Téma poruch příjmu potravy již není v dnešní době tabuizované. Veřejnost tak má určité povědomí o tom, co si pod tímto termínem představit. Přesto se však stále setkáváme s poměrně malou informovaností ohledně podstaty tohoto onemocnění, s předsudky, s odsuzováním, nesprávným pochopením a uchopováním tohoto duševního onemocnění. To se pak odráží i v přístupu k těm, kteří některou z forem poruch příjmu potravy trpí. Nesprávným přístupem můžeme velmi snadno zhoršit průběh onemocnění, a to i přesto, že se nemocnému snažíme upřímně pomoci. To by měli mít na paměti všichni ti, kteří pracují s „rizikovými“ skupinami, tedy především s dospívajícími a mladými dospělými.
Role školy u žáků s poruchou příjmu potravy
PhDr.
Pavlína
Hlaváčová,
školní psycholožka na ZŠ v Pardubicích
Krátce k poruchám příjmu potravy
Pokud zazní „porucha příjmu potravy“, ve většině případů se lidem vybaví obrázek vyhublé dívenky, která odmítá jíst, nebo stejně hubené dívky, která po jídle odbíhá na záchod, aby snědené jídlo vyzvracela. Možnost pomoci takovému člověku je pak často spatřována v citlivém přístupu, „pochopení“ a nabídnutí pomoci (často ve formě „popovídání“), po které nemocný pochopí, že je nemocný, nechá se přesvědčit, aby jedl, a tím se uzdravil. Citlivý přístup namístě jistě je, ale v případě pomoci takto nemocnému člověku není dostačující, jelikož se jedná o psychické onemocnění.
Rozlišit, o jakou formu poruch příjmu potravy se jedná, není pro laika snadné. Často ale ani pro odborníky, jelikož „čisté“ a vyhraněné formy poruch příjmu potravy jsou spíše výjimkou, častěji se setkáváme právě s kombinací několika, kdy jedna, druhá či další dočasně převládá. Určení diagnózy ale v praxi není to nejdůležitější, důležité je hlavně znát a naučit se rozpoznávat, že něco není v pořádku. Proto je třeba, abychom se v této problematice dále vzdělávali. „Páchání dobra“ bez dostatečného vědění je totiž stejně tak nebezpečné jako přehlížení problému i jeho příznaků.
V následující kazuistice představuji případ jedné středoškolačky, u které právě přístup okolí významně ovlivnil rozvoj a průběh poruchy příjmu potravy.
Případ Anety
S Anetou jsem se setkala v rámci pravidelné psychologické poradny na střední škole. Toho času navštěvovala 3. ročník čtyřletého gymnázia, studovala s výborným prospěchem, neměla kázeňské problémy ani větší potíže v kolektivu. O psychologickou pomoc požádala ředitelka školy na základě informací od třídní učitelky, která měla podezření na poruchu příjmu potravy, a také na základě rozhovoru s Anetinými rozhořčenými rodiči, kteří si stěžovali na přístup paní učitelky.
Z rozhovoru s třídní učitelkou vyplynulo, že si Anetiných problémů všimla na vícedenním školním výletě. Aneta měla dle sdělení paní učitelky problém jíst spolu s ostatními dětmi. Měla s sebou své „vlastní“ potraviny, které jedla namísto objednané polopenze. Vše zdůvodňovala tím, že doma jedí jinak a zdravěji. Paní učitelka se dále zaměřila na její jídelní zvyklosti. Všimla si mimo jiné i toho, že svačí velké množství zeleniny nebo jeden kus ovoce. Ve snaze přijít na případné potíže s jídlem ji začala bedlivě sledovat. Často se držela v její blízkosti, kontrolovala a zapisovala si, co ten den jedla. Několikrát se jí cíleně pokusila nabídnout nějakou sladkost, kterou Aneta většinou odmítla. Pokud ji přijala, pobízela ji paní učitelka neustále, aby sladkost ihned snědla.
Učitelka si také vzala bokem několik Anetiných kamarádek, od kterých se pokusila zjistit další informace ohledně toho, co Aneta jí a zda po jídle nechodí zvracet. Domluvila se s nimi, že po zbytek výletu ji budou „hlídat“ a učitelku informovat. Vysvětlila jim, že je Aneta pravděpodobně nemocná, že za to nemůže, ale že jí musejí společně pomoci.
Toto tajné „sledování“ poté vyvrcholilo u večeře, ke které byl řízek a bramborový salát. Aneta se v jídle dle slov paní učitelky „pošťourala“ a chtěla jej odnést. Pravděpodobně nebyla jediná, ale paní učitelka, která měla podezření na anorexii, v tomto chování viděla jasný příznak nemoci. Proto si nad Anetu stoupla a nařídila jí, aby večeři dojedla. Aneta se rozbrečela, na což paní učitelka reagovala hlasitým prohlášením, že ví, že má problémy s jídlem, ale právě proto večeři dojí. Aneta se v tu chvíli cítila velmi poníženě, což ovlivnilo i její vztah k paní učitelce. Tento negativní zážitek poté sehrál roli při snaze učitelky se jí přiblížit, získat její důvěru a pomoci jí.
Paní učitelka na základě toho, jak Anetu a její rodinu znala, nabyla dojmu, že rodiče na Anetu nemají čas, a proto o jejích problémech nevědí a nedokážou jí pomoci. Rozhodla se tedy vzít iniciativu do svých rukou a s Anetou si promluvit. O jedné přestávce si ji proto zavolala do kabinetu a sdělila jí, že ví, že na ni maminka nemá čas, a že je jí to jistě líto, ale že je tu ona, učitelka, aby jí, pomohla. Dále Anetě řekla o svém podezření na anorexii a jako „důkaz“, který ji měl přesvědčit o tom, že je názor paní učitelky správný, jí pak ukázala své zápisky ze školního výletu včetně výpovědí kamarádek. Aneta se v kabinetu psychicky zhroutila a ten den musela odejít z vyučování domů. Další dny do školy odmítala chodit, vymlouvala se na bolesti hlavy, simulovala nemoc včetně zvýšené teploty.
Rodičům se Aneta svěřila až poté, kdy již nebylo vyhnutí a do školy se musela vrátit. Řekla jim, co se ve škole a na výletě stalo. Přirozeně se cítila velmi poníženě a ze strany kamarádek podvedeně. Měla na paní učitelku vztek a začínala k ní cítit nenávist. Rodiče reagovali velmi rozhořčeně. Jejich zlost však byla oprávněná, jelikož je učitelka neinformovala, ale sama bez jejich vědomí řešila situaci, čímž zásadním způsobem narušila soukromí rodiny. Rodiče si tedy šli na paní učitelku stěžovat, dokonce žádali přestup Anety na jinou školu. Paní učitelka se též cítila dotčená, jelikož se snažila Anetě pomoci a jednala v dobré víře a v domnění, že rodiče nejsou k takové pomoci kompetentní.
Pomoc školního psychologa
Při prvním sezení byla Aneta zpočátku nedůvěřivá. Měla velké obavy, že se něco z toho, co zde řekne, dozví paní učitelka. Z rozhovoru s ní vyplynulo, že ji nejvíce zasáhlo právě sdělení paní učitelky, že na ni rodiče nemají čas. Sama tento pocit neměla a učitelčino hodnocení vnímala jako narušení rodinné intimity. Dále mluvila o jídelních zvyklostech v rodině, které byly opravdu odlišné od těch „běžných“. Rodina preferovala životní styl s četným sportovním vyžitím, lehkou stravou, sladkosti byly spíše vzácností než běžným jídelníčkem. K situaci na výletě se Aneta vyjádřila tak, že měla pořád hlad, proto ujídala mrkev a ovoce během dopoledne a odpoledne.
Nabízené sladkosti moc nechtěla, protože se u nich doma běžně nesvačí. Párkrát si prý sladkost vzala a snědla ji, aby paní učitelku neurazila, ale paní učitelce to bylo stále málo a nutila ji jíst sladké pořád dokola. Konstatovala, že nikdo tolik sladkého nejedl a že ani ve škole si nikdo nic takového na svačinu nenosí. Všimla si i toho, že ji paní učitelka sleduje a bylo jí to velmi nepříjemné. Snažila se od ní držet co nejdál, ale dle jejích slov ji „pronásledovala na každém kroku“. To Aneta vnímala jako narušování osobního prostoru. Doslova uvedla: „Nemohla jsem se ani bavit s holkama, protože mi pořád stála za zadkem. A s klukama už vůbec ne. Bylo to hrozné. Připadala jsem si jako vězeň a vůbec jsem si výlet neužila.“
Naštvaná byla i na své kamarádky, měla pocit, že ji podrazily, když na ni „donášely“. Nemohla jim to odpustit. Ale i její kamarádky se cítily dotčeně - snažily se jí přece, jak je paní učitelka požádala, pomoci. Tím se tlak na Anetu ještě zvýšil, ve škole se cítila nepříjemně a opuštěně. Z dalších rozhovorů pak vyplynulo, že Anetin vztah k jídlu opravdu nese známky poruchy příjmu potravy. Ovšem spíše ve smyslu ortorexie, tedy patologické posedlosti zdravou výživou, která byla podmíněna životním stylem rodiny. Terapii jsme tedy zahájily v úzké spolupráci s rodinou.
Komplikovaná role pedagoga
Co tedy bylo špatně, když všichni jednali v Anetině zájmu, a podezření paní učitelky, že Anetino chování nese známky poruchy příjmu potravy, bylo oprávněné? Paní učitelka si velmi dobře všímala příznaků, které poukazovaly na možnou potíž. V případě problémů s jídlem se však nemusí vždy jednat právě o anorexii nebo bulimii. Chyběla jak informovanost, tak povědomí o vhodném přístupu. Paní učitelka také jednala pouze na základě svých domněnek - chyběly relevantní informace o rodině, jejím životním stylu, zvyklostech, rodinném prostředí a způsobu výchovy. Též snaha vypátrat známé příznaky anorexie, která vedla k nadměrnému sledování Anety, a dokonce zapojení kamarádek do „vyšetřování“, vedla pouze ke stupňování averze a nedůvěry k paní učitelce. Rovněž veřejné poukazování na možné trable jak v případě promluvy paní učitelky nad řízkem při večeři na školním výletě, tak v případě sdělení tohoto podezření jejím kamarádkám celkovou situaci zhoršilo. Nešťastné pak bylo v první řadě rozhodnutí paní učitelky, že vezme situaci do svých rukou a Anetě pomůže.
Vždy je dobré všímat si odlišného nebo neobvyklého chování, které může poukazovat na problém. To však nesmí přejít do formy „vyšetřování“. Dospívající jsou neobyčejně citliví, vnímaví a zranitelní. Pokud budeme porušovat jejich soukromí nebo na ně vyvíjet nátlak, velmi brzy se postaví do opozice a začnou s námi „bojovat“. Tím pak ovšem ztrácíme jejich tolik potřebnou důvěru. Poptat se Anetiných kamarádek také nebylo chybným krokem, jelikož jejich informace nám mohou pomoci problém zmapovat. Jejich zapojení do jejího sledování však již vhodné nebylo, zvláště pak kvůli narušení přátelských vazeb. Namístě je pak i vyhnutí se tzv. značkování, tedy přímému sdělení, že Aneta je (nejspíše) anorektička.
V každém případě měla paní učitelka po návratu z výletu informovat o svých poznatcích rodiče, nejlépe na předem sjednané schůzce (informování u autobusu nebo na chodbě ve škole nemívá požadovaný efekt). Dále by rodiče měli dostat informace o možnostech pomoci, měli by být například odkázáni na školního psychologa, případně na pedagogicko-psychologickou poradnu nebo jiného psychologa. Rozhodnutí o dalším postupu je však již pouze v kompetenci rodičů samých.
Závěr
Výše uvedená kazuistika je jen jedním z mnoha případů, kdy snaha pomoci bez dostatečné informovanosti a bez vhodně zvoleného postupu vede spíše ke zhoršení situace než ke skutečné pomoci. Pedagogové jsou často vybaveni informacemi o anorexii a bulimii, zejména pak o jejich příznacích. Chybějí jim však jak informace o dalších poruchách příjmu potravy (jako například ortorexie v tomto případě), tak informace o podstatě onemocnění, které by pomohlo lépe pochopit nemocného a tím i zvolit vhodný postup. Především to, jak v případě podezření na poruchu příjmu potravy postupovat, by pak mělo být tématem pro vzdělávání pedagogů. Neinformovanost totiž obvykle vede ke dvěma extrémům - nevhodnému přístupu nebo ignorování a přehlížení problému. Oboje pak má negativní dopad na zdraví a psychický vývoj dítěte, které by mělo být na prvním místě.
POZNÁMKA REDAKCE
V předchozích číslech Školního poradenství v praxi naleznete příspěvky věnující se aktuálním formám poruch příjmu potravy (Adonisův komplex, ortorexie atd.). Viz online archiv časopisu.