduše zpochybnit tak, jako tomu bylo dříve. (Podrobnější informace o výskytu šikany na českých školách viz Kolář, 2011.)
1.1 Jak jsou na tom se šikanou inkludovaní žáci?
O tom se oficiálně nemluví. Přitom praxe ukazuje, že se tyto děti stávají obětí šikany častěji než žáci z běžné populace. Sám jsem řešil šikanu u všech typů handicapů a odlišností, které jsou zahrnuty v materiálech k inkluzi.2)
1.2 Drastická zjištění výskytu šikany u dětí s poruchami autistického spektra (PAS)
Průkazný a hodnotný je v tomto smyslu výzkum výskytu šikanování v rámci ZŠ a SŠ u žáků a studentů s poruchami autistického spektra (Bittmannová, Bittmann, 2016).3) Výsledky jsou tristní. Ukázalo se, že 70% dětí s PAS je ve škole a ve třídě šikanováno. Závěry některých zahraničních výzkumů jsou ještě dramatičtější (Dubin, 2009). Trápení těchto dětí ilustruje následující kazuistika.
Kazuistika 3: Suicidální tendence chlapce s PAS, zhroucení asistentky pedagoga
Maminka v dopise píše o šikaně svého syna, chlapce s PAS v 5. třídě. Vedení školy reagovalo na její naléhavou žádost o pomoc obranně, a nikoliv odborně. Matka uvádí: „Žáci Jirku nepřijali. Několik z nich ho napadalo slovně, ale i fyzicky. A to přesto, že s ním byla asistentka pedagoga. Napsali jsme vedení školy, kde jsme je informovali o šikaně syna a žádali o naléhavou pomoc.
Ředitelka nám po nějaké době odpověděla, že údajnou šikanu šetřili, nicméně nebyla potvrzena. Přitom nikdo nemluvil s Jirkou, s námi a ani s paní asistentkou, která u všech ataků byla přítomna. Nemáme žádný zápis, nic v ruce. Paní asistentka v tu středu řekla, že syn je na tom opravdu špatně, že mluví o sebevraždě a že ho máme hlídat, a rozplakala se. Další den zůstala na neschopence. Syn je tedy doma.“
1.3 Proč tomu tak je?
Nejdříve si odpovíme na otázku, kdo se může stát obětí šikany. Kdo je zvýšeně ohrožený šikanou? Za nepříznivých okolností se může stát obětí každé dítě. (To platí i o agresorech.) Nicméně existují děti, které jsou ohroženy šikanou více.
Za nejrizikovější faktor považuji u těchto dětí zvýšenou zranitelnost (vulnerabilitu) a odlišnost v rámci klíčových vlastností a norem skupiny. A to ve velké většině inkludované děti splňují - jsou zvýšeně zranitelné a často nápadně odlišné. Tuto realitu postihuje další kazuistika.
Kazuistika 4: Sexuální zneužití mentálně postižené dívky
Paní učitelka dostala do třídy dvě mentálně postižené dívky. Nikdo ji na to nepřipravil. Jeli na školu v přírodě, kde jednu z dívek spolužáci velmi brutálně sexuálně zneužili. Donutili ji k masturbaci, strkali jí tužku do přirození (vaginy) atd. Škola po zjištění této závažné skutečnosti rodiče neinformovala. Třídní učitelka prožívala silné pocity viny a následně se psychicky zhroutila.
2. Sociálněpsychologický pohled na šikanu dětí s handicapem
2.1 Kdo šikanuje inkludované žáky, jsou to nějaká monstra?
Na počátku položím závažnou otázku: Kdo šikanuje žáky s handicapem, kdo je schopen ubližovat bezbranným spolužákům - například spolužákovi, který je tělesně postižený a pohybuje se na invalidním vozíku? Připomeňte si kazuistiku 1, kterou jsem uvedl hned úvodu. Odpověď je důležitá pro naši pomoc při předcházení šikaně a jejím řešení.
Nejdříve malá vzpomínka na první setkání odborníků k tématu šikany v roce 1989. Slovutní profesoři psychiatrie zde prezentovali názor, že iniciátor šikany je anetický psychopat. (Naproti tomu oběť je astenický psychopat.) Zkrátka zlo odívali do hávu psychopatologie. Jistě to v některých případech platí. A skutečně se to tak může jevit, hlavně u starších a skoro dospělých útočníků. Nicméně ve skutečnosti iniciátoři šikany nejsou psychopati, lidé s poruchou osobnosti, ale v drtivé většině normální děti. (Kdybychom připustili, že to jsou psychopati, tak bychom se museli vzhledem k četnosti domnívat, že do našich škol jsou pečlivě vybíráni psychopati a většina normálních dětí má do školy vstup zakázán.)
Takže shrnu: Iniciátoři šikanování inkludovaných dětí nejsou monstra. Jsou to převážně normální žáci, snad jen více egoističtí a egocentričtí.
2.2 Šikana jako součást „obyčejných“ skupinových procesů - skupinové inkluze a exkluze
Řekli jsme si, že iniciátoři šikanování jsou většinou normální lidské bytosti. Co je to tedy za tajemné síly, které proměňují slušného žáka v brutálního útočníka šikany? Odpovědět je
náročné, chtělo by to více prostoru. (Koho tento problém zajímá, najde podrobnější informace v knize Nová cesta k léčbě šikany, Portál, 2011). Zde zmíním pouze jednu věc, která hraje důležitou úlohu ve spuštění šikany vůči inkludovaným žákům. Jsou to destruktivní, pozitivně neregulované procesy skupinové inkluze a exkluze, tedy procesů přijímání a vylučování ve školní skupině.
V počátku se zaměřím především na rizikový faktor odlišnosti.
2.3 Odlišnost dítěte je sama o sobě rizikem pro vznik šikany
V každé nové skupině, tedy i třídě, probíhají zákonité procesy. Skupina má svůj vývoj a své etapy. Během dvou měsíců se většinou zřetelně rýsuje vztahová struktura - role, pozice, vedení, moc atd. Kromě jiného se rodí a utvářejí nepsané a neformální normy skupiny. Tyto normy diktují, co si mají členové skupiny myslet a jak se mají chovat. Určují je žáci na vrcholu vztahové hierarchie. Tyto klíčové osobnosti také rozhodují, kdo je součástí skupiny - kdo do skupiny patří, ale i kdo je odlišný a do skupiny nepatří.
Ten, kdo je takto označen, má smůlu. Odlišnost není předem dána, je to především záležitost skupinové konstelace. Nicméně žáci se speciálními vzdělávacími potřebami mají významně větší šanci tuto kartu Černého Petra dostat.4) Skupina se proti odlišnému žákovi vymezuje a na jeho účet nelítostně upevňuje svou soudržnost - identitu (podobnost - patříme k sobě). Označeného žáka odsouvá na okraj a izoluje. Izolace většinou přerůstá v šikanu.
Ve druhé části článku popíšeme stadia šikany u žáka s handicapem. Ke každému stadiu načrtneme základní směr intervence, který respektuje vnitřní vývoj šikany. V závěru vysvětlíme, co lze udělat pro ochranu těchto dětí před šikanou.
1 Poznámka k terminologii: Školní šikana zasahuje inkludované žáky a studenty všech typů škol. Pro zjednodušení a přehlednost však budu mluvit pouze o dětech a žácích - s tím, že tyto pojmy zahrnují i studenty SŠ a VŠ, mladé lidi. Termín žák s handicapem bude zahrnovat i žáky nadané, kteří nemají handicap, ale existuje u nich podobně zvýšené riziko šikany jako u handicapovaných dětí. Všechny skupiny inkludovaných dětí pokrývá termín žák se speciálními vzdělávacími potřebami. Pro potřeby článku se však vždy nehodí.
2 Skupiny handicapů a odlišností, se kterými se počítá v materiálech k inkluzi: fyzický handicap, mentální handicap, zdravotní handicap, cizojazyčné dítě, sociální handicap, kulturní handicap, nadané dítě.
3 Ve školní praxi se asi nejčastěji setkáváme s diagnózami vysoce funkční autismus - dětský autismus, atypický autismus a Aspergerův syndrom.
4 Odlišnost se týká hlavně dvou oblastí: Žák může být odlišný na úrovni osobnosti a na úrovni plnění norem. Agresoři často tvrdí, že někoho šikanovali kvůli tomu, že je jiný, například z důvodu odlišné rasy. Rasové rozdíly mohou u někoho skutečně vyvolat strach a agresi. Nicméně hlubším zdrojem jsou podle mého názoru tendence člověka vytvářet nerovnost za účelem uspokojení svých sebestředných a sobeckých potřeb. Když není přítomna rasová odlišnost, děti si ji při „hrové“ šikaně vymyslí. (Podrobněji viz kapitolu Rasismus ve službách šikany v knize Bolest šikanování - Kolář, 2001, 2005.)