Radost dětí ze školního vzdělávání

Vydáno:

Vzdělávacím výsledkům našich školáků připisujeme nemalý význam jako rodiče, učitelé i jako společnost. Permanentně máme za to, že by měly být lepší. Jenže výsledky jsou až poslední článek na konci vzdělávacího řetězu, ovlivňuje je mnoho faktorů jak na straně společnosti, školy, rodiny, tak i samotných dětí.

Radost dětí ze školního vzdělávání
PhDr.
Václav
Mertin,
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK v Praze
Například určitou roli nepochybně hraje, že české děti nechodí do školy rády. Mezi vyspělými státy jim dlouhodobě patří jedno z posledních míst. Zřejmě se i nerady učí. Není totiž pravděpodobné, že by do školy nechodily rády a zároveň se ve škole s potěšením učily.
Co kdybychom si tedy dali za cíl, aby děti chodily do školy rády a rády se učily? Komu se to zdá ve srovnání s nedostatečným oceněním práce učitelů, podmínkami škol, požadavkem vhodnějšího financování regionálního školství, naplňováním inkluze apod. jako malý cíl, tak já jsem přesvědčený, že jde o cíl v české škole olbřímí. Zatím nejsme při školním vzdělávání ani trochu nastaveni na radost žáků, někde v nás ještě přetrvává pocit, že když je ve škole legrace, radost a potěšení, tak se děti asi nic nenaučí. Podobně nám jde proti srsti požadavek úspěchu pro každé dítě. Pravda, uplatňování takových prostředků a dosahování uvedených cílů předpokládá splnění mnoha dalších podmínek. Leckdy je totiž jedno, kde začneme se změnami. Pokud totiž uvažujeme systémově, a nic jiného není dnes korektní, tak narazíme i na ostatní okolnosti, které ovlivňují radost dětí ze školního vzdělání i jejich výkonnost a které se budou muset měnit. Jsem dalek toho, abych hodnotil, a snad dokonce kritizoval české školství. Jen si uvědomuji, že některé cesty ke zlepšování jsme poměrně vyčerpali, zatímco jinde zůstává prostor zatím jen velmi málo využívaný.
Dopředu ovšem odmítám řešení, které by chtělo snižovat nároky. I z psychologického hlediska by se jednalo o zcela nevhodnou cestu. Děti potřebují ke svému rozvoji dostatek přiměřených různorodých podnětů. Psychiku je třeba zatěžovat stejně jako tělo, jinak se nerozvíjí, a dokonce krní. Děti se neradují, když dlouhodobě nic nedělají. Problém tedy nespočívá v tom, že po dětech něco chceme. Pouze musíme zvažovat míru a formu zátěže - to platí jak pro školu, tak pro rodinnou výchovu.
Proč české děti nechodí do školy rády? Samozřejmě to neplatí pro všechny žáky. Každé kvantitativní šetření pracuje s agregovanými daty. Skryje se v nich i skutečnost, že řada dětí chodí do školy ráda, většina asi školu bere jako samozřejmost, o které se nediskutuje. Začnu tedy tím, proč některé děti chodí do školy rády.
Podle mých zkušeností víc platí pozitivní vztah ke škole a k učení pro mladší žáky. Mají rádi paní učitelku. Paní učitelka dává najevo pěkný vztah k nim. Těší se na spolužáky -ve třídě mají kamarády. Jsou nadšené z učení, učí se nové a zajímavé věci, provádějí atraktivní činnosti. Jsou již přiměřeně vyspělé, aby přijaly bez problémů řád vyučování. Třída i škola jsou pro ně bezpečné prostředí. Většinou jim učení docela jde a získávají pozitivní zájem i odezvu od učitele a následně také od rodičů. Pokud jim něco nejde, učitel posiluje jejich víru (následně i zkušenost), že to společně zvládnou, a pomůže jim, aby to skutečně zvládly. Jejich sociální
status
se docházkou do školy zvýšil a jejich pozice v rodinné konstelaci je lepší, takže se snaží roli naplňovat vhodným způsobem. Rodiče mají zájem o průběh i výsledky vzdělání - v rodinné hierarchii představuje vzdělání významnou a respektovanou hodnotu. Zájem, povzbuzení, radost, ale i dílčí nátlak (důslednost), pomoc ve chvílích krizí a neúspěchů jsou doma samozřejmostí. Dítě je předcházejícími obdobími a dosavadním učením v rodině i ve školce navnaděno, takže současné vzdělání vnímá jako další obohacení i samostatný rozvoj. Rodiče mu nabízejí podněty, které jsou podstatnou měrou kompatibilní se školním vzděláváním. Dítě je „taženo“ kupředu především pozitivní motivací. Nabízíme mu životní cíle, které vzdělání vyžadují a povzbuzujeme je v tom, že to může dokázat.
Proč tedy na druhé straně nechodí děti do školy rády? Subjektivně se učí irelevantní poznatky. Čím je dítě menší, tím silněji je musí oslovit vyučované obsahy. Zatímco např. samotný akt čištění zubů nebo mytí je zbytečná a nudná záležitost, ve spojení s vynikající zubní pastou, voňavým mýdlem, rybičkou ve vaně se může stát atraktivní záležitostí. Podobně to platí pro školní vzdělávání menších dětí. Formální vzdělávání není přitažlivá záležitost sama o sobě, ale zejména v počátečních stadiích pouze v propojení s životem dítěte, s jeho znalostmi, zájmy, zkušenostmi a benefity, které z učení vyplývají. Teprve pozvolna se dítě může učit i obsahy, které pro ně nemají žádný bezprostřední význam, neuspokojují existující potřeby (s výjimkou poznávacích), neslouží jeho aktuální praxi, prodlužuje se rovněž doba, po kterou je dítě s to oddálit uspokojení. Nicméně v počátcích vzdělávací kariéry je žádoucí, aby se efekt učení projevil v životě dítěte bezprostředně. Tuto okolnost mají plně v rukách dospělí, zejména učitelé. Dítěti něco nejde a dospělí mu příliš nepomáhají, nechávají řešení na něm samotném. Dítě není od začátku formálního vzdělávání příliš úspěšné, takže hned od září (října, listopadu) dostává horší známky než jedničky nebo dvojku. Paní učitelka křičí nebo se jinak rozčiluje na žáky. Děti se o přestávce perou, při hodině zlobí. Dítě se bojí starších žáků. Dítě nezapadne do kolektivu. Pro rodiče nemá vzdělání velkou hodnotu, i oni školu berou jako povinnost.
Do učení rovněž vstupují emoce. Emoce mají více komponent: afektivní, kognitivní , fyziologickou i behaviorální. Jsou spojeny s veškerým učením. Patří mezi ně pozitivní emoce (potěšení, radost, naděje, hrdost) a rovněž negativní (strach, frustrace, beznaděj, stud). V souvislosti se školním učením mluvíme o „akademických emocích“, tedy emocích vztahujících se ke škole a ke školnímu učení. Hrají roli ještě dřív, než se dítě začne učit, a pak i při samotném učení. Výzkumy ukazují, že emoce mají větší působnost na školní výkony než schopnosti nebo motivace. Pozitivní emoce zvyšují výkonnost a psychickou odolnost.
Předmětem letitého zkoumání jsou zejména školní úzkost, strach, fobie. Za pozornost však stojí i na první pohled nepříliš nápadná nuda. Je zajímavé, že v angličtině se toto slovo objevuje teprve v osvícenství a ve vztahu k dětem se používá teprve od druhé poloviny 19. století. Zatímco tehdy byla nuda vnímána jako osobní, nevhodná charakteristika dítěte, dnes ji chápeme jako selhání dospělých kolem dítěte.
Nuda je jedna z nejčastěji zažívaných negativních emocí ve škole. Někteří ji dokonce označují za poruchu rozsahu epidemie. Přesto jí učitelé nevěnují pozornost, a když už, tak ji vykládají leností, osobnostními proměnnými, nesoustředěností, nezájmem o vzdělání na straně dítěte. Jde o „tichou“ emoci, na rozdíl např. od vzteku. Takže je méně nápadná a na první pohled neruší výuku. Výskyt nudy je v různých výzkumech uváděn v řádu desítek procent žáků i školního času. Jde obvykle o subjektivní výpovědi žáků se všemi možnými nedostatky takových výzkumů, ale to neznamená, že se realita dramaticky odlišuje od výpovědí. Vypovídá o tom i klinická zkušenost. Nuda je výzkumně spojována s kouřením, zneužíváním látek, juvenilní delikvencí, patologickým hraním, ale i s dřívějším ukončením školního vzdělávání. V jednom výzkumu zjistili, že nudící se pokusné osoby dvakrát častěji sáhly po počítačové hře.
Nuda přispívá k tomu, že žák se ve škole při učení přestává angažovat. Někdy rodiče říkají, že dítě baví konkrétní předměty, v nich pracuje a má i přijatelné výsledky, zatímco k přípravě na jiné je nejsou s to přimět. Nelze vyloučit pozitivní vztah k samotnému obsahu předmětu, ale častěji jde o vztah k učiteli, o způsob, kterým učitel vyučuje, apod. Dlouhodobější nuda může vést ke generalizaci, tedy ztrátě smyslu života. Existují výklady nárůstu zneužívání nepovolených látek jako následek nudy a ztráty smysluplnosti existence. Ze dvou špatných možností se zdá, že frustrace víc podporuje učení než nuda. Leckdy se nudí šikovné děti, když nedostanou příležitost zaměstnat se přiměřeně. Někdy je to tím, že tempo výuky je příliš pomalé, jindy jsou velmi nízké nároky. Neměli bychom zapomínat na to, že hromadná, nepříliš diferencovaná výuka zvyšuje pravděpodobnost výskytu nudy.
Prevenci nudy představuje, když děti znají a přijímají cíle, a zejména, když jsou tyto cíle stanovovány s ohledem na možnosti jednotlivce. Jestliže je pro jedince úkol příliš těžký, vzbuzuje úzkost či frustraci, pokud je příliš lehký, zvyšuje se riziko nudy. Rozmanitost témat i výukových postupů je zejména pro menší školáky účinnou prevencí nudy. Žáci, které výuka baví a mají neustále co dělat, jsou méně náchylní nudě a z ní vyplývajících problémů. Některé nevhodné chování žáka může být vedeno právě snahou uniknout nudě. Část učitelů se k dětem stále ještě chová bez respektu, dokonce provokují jejich nevhodné chování. Starší školáci mezi zdroji nudy uvádějí právě skutečnost, že učitelé se nadměrně zabývají rušivým chováním u části žáků. Důležité je rovněž, aby učitel navázal s dětmi pozitivní vztah. Děti se musí cítit ve škole v bezpečí. Tuto charakteristiku školy zajišťují učitelé i veškerý personál školy a také samotní žáci. Jde o kategorii subjektivní. Důležité je, jak žáci vnímají klima ve třídě a ve škole, tedy jak se cítí bezpečně a jak vnímají podporu ze strany učitelů. Pocit bezpečí zvyšuje angažovanost a ta se zpětně promítá do výkonnosti, sociálního začlenění a menšího počtu emocionálních problémů. Roli hraje pořádek/řád ve škole i ve třídě při hodinách i o přestávkách.
Co dále dělat ke zlepšení? Žáci by měli vnímat, že je učitelé přijímají, měli by se setkávat s pozitivní přátelskou atmosférou, s jasnými a strukturovanými požadavky. Každé dítě by mělo cítit, že je učitel chce naučit, a když mu něco nejde nebo udělá chybu, tak mu pomůže k nápravě. Ve škole by mělo být i veselo.
Jestli však nuda žáků není rovněž zesilována tím, že ani někteří učitelé nechodí do školy rádi nebo že je učení nebaví. Neboť do hry nepochybně vstupují i učitelovy emoce, jeho radost, potěšení, zápal, entuziasmus, angažovanost, ale také otrávení, nechuť, únava, strach.
Bez nároku na úplnost zkusím sdělit své představy, proč jsem přesvědčený, že mnozí učitelé mohou jen zčásti chodit do školy rádi.
Pozice učitelů je velmi slabá. Povědomí veřejnosti o ní není příliš podpůrné. Učitelé mají pocit, že je rodiče, a koneckonců ani politici nepodporují dostatečně. Ve veřejnosti jsou akcentována volná odpoledne, dlouhé prázdniny apod. Přitom jen hlupák si může myslet, že čtyři nebo pět vyučovacích hodin je rekreační aktivita. Roli hraje zvyšující se množství administrativy, které sice patrně mnohem víc dopadá na ředitele, ale svůj díl dostávají i ti, jejichž primární úkol je učit. Některá vedení škol příliš nedbají o klima ve sborovně a vztahy mezi učiteli nejsou příliš dobré. Zejména u některých učitelů scházejí impulzy k větší rozmanitosti činností, takže z učení se stává únavná rutina. Nezmiňuji nízké platy, ale k většímu potěšení z práce určitě nepřispívají.
Radosti nepřidají nevychované a zlobivé děti nebo rodiče, u kterých dosažení minimální spolupráce stojí učitele nesmírné úsilí. Nesrozumitelné a často nerealizovatelné požadavky na individualizaci. Málokdy učitelům někdo řekne, že nemohou sami svým působením zachránit tuto civilizaci. Měli by pracovat z plných sil, ale je mnoho okolností, které nemají šanci překonat. Z nejbližšího okolí jde o rodinu, média, vrstevníky - a nelze tvrdit, že působení těchto aktérů je vždy synergické s působením školy.

Související dokumenty

Pracovní situace

Akreditace vzdělávacích programů v systému DVPP
Zákon o mimořádném ředitelském volnu a mimořádném vzdělávání distančním způsobem v souvislostech
Činnost učitele základní školy v souvislosti se vzděláváním distančním způsobem
Kooperace učitelů ve světle profesního učení
Vzdělávání koordinátorů EV
Jak komunikovat s dětmi, které prožívají ztrátu blízké osoby (rodiče)
Informace k možnostem zaměstnávání ukrajinských občanů na pozici pedagogického pracovníka
Co udělat s učitelem podporujícím Putina nebo šířícím proruské dezinformace?
Cestovní náhrady
Má mít pedagog postavení úřední osoby dle trestního zákoníku?
Rok na střední škole v zahraničí z právního pohledu
Komunita praxe a její role v profesním učení učitelů
Spolupráce pedagogických pracovníků
Rozvoj pedagogických pracovníků
Komisionální zkouška žáka střední školy
Nastavení komunikačních toků při komunikaci s rodiči
Školy a cestování žáků - varianty organizace akce
Převedení učitele na jinou práci za nouzového stavu
Povinnosti a možnosti zaměstnavatele za mimořádné situace
Zajištění BOZP při provozu na krizových školách

Poradna

Výuka Aj
Úvazek
Úvazek
Podnapilý rodič
Pracovní poměr na dobu určitou - 10 měsíců
Vedoucí učitel odborného výcviku
Kvalifikace
Přespočetné hodiny
Ukončení předškolního vzdělávání
Platová třída
Výkaz práce
Odměna za očkování
Povinné předškolní vzdělávání
Jmenování třídních, uvádějících a provázejících učitelů
Učitel autoškoly a adaptační období
Prodloužení zkušební doby
Odpovědnost školy za škodu - odpověď na dotaz
Záskok za nemocného jazykáře - odborná poradna, odpověď na dotaz