Sebevražedné chování dětí a adolescentů

Vydáno:

Sebevražedné chování se v dětském věku vyskytuje poměrně vzácně, jeho výskyt ale stoupá v době adolescence. V porovnání s ostatními věkovými skupinami je sice počet sebevražd u adolescentů nižší, avšak představuje jednu z nejčastějších příčin smrti.

Sebevražedné chování dětí a adolescentů
PhDr.
Katarína
Loneková
Ph. D.
katedra psychologie PedF UK v Praze
Suicidální chování je komplexní jev, který se vyskytuje v několika formách, a to od prchavých suicidálních nápadů přes kontinuální myšlenky na sebevraždu, sebevražedné tendence, sebevražedný pokus až po dokonanou sebevraždu (Koutek, Kocourková, 2003).
Sebevražedné myšlenky
se týkají přemýšlení nad smrtí. Můžou se pohybovat na škále od prchavých, neurčitých a nekonkrétních myšlenek na smrt bez úmyslu si ublížit až po přemýšlení nad aktuální sebevraždou. Jako neurčité, prchavé myšlenky se často objevují právě u adolescentů, kde můžou souviset s hledáním vlastní identity a smyslu života, které jsou pro toto životní období typickými vývojovými úkoly. Pro
suicidální jednání
jsou rizikové tehdy, pokud se objevují ve vysoké intenzitě, jsou těžko odklonitelné ( jedinec na ně myslí většinu svého času a není schopen je odklonit) a konkrétní (jedinec má konkrétní představu o sebevražedném aktu).
O
sebevražedných tendencích
mluvíme v případě, že jedinec má konkrétní představu sebevražedného aktu, plánuje ho a připravuje se na něj, podniká kroky k sebevražednému jednání; připravuje si například prostředky k ukončení svého života nebo píše dopis na rozloučenou.
Sebevražedný pokus
je definován jako každý život ohrožující akt s úmyslem umřít, ale bez letálního konce. Dokonaná sebevražda je vědomé a úmyslné dobrovolné ukončení života. Od dokonané sebevraždy je ještě potřeba odlišit sebezabití, u kterého chybí vědomý úmysl dobrovolně zemřít (např. smrt pod vlivem halucinací).
Dětský věk
Přemýšlení nad smrtí není pro dětský věk typické. K zaobírání se smrtí
dochází u dětí většinou v případě reálného setkání se se smrtí nebo s těžkým onemocněním či v případě, že se dítě stane svědkem těžké nemoci, umírání a smrti jiné osoby.
Počty dokonaných suicídií a suicidálních pokusů
jsou ve srovnání s ostatními věkovými obdobími ve věku 5 až 14 let nejnižší, kolem 1 % ze všech dokonaných sebevražd (Granello, Granello, 2007). V předpubertálním věku bývá suicidální chování častější u chlapců než u děvčat.
Pro toto vývojové období jsou
rizikovými faktory
sebevražedného chování přítomnost psychických symptomů a poruch (zejména deprese, ADHD), prožívání beznaděje, problémy v rodinném prostředí (konflikty mezi rodiči, násilí v rodině, abúzus návykových látek, týrání a sexuální zneužívání) a přítomnost psychopatologie v rodině (Granello, Granello, 2007; Pfeffer, 2000). Koutek a Kocourková (2003) dále uvádějí předcházející stresující životní události (např. ztráta), pocity strachu, nedůvěru v pomoc a možnost řešení.
K silným rizikovým faktorům patří sexuální zneužívání.
Dalšími rizikovými faktory jsou taky viktimizace a šikana ve škole (Granello, Granello, 2007). Dětské sebevraždy bývají více impulzivní a často se vyskytují bez předcházejícího plánování (Granello, Granello, 2007).
Adolescence
Adolescence je obdobím plným vývojových změn a vývojových úloh.
Hormonální změny, zvýšená míra sebereflexe a egocentričnosti můžou u části adolescentů vést ke zvýšené emoční labilitě, impulzivitě, negativním rozladám a pocitovým zvratům. Je to velmi citlivé období na rozvoj psychopatologických fenoménů, které můžou zůstat na pozadí emoční lability a negativních rozladů nerozpoznané a nediagnostikované (např. deprese), přičemž
neléčené psychické nemoci
(zejména deprese)
zvyšují riziko sebevražedného jednání.
V souvislosti s vytvářením vlastní identity a hledáním smyslu života se adolescenti zabývají otázkou smrti, přemýšlejí, co nastane po smrti apod.
Pro toto období bývají typické
přechodné myšlenky o smrti
bez tendence k suicidálnímu jednání. Avšak v případě, že se přidruží rizikové faktory, může být riziko suicidálního jednání vysoké. Suicidální ideace v adolescenci tak mohou být na jedné straně spojeny s vyvíjejícím se konceptem vlastní smrtelnosti, avšak na druhé straně mohou odrážet a indikovat závažný distres a ukazovat na riziko suicidálního jednání.
Právě tato protikladnost může někdy vést k
nerozpoznání nebo bagatelizování suicidálního rizika u adolescentů.
Emoční labilita s impulzivitou vedou k tomu, že dospívající přistoupí k sebevražednému činu poměrně impulzivně. Někdy může být poměrně rychlé přistoupení adolescenta k suicidálnímu jednání dáno nízkou hodnotou života. Pro adolescenci bývá typická ambivalence ohledně přání zemřít.
Dospívající si přeje zemřít, ale zároveň zůstat naživu.
V součinnosti těchto všech faktorů vzniká zvýšené riziko suicidálního chování. Přes uváděnou impulzivitu a možnost poměrně rychlého přistoupení k sebevražednému jednání nepřichází sebevražedný pokus obvykle z ničeho nic. Jak uvádějí Koutek a Kocourková (2007) sebevražednému pokusu často předchází tzv. presuicidální syndrom, který je charakterizován nejprve omezením zájmů, iniciativy, dysforickým laděním, časté jsou psychosomatické obtíže, přítomna bývá zejména depresivní symptomatika a poruchy chování.
Mezi nejčastěji uváděné
rizikové faktory suicidálního jednání u dospívajících
patří
přítomnost psychické poruchy
(nejčastěji deprese),
abúzus alkoholu a jiných drog, osamocenost
(dospívající, který se nachází na okraji vrstevnické skupiny, bez blízkých kamarádů nebo ve skupině jiných okrajových vrstevníků). Koutek a Kocourková (2006) uvádějí tyto zjištěné motivy sebevražedného pokusu ve věku 11 až 18 let:
 
konflikt v rodině,
 
partnerský konflikt,
 
studijní a pracovní problém,
 
problém s vrstevníky,
 
policejní vyšetřování,
 
problém ze sexuální oblasti.
Varovnými signály suicidálního jednání v období adolescence jsou především změny v chování, které se nejčastěji projevují těžkostmi ve škole, zhoršením prospěchu a izolací od vrstevníků. K dalším varovným znakům patří
změna nálady
(smutek, podráždění, stahování se do sebe, úzkost, únava, apatie), problémy s pozorností, změna spánku, chuti k jídlu. Varovný signál automaticky neznamená, že se dotyčný o sebevraždu pokusí, avšak měla by mu být věnována pozornost.
Protektivními faktory, které můžou v tomto období brzdit suicidální vývoj, jsou
dobré vztahy a podpora v rodině, dobré sociální schopnosti, sebedůvěra, schopnosti řešit problémy, chování směřující k vyhledání pomoci v případě objevení se problémů, dobrá sociální integrace, kvalitní vztahy s vrstevníky a dospělými.
Intervence
Přístup k sebevražednému jednání se odlišuje v závislosti na stadiu suicidálního chování.
Jiný přístup preferujeme v době sebevražedných myšlenek nebo tendencí, jiný při akutním ohrožení suicidálním aktem a jiný přístup volíme po proběhnutém suicidálním pokusu. Pro úspěšnou prevenci a odvrácení sebevražedného chování je potřeba
znát a zvážit rizikové a protektivní faktory
vztahující se k tomuto typu chování (Kotek, Kocourková, 2003).
Základem krizové intervence je
navázání kontaktu a komunikace, jejich udržování a rozvíjení. Je potřeba zvážit míru ohrožení sebevraždou
(přítomnost suicidálních myšlenek a jejich rizikovost, přítomnost suicidálních plánů). Sebevražedné myšlenky je důležité nepodceňovat a neinterpretovat jako volání o pozornost. Jejich přítomnost poukazuje na to, že dospívajícího napadají.
Neplatí mýtus, že ten, kdo o sebevraždě mluví, ji nespáchá.
Důležité je dát prostor emocím, povzbuzovat jejich vyjádření, neapelovat hned na rozum, člověk totiž přes emoce racionální argumenty „neslyší“, vyjádřit porozumění a zájem. Pečlivě nasloucháme a hledáme opěrné body ve vyprávění. Je dobré dát limity, ohraničit aktuální situaci, že nebude trvat „věčně“. Důležité je hledat společně alternativní řešení problémů a alternativy pro budoucnost, pro řešení budoucích problémů a krizí. Hledáme oporu v sociálním okolí. Pokud se jedná o přítomnost psychické poruchy, je důležité zajistit vhodnou péči. Na závěr opět posuzujeme psychický stav a nebezpečí pokračování nebo opakování sebevražedného jednání. Podle toho volíme další kroky. Je nutné zvážit ambulantní péči nebo
hospitalizaci. Vytváříme přesný plán, co bude následovat.
Při akutním ohrožení sebevražedným jednáním je cílem
zamezení sebepoškozujícímu jednání a odvedení postiženého do bezpečí.
Je potřeba zhodnotit aktuální situaci a odvrátit hrozící sebevražedné jednání (Koutek, Kocourková, 2003).

ZDROJE
 
GRANELLO, D. H., GRANELLO, P. F.
Suicide: An Essential Guide for Helping Professionals and Educators.
Boston: Pearson Education, 2007. 352 s. ISBN 0-205-38673-3.
 
KOUTEK, J., KOCOURKOVÁ, J. Sebevražedné chování: současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících. 1.vyd. Praha: Portál, 2003. 128 s. ISBN 80-7178-732-9.
 
KOUTEK, J., KOCOURKOVÁ, J. Suicidální pokus u dětí a dospívajících - motivy a rizikové faktory. Psychiatrie pro praxi. 2006, č. 3, s. 131-132.
 
KOUTEK, J., KOCOURKOVÁ, J. Některé charakteristiky suicidálního jednání u dětí a adolescentů. Československá psychologie. 2007, roč. LI, č. 1, s. 72-79.
 
PFEFFER. C. R. The suicidal child. New York: Guilford Press, 1986. 318 s. ISBN 978-0898626643.