Rok I.

Možná se titul ROK I. může zdát zvláštní, ale pro mě je zcela výstižný. Slíbila jsem nakladatelství Pasparta novou publikaci. Byli jsme v podstatě dohodnuti, o čem bude. Nakonec ale vznikla trochu jiná kniha. Pokusila jsem se v ní zhodnotit průběh prvního roku zavádění společného vzdělávání, pro nějž se na veřejnosti často používá slovo inkluze, do praxe. V průběhu tohoto období se školský zákon a některé jeho prováděcí předpisy dočkaly dalších změn, které s tímto tématem souvisejí. Přestože nevyvolaly takovou vlnu zájmu ani podobně bouřlivé diskuse, jsou v určitém smyslu přelomové. Navíc se společného vzdělávání týkají. V názvu se proto objevuje časová jednotka, tedy rok, ale také I. To může čtenář chápat jako první písmeno slova inkluze (nebo také integrace). Stejně tak jej ale lze považovat za číslo jedna napsané římskou číslicí. Legislativní změny či jejich aplikace do praxe totiž proběhly ve školním roce 2016/2017. Ten je tedy z tohoto úhlu pohledu prvním rokem – tedy rokem jedna – I.

Východisko pochopitelně tvoří změny v § 16 školského zákona a nově vytvořená vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Ty jsou obecně vnímány jako inkluzivní a vyvolaly celou řadu mnohdy velmi emotivních reakcí odborné i laické veřejnosti. Právě takové vnímání bohužel vedlo i k tomu, že některá ustanovení novelizovaných předpisů byla občas vykládána částečně, nebo dokonce zcela mylně. Právě takovým interpretacím je věnována jedna z kapitol publikace. V ní se snažím na některé mylné výklady upozornit. Zároveň se pokouším vše uvést na pravou míru. Na tomto místě je však třeba upozornit, že v poslední době došlo v uvedené vyhlášce k významným změnám a další se ještě připravují; jistě budou předmětem mnoha dalších publikací.

Ano. Všechna ale podle mého názoru bezprostředně souvisejí se společným vzděláváním. Často se netýkají „klasických“ žáků se speciálními vzdělávacími potřebami tak, jak tuto skupinu vnímá veřejnost. Mám na mysli především žáky cizince a české žáky, kteří se vzdělávají v zahraničí. Této problematice se věnuje § 20 školského zákona, který se právě ve sledovaném období dočkal vskutku revoluční změny. Zatímco původně pojednával pouze o žácích cizincích, v rámci legislativních změn se skupina rozšířila. Nyní se v ní řeší všichni žáci, kteří získali vzdělání v zahraničí. Zmíněný paragraf se tedy nyní vztahuje i na české občany studující v zahraničí.

To bezesporu ano. A je za ním vidět i dlouhodobé úsilí mnoha lidí v Čechách i v zahraničí. České děti žijící a studující v zahraničí totiž byly považovány za běžné žáky. Nyní je na ně pohlíženo trochu jinak, protože mnozí legislativci pochopili jejich specifickou situaci. Bohužel se však objevilo i jisté „ale“… Novelizované znění § 20 školského zákona totiž obsahuje ustanovení týkající se přijímacího řízení na střední školy, které de facto znemožňuje uspět většině uchazečů z uvedené skupiny.

Abychom však nebyli jen negativní, českých dětí v zahraničí se týkají také změny ve vyhlášce č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, v platném znění. Doposud totiž platilo, že všichni občané České republiky žijící v zahraničí museli být v rámci plnění povinné školní docházky zapsáni v tzv. „kmenové“ škole, tedy základní škole na území ČR. Nově byl zaveden alternativní způsob – tedy registrace těchto jedinců na MŠMT.

Pokouším se. Připomínám také nově zavedený povinný poslední rok předškolního vzdělávání, novinky týkající se zápisu do první třídy. Ty jsou podle mě velice důležité a prolínají se i s již zmiňovanými tématy, například právě se vzděláváním českých žáků v zahraničí. V jejich případě ředitelé základních škol vyžadovali, aby byli fyzicky přítomni na zápisu do první třídy, což nebylo v mnoha případech z nejrůznějších důvodů možné. Nyní je ve zmíněné novelizaci vyhlášky uvedeno, že žák se nemusí účastnit zápisu. Ráda bych však také připomněla, že se změnil i termín zápisu do první třídy. Nyní se již v souladu s legislativou nekoná v lednu, ale až v dubnu příslušného roku. A tak bych mohla pokračovat dál… Zároveň bych ale ráda připomněla, že v knize monitoruji jen vybrané změny ve školské legislativě. Rozhodně se tedy nejedná o text v tomto směru vyčerpávající.

Ano, je, ale pracuji s nimi trochu jinak než ve svých předchozích publikacích. V knize totiž najdete kapitolu Ze života žactva, která obsahuje osm příběhů či, chcete-li, kazuistik. Jde o popisy části vzdělávací cesty žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, žáků cizinců i českých dětí, které se dříve vzdělávaly v zahraničí. Jejich úkolem je na konkrétních příkladech ukázat jednotlivé legislativní změny, jejich potřebnost a jejich aplikaci v praxi. Pokud jde o ukázky dokumentů ze školní praxe, ty jsou v publikaci také a pevně doufám, že pomohou čtenářům vyřešit administrativní a jiné potíže.

Odpověď na tuhle otázku není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Především se domnívám, že je vždy třeba jednat v zájmu konkrétního dítěte. Z praxe znám spoustu případů, kdy bylo rodičům doporučováno speciální vzdělávání. O jejich dítěti mnozí hovořili v tom smyslu, že běžnou školu nezvládne. A ejhle, dotyčný nebo dotyčná jsou dnes na vysoké škole, nebo ji dokonce mají úspěšně za sebou. Znám ale i příběhy opačné, kdy se v průběhu vzdělávání ukázalo, že pro dítě je skutečně lepší speciální vzdělávání. Já osobně jsem myšlenkově zcela proinkluzivní. Nicméně se domnívám, že určité myšlenky lze realizovat jen v předem připraveném a dobře nastaveném prostředí. To však, a to je třeba si poctivě přiznat, v České republice zatím nemáme.

Problém v tomto ohledu vidím především v nás dospělých. Mnozí se nechají zčásti nebo úplně ovládnout předsudky či věří řečem některých lidí, aniž by si sami přečetli legislativní předpisy. Stejně tak si ale musíme uvědomit, v jaké situaci lidé ve školství, teď mám na mysli hlavně pedagogy, vlastně pracují. Neustále po nich někdo chce něco nového, aniž by ale představil jasnou dlouhodobou vizi. Nároky na práci učitelů prakticky ze dne na den stoupají, často dochází ke změnám, ale co se prakticky nemění, je jejich finanční ohodnocení. Od lidí, kteří pracují v tomto systému, lze těžko očekávat nějaký výrazný progres. A přesto, a o tom jsem pevně přesvědčena, protože to v praxi vidím, se většina učitelů, asistentů i dalších pracovníků opravdu snaží a za uvedených podmínek často dokáže neuvěřitelné věci. Klobouk dolů před nimi.