Rovný přístup ke vzdělání a zajištění podpory při výuce a poskytování školských služeb je patrně nejožehavějším tématem stávajícího českého školství. Trend je v tomto ohledu jasný: ve stále vyšší míře vyžadují zákonní zástupci dětí se speciálními potřebami jejich zařazení do „běžného“ vzdělávacího proudu a jejich vzdělávání v kolektivu dětí bez speciálních potřeb. Tomuto trendu odpovídají nejen principy uvedené ve školských předpisech,1) ale i mezinárodní závazky České republiky.2) Podle nich je právem každého dítěte, bez ohledu na jeho případné postižení, aby se vzdělávalo pokud možno v co nejbližší, kvalitní škole, která je maximálním způsobem začlení do kolektivu s ostatními.
Ne všechny české školy s inkluzí souhlasí, přičemž opakovaně argumentují nevhodně nastavenými podmínkami i vlastní nepřipraveností na tak zásadní změny. Zvyšuje se počet souvisejících sporů a některé z nich končí i u soudu. Právně vzato je třeba poznamenat, že přesvědčení o nepřipravenosti podmínek nebo nezkušenosti pedagogů de iure nemohou být argumentem pro nepřijetí žáka se speciálními potřebami ke vzdělávání – a to nejen k základnímu vzdělávání, ale také k dalším stupňům vzdělávání, dokonce i v případě nepovinných segmentů vzdělávacího systému.
Pojďme si přiblížit aktuální rozhodovací praxi v této oblasti, neboť je podstatné, jaké mantinely dávají školám soudy a další rozhodovací orgány. Pozornost je přitom třeba věnovat nejen českým rozhodnutím, ale i mezinárodním, neboť i ta jsou pro český vzdělávací systém relevantní. Pokud Evropský soud pro lidská práva (dále také jako „štrasburský soud“) odsoudí jinou zemi pro určitý postup nebo nečinnost, je patrné, že srovnatelným způsobem by soud rozhodl i v případě, že by se na něj obrátil stěžovatel namítající postup některé z českých vzdělávacích institucí. Protože v českém školství je diskutovaným v tomto smyslu hlavně vzdělávání dětí národnostních menšin a dětí se zdravotními znevýhodněními, budeme se nyní věnovat právě těmto dvěma tématům.
1. Přetrvávají v českém školství určité nerovnosti?
Vedle otázky integrace dětí s různými zdravotními znevýhodněními, které budu věnovat pozornost v následujících částech tohoto příspěvku, je snad nejčastěji skloňovanou problematikou v rámci inkluze otázka vzdělávání dětí národnostních menšin, dětí cizinců a migrantů, případně dětí s odlišným mateřským jazykem.3) Neblahý stín na tuto tematiku vrhl před 12 lety štrasburským soudem vynesený rozsudek proti České republice4), jímž soud vyslovil, že český vzdělávací systém je diskriminační vůči dětem romského původu. Ačkoli i vůči jiným zemím se štrasburský soud vyjádřil následně obdobně, tedy že nezajišťují romským dětem rovné šance, mezi českými pedagogy dodnes vzbuzuje naplnění výše uvedeného rozsudku negativní odezvu. Dnes již nepřetrvává zmíněná praxe, tedy děti nejsou kvůli svému původu neoprávněně zařazovány do speciálního segmentu škol.
Bolavým místem – samozřejmě nejen českého – školského systému je však skutečnost, že valná většina romských žáků je vzdělávána odděleně od dětí neromských. Zde by bylo možné namítnout, že oddělené vzdělávání nutně nemusí znamenat méně kvalitní vzdělávání, ovšem z právního i pedagogického hlediska je tento jev problematický. Ředitelé škol jednak smějí coby vykonavatelé veřejné správy činit výhradně to, co jim zákon umožňuje, a školské předpisy oddělení žáků na zákl