Sebevražda. Můžete se s ní setkat?

Sebevražda, sebevražedné jednání, sebevražedné chování, sebevražedný pokus či suicidium jsou termíny, které se pojí s dobrovolným ukončením vlastního života. Jedná se o situaci, kdy člověk sám sobě způsobí zranění s vědomým úmyslem zemřít. Nejčastěji se vyskytuje u dospívajících, ale lze se s ní setkat i u dětí mladších. I v případě demonstrativního pojetí je třeba na suicidiální pokus nahlížet jako na realizovaný (skutečný) sebevražedný pokus a nesklouznout k bagatelizaci. Skutečná manipulace totiž spočívá v „pouhém“ předstírání sebevražedného pokusu.

Důvody, proč se děti a dospívající pokoušejí o sebevraždu, jsou různé - ať už se jedná o důsledky psychických onemocnění, například v podobě deprese, o dlouhodobě neřešené problémy v rodině, nebo o důvody méně pochopitelné, například neshodu mezi spolužáky. Někdy mohou děti též nadměrně citlivě reagovat na věci, které jsou v životě běžné a nejsou nijak závažné.

Eva je šestnáctiletá dívka z rodiny vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Její otec pracuje jako vysoce postavený manažer, matka podniká. Celá rodina se před dvěma lety přestěhovala na Nový Zéland. Eva je premiantkou a studuje zároveň na Novém Zélandu a v Čechách, kde má individuální vzdělávací plán. Od doby, kdy se rodina přestěhovala, začala trpět depresivními a silnými úzkostnými stavy a pocity osamění. Vše se zintenzivnilo v době, kdy byla v zahraničí znásilněna. V té době se přidala mentální anorexie, sebepoškozování, snaha o vlastní dokonalost a silná potřeba kontrolovat své myšlenky. Postupem času začala Eva trpět pocity, že je špatný člověk a že její život už nemá žádný smysl a nečeká ji žádná pěkná budoucnost. V těchto stavech se dvakrát pokusila spáchat sebevraždu pořezáním se a intoxikací léky, když byla na přezkoušení v české škole. Poprvé byla nalezena kamarády a podruhé si sama zavolala záchrannou službu. Teprve během hospitalizace na psychiatrickém oddělení a léčbě jejích úzkostných a depresivních pocitů se začal její stav zlepšovat. Dívka měla také podporu od své rodiny i svého přítele, což jí pomohlo začít lépe řešit své psychické potíže.

Lenka je šestnáctiletá dívka. Její otec je aktuálně ve výkonu trestu, matka čeká páté dítě. Dívka má s oběma rodiči konfliktní vztahy. Na psychiatrickém oddělení byla hospitalizovaná jednak kvůli opakovaným suicidiálním pokusům a jejich proklamaci, jednak kvůli výchovným problémům a agresivitě vůči matce, kterou se pokusila v době jejího těhotenství kopnout do břicha. Lenka má od dvanácti let nařízenou ústavní výchovu kvůli častým absencím ve škole, útěkům z domova a užívání návykových látek. Suicidiální pokusy realizovala intoxikací léky, vypitím hnojiva, skokem ze skály a pořezáním se. Nebezpečnost jejích pokusů byla zatím naštěstí malá a spíše s tendencí k dramatizaci. Lenka k nim říká: „Pokusila jsem se podřezat. Všechno na mě najednou spadlo - škola, rodina, přítel. Doma jsme se hádali, taky jsem nechodila do školy, nechodila domů a utíkala pryč za přítelem. Chtěla bych, aby mě soud zplnoletnil. Když se s někým nepohodnu, tak toho člověka seřvu nebo po něm něco hodím. Teď jsme se taky hádali, ale už toho na mě bylo moc a řekla jsem si, že se teda zabiju.“ Vzhledem k vysoké míře Lenčiny emoční lability a menší podpory ze strany okolí je ovšem riziko opakování suicidiálního pokusu v průběhu jejího života vyšší.

Sebevražednému pokusu předchází určitý vývoj. V první fázi nastává období, kdy se u dítěte začnou objevovat sebevražedné myšlenky a úvahy nad smrtí a možným ukončením jeho života. Ty se postupem času začnou stávat intenzivnější a intenzivnější, budou těžko odklonitelné a dítě se jimi bude zabývat stále častěji. Začne přemýšlet také o tom, jak by mohlo své suicidiální úvahy konkrétně zrealizovat. V této chvíli na něm pozoruje i okolí, že se s ním něco děje. Dítě je smutné, často rozladěné, unavené. Mohou se objevit různé psychosomatické obtíže, ale také může být výrazněji dráždivé a negativistické. Zájmy, které ho dříve bavily, opouští, přestává se věnovat svým běžným denním aktivitám a začíná se vyhýbat kontaktu a komunikaci s lidmi. V této době může také říkat, že by si přálo zemřít, že podle něj nic nemá smysl a že nevidí žádnou budoucnost.

Po období této psychické nepohody naopak nastává zlepšení nálady a celkové náhlé uvolnění. V této chvíli nejčastěji proběhne realizace sebevražedného pokusu. Dítě se již rozhodlo, jak své problémy vyřeší, a vymyslelo konkrétní plán a právě toto rozřešení a rozhodnutí se udává jako důvod náhlého zlepšení jeho psychického stavu po období zjevné nepohody. V tuto chvíli také okolí dítěte nejméně předpokládá, že by dítě spáchalo sebevražedný pokus. Tento vývoj může trvat několik týdnů i měsíců, ale v některých případech i hodin či dnů. Je třeba ovšem zdůraznit, že i zkratkovitému a náhlému sebevražednému pokusu předchází suicidiální fantazie. Z nesuicidiálního dítěte se suicidiem ohroženým nestane žádný žák během několika hodin, ale vždy se jedná o určitý proces.

Pro pedagogy je důležité především vědět, že se ve své třídě nemusejí tématu smrti a sebevraždy obávat. Naopak se v těchto případech doporučuje co největší otevřenost. Důležité je nebát se toto téma ve třídě otevřít. Dětem, které nejsou suicidiální, nelze „vnuknout“ tuto myšlenku, a naopak dětem, které jsou suicidiem ohroženy, tak umožníte mluvit o jejich pocitech. I když o možné sebevraždě děti nahlas nemluví, jsou úvahy o ní předmětem jejich každodenních myšlenek a možnost začít o nich mluvit u nich může významně snížit vnitřní napětí, které prožívají, a okolí to umožní zareagovat na riziko suicidia. Hlavně tím ale pedagog zabrání tabuizaci tématu.

V případě akutně hrozícího suicidiálního pokusu dítěte ve třídě je nutné pokusit se zamezit sebepoškozujícímu jednání, odvést dítě do bezpečí a volat rychlou záchrannou službu. Při kontaktu s dítětem je třeba být plně emočně angažovaný, naslouchat mu a věřit, že mu můžete svým zájmem pomoci. Vhodné je ponechat dítěti prostor pro emoce, pláč, ale často i hněv, protože v těchto chvílích je prožívání dítěte či dospívajícího zvýšeně emotivní. Je možné se s ním také bavit o tom, co se mu stalo, jak si myslí, že mu jeho čin pomůže, ale také je možné si s ním promluvit například o tom, co bude po smrti. V těchto chvílích lze vymyslet také krátkodobý detailní plán toho, jak může své potíže vyřešit jinak, a je možné nabídnout mu vlastní pomoc. Práce s dítětem by v tom okamžiku měla být trpělivá, nespěchající, provázející jej krůček po krůčku a udržující aktivní tón v hlase. Nejdůležitější je v tom momentě věřit sám sobě, že dítěti můžete pomoci.

V kontaktu s akutně sebevražedným dítětem se pouze nedoporučuje jej moralizovat či jinak apelovat na morálku, podceňovat jeho problémy a slibovat mu, že udržíte tajemství.

ZDROJE