V posledních letech Linku bezpečí kontaktuje kvůli sebepoškozování okolo 300 dětí a dospívajících ročně. Problematika záměrného sebepoškozování je odborné veřejnosti poměrně známá, avšak chybějí statistiky, které by nám zodpověděly, jak rozsáhlým problémem je záměrné sebepoškozování. V České republice se žádné statistiky nevedou, statistická data nevedou ani psychiatrické léčebny či ambulance. V tomto ohledu se jedná o latentní problém, o kterém by se mělo začít mluvit.
Sebepoškozování u dětí a dospívajících
Mgr.
Kateřina
Schmidová,
vedoucí Rodičovské linky
Na sebepoškozování je možné si vytvořit závislost, která by měla být včas odhalena. Zároveň se mezi vrstevníky může jednat o návodné chování, tj. děti se mohou učit, jak své problémy řešit sebedestruktivním způsobem. Domnívám se, že je potřeba začít mluvit s dětmi o sebepoškozování především v rámci preventivních programů na školách.
Záměrné sebepoškozování definujeme jako úmyslné ubližování vlastnímu tělu bez záměru zemřít. Vyskytuje se nejčastěji v adolescenci, okolo 14 let věku. Sebepoškozování je nejčastěji přítomno u jedinců bez jasné psychopatologie. Jedná se o tzv. dysfunkční copingovou strategii, která umožňuje ventilovat nepříjemné emoce, snižovat pocity úzkosti a napětí, vzteku a obav. Jinak může být sebepoškozování projevem posttraumatické stresové poruchy a diagnostikované hraniční poruchy osobnosti. Za hlavní formy tohoto autoagresivního chování můžeme považovat sebeřezání, sebepálení, sebetlučení, pravidelné předávkování, propichování kůže atp.
Motivace k sebepoškozování
Sebepoškozování je velmi intimní, individuální problém, takže i motivace k tomuto chování se liší od dospívajícího k dospívajícímu. Někdy je důvod k tomuto chování pouze jeden, jindy sebepoškozování plní několik funkcí. Krieglová (2008) předkládá několik následujících motivací:
a)
Jednou z motivací je okamžité uvolnění tenze nebo snaha přebít psychickou bolest bolestí fyzickou. To znamená nepříjemný psychický stav a emoce, které jsou dle sebepoškozujícího jinak neovlivnitelné, na chvíli překrýt, utlumit či zastavit fyzickou bolestí, která je pro něj lépe zvladatelná.
b)
V případech dospívajících, kteří byli sexuálně zneužíváni, slouží záměrné sebepoškozování k tzv. očistění, zbavení se pocitů hanby a viny, které jim zneužití přineslo.
c)
U jedinců, kteří prožívají depersonalizaci a derealizaci (neschopnost cítit sám sebe, své tělo), může sebepoškozování potvrdit jejich existenci a potlačit pocit prázdnoty, tj. jde o potvrzení, že jsou ještě na živu a mohou něco cítit.
d)
Sebepoškozování může také plnit funkci testování hranice u druhého člověka za účelem vynucení jeho jakékoliv reakce. Může být prostředek manipulace druhými, pokud např. hrozí opuštění či jedinci není dána dostatečná pozornost.
e)
Sebepoškozující se dospívající mají ve své osobní historii velice často nějaký silný traumatický zážitek v oblasti psychického, tělesného týrání nebo chaotických rodinných poměrů. Pokud dítě nemá prostor vyjadřovat své bolestivé a negativní zkušenosti a emoce, může se často uchylovat k sebepoškozování.
f)
V neposlední řadě může být sebepoškozování výrazem příslušnosti k nějaké skupině či subkultuře. Není vždy úplně jasné, co je prvotní, zda sebepoškozování a poté příslušnost ke skupině, nebo příslušnost ke skupině a následné sebepoškozování.
Projevy sebepoškozování u dospívajících
Pedagogové si mohou ve školním prostředí všímat různých varovných signálů. Žák, který se sebepoškozuje, má velmi často pochybnosti o sobě, považuje se za neschopného a má velmi nízkou sebeúctu. Může často opakovat, že „je k ničemu“ a že je dobré „od života mnoho nechtít“. Trpí častými emočními výkyvy (především smutek, strach, zlost) a má obtíže v jejich zvládání. Může mít na sobě nevysvětlitelné modřiny a rány. Z toho důvodu nosí dlouhý rukávy a nohavice (v chladném i teplém počasí). Často využívá lhaní, skrývání se, vymýšlení nejrůznějších záminek a historek, když je nějaké zranění objeveno. Sebepoškozování může být spojeno s dalšími obtížemi, např. poruchami příjmu potravy, užíváním návykových látek nebo psychickými poruchami (zejm. deprese). V některých případech je sebepoškozování spojeno s oblibou radikálních módních a hudebních stylů.
Komunikace učitelů s dospívajícím, který se sebepoškozuje:
1.
Je důležité se nesnažit okamžitě vyřešit problém a uvědomit si, že skoncování se záměrným sebepoškozováním je dlouhodobý proces a závisí především na dospívajícím samotném a na přístupu jeho rodičů. Ultimáta ani rychlá řešení nefungují.
2.
Je přirozené, že můžete jako učitelé cítit hněv, vztek, být v šoku, mít tendenci dospívajícího odsoudit nebo prožívat frustraci z toho, že nevíte, jak mu pomoci. Při samotné komunikaci s dospívajícím byste ale neměli reagovat pod vlivem těchto intenzivních emocí.
3.
Mluvte v klidu, více naslouchejte a nepodsouvejte dospívajícímu svůj názor na situaci. Vyjádřete své přijetí a obavy, ale bez vyslovování závěrů, udílení rad, poučování či srovnávání s vlastním životem či s životy vrstevníků. Neptejte se ho např. „Proč to děláš?“ nebo „Proč jsi to udělal?“.
4.
Oceňte dospívajícího, že s vámi o tak intimním problému mluví.
5.
Poraďte se o konkrétní situaci s odborníkem (školní psycholog, na Rodičovské lince).
6.
Sděluje-li dospívající své pocity o tom, že chce zemřít, či má dokonce sebevražedný plán nebo vážné zranění, je důležité okamžitě vyhledat odbornou péči.
7.
Pokud zjistíte souvislost s jiným závažným chováním ohrožujícím jeho bezpečí (týrání, zneužívání, domácí násilí atd.), zajistěte dotyčnému potřebnou péči, především přivoláním sociálního pracovníka z oddělení sociálně-právní ochrany dětí.
8.
O situaci vždy informujte rodiče. A to i přesto, že se vám podaří o sebepoškozování s dospívajícím otevřeně mluvit a vytvořit atmosféru důvěry, ale on je v odporu k nabídce účinné pomoci či vás zavazuje tajemstvím (tj. „že to nesmíte nikomu říct“).
a)
Rodičům žáka je v každém případě potřeba předat informaci, že se u jejich dítěte projevují signály sebepoškozování.
b)
Sdělte jim, že se jedná o situaci, která vyžaduje kontaktování odborné pomoci.
c)
Seznamte rodiče s vhodnými formami pomoci a předejte jim kontakty na příslušná zařízení. Pokud to vaše spolupráce s rodinou umožňuje, domluvte se na vzájemné zpětné vazbě o vývoji situace.
d)
Pokud rodina nespolupracuje a sebepoškozování trvá nadále nebo má i přes vámi uskutečněná opatření závažný charakter, poraďte se o situaci s kolegy, odborníkem, případně kontaktujte oddělení sociálně-právní ochrany dítěte příslušného obecního úřadu v místě bydliště dospívajícího.
Možnosti odborné intervence
Vzhledem k tomu, že motivace dospívajících jsou rozdílné, musí být systém péče pro ně pochopitelný a dobře naplánovaný. Je důležité zjistit, co dospívajícího k sebepoškozování vede, a funkci, kterou sebepoškozování v jeho životě plní. Rodiče můžete motivovat pro psychologickou či psychiatrickou intervenci, hospitalizaci nebo sociální intervenci. V rámci psychologické intervence se osvědčuje individuální terapie (především kognitivně-behaviorální) či rodinná terapie, skupinová terapie by měla být spíše doplňková.
ZDROJE
-
KRIEGELOVÁ, M. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-2333-4.
-
SCHMIDOVÁ, K. a R. ŠMEJKALOVÁ. Mapa pomoci aneb Jak pomoci dětem, které něco trápí nebo jim dospělí ubližují. Praha: Scio, 2013.