Půlstoletí ve službách dětské psychologie

Neprošel jsem za život mnoha pracovišti. Rozhodně se nedá říci, že bych byl fluktuant. Prvá dvě místa – poté, co jsem s ohledem na situaci v rodině přerušil studium romanistiky na filosofické fakultě – byla nejprve místo vychovatele v Dětské psychiatrické léčebně v Ročově u Loun a pak práce sanitáře (pomocného ošetřovatele) na uzavřeném a neklidném oddělení Psychiatrické kliniky v ulici Ke Karlovu na Praze 2. Potom, na podzim 1965, jsem nastoupil ještě jako dálkový student psychologie, na niž se mezitím i díky životní praxi přenesl můj zájem, formálně zatím jako vychovatel, ale prakticky už jako psycholog na uvolněné místo psychologa v Dětské psychiatrické léčebně v Dolních Počernicích, po boku vzácného otcovského přítele dr.Žlaba a pod supervizí prof. Matějčka a dr.Jiráska. V příštím roce tomu tedy bude 50 let, co působím jako psycholog.

Léčebna byla propojena s Krajskou pedopsychiatrickou ambulancí v Dittrichově ulici, kde prof. Matějček působil. Prvně jsem ho viděl ve filmu „Děti bez lásky“ a rázem si získal mé srdce. On to byl, kdo způsobil změnu v mé profesní orientaci. Ten, kdo až dosud měl tendenci v příšeří knihovny zkoumat taje staré francouzštiny a o samotě obdivně louskat Božskou komedii byl najednou postaven tváří v tvář hejnu neklidných dětí. Měl jsem povinnost (a cenné právo) jeden den v týdnu u prof. Matějčka praktikovat. Jednoho dne v roce 1968 mi pak sdělil: „Odjíždím teď na tři měsíce do světa na přednáškové turné, všechno je domluveno, ty mne tady budeš polovinou svého pracovního času zastupovat.“ A tak mě hodil do vody...

Bylo to období doznívajících lehkých dětských encefalopatií, přecházejících v lehké mozkové dysfunkce a posléze nabývající podoby specifických vývojových poruch. Byla to vpravdě průkopnická práce na poli dyslexie – v roce 1966 jsme s dr.Žlabem s ruksaky na zádech obcházeli pražské základní školy a vybírali vhodné kandidáty do prvých sedmi dyslektických tříd. Od počátku sedmdesátých let se rozvinula i práce s dyslektiky pod vedením doc. Hrabala v Pedagogicko-psychologické poradně hl. m. Prahy, kde působili tehdy psychologové dr.Schürer, dr.Moc se ženou Mirkou, ty, který jsi ve svobodnějších dobách poradnu vedl, a mnozí další. I tam jsem po léta vždy jeden den v týdnu docházel.

Počátkem sedmdesátých let přešel prof. Matějček na Dětskou kliniku Institutu pro další vzdělávání lékařů, kde působili další vynikající psychologové: dr.Langmeier a jeho dcera dr.Krejčířová, dr.Balcar, dr.Říčan, dr.Břicháček či dr.Borecký. Často jsem do Krče docházel. Poté, co se prof. Matějček chystal do důchodu, nabídl mi prof. Dunovský, abych se ucházel o uvolněné místo, což se po více než dvaceti letech práce na psychiatrii díky jeho pomoci podařilo. Trval jsem ovšem na tom, že členem týmu bude i nadále prof. Matějček, který tu pak každý týden měl svoje poradenské hodiny. Tak jsme spolu zůstali úzce spojeni, ať došlo k jakékoli změně. Tam došlo k intenzivnějšímu setkání s problematikou dětí chronicky nemocných a zdravotně postižených a s problémy sociální pediatrie a náhradní rodinné péče. I skrze kontakty prof. Dunovského se světem, především s Dětským centrem prof. Hellbrüggeho v Mnichově, jsme získávali cenné poznatky o moderní péči o děti s postižením a bylo možné je skloubit s tím, k čemu jsme sami zkušenostmi dospívali.

Po roce 1989 jsme se rozeběhli – v nových společenských podmínkách – do nejrůznějších oblastí. Lákala mne výuka, k níž jsem lehce „přivoněl“ na klinice (víc s ohledem na moje kádrové meze nebylo možno), ke které jsem se později přece jen dostal na katedře psychologie Filosofické fakulty UK jako člen jejího výtečného a kolegiálního týmu. Nakonec jsem ale za svůj hlavní úkol považoval přenesení poznatků o moderní péči o děti s postižením do každodenní praxe. První pokus – vybudování integračního centra na Žižkově – se zdál být po několik let neúspěšný. S týmem, který jsem přivedl, jsme byli nuceni odejít poté, co jsme narazili na naprosté neporozumění tehdejších odpovědných. Těžkosti přece jen stály zato.

Po několika letech se práce v integračním centru chopila skupinka našich spolupracovníků a přátel a centrum žije svým jedinečným životem. Až napodruhé se podařilo založit Dětské centrum Paprsek, jež působí v současnosti na pěti místech v Praze a oslavilo letos dvacáté výročí své samostatné činnosti. Po všech těchto křivolakých stezkách s námi šel prof. Matějček, na jehož památku bylo před třemi roky nově vytvořené středisko pro náhradní rodinnou péči při Paprsku nazváno Rodinným centrem Zdeňka Matějčka. Pevně věřím, že ať se bude dít cokoli, Paprsek bude dál osvěcovat životní cestu širokého okruhu dětí a rodin, jež užívají jeho služeb.

Na počátku mé psychologické dráhy byl psycholog spíše výjimkou a jeho kompetence bývaly hodně omezené. Zejména ve zdravotnictví bylo psychologické vyšetření považováno za jakési pomocné, laboratorní vyšetření. Však také v té době byla na některých psychologických vyšetřovnách cedulka „Laboratoř vyšší nervové činnosti“. V trochu žertovné a trochu vzdorné reakci na tyto okolnosti jsem si z dětské tiskárničky zhotovil razítko „Laboratoř V a NNČ“ a dětem jsem s ním do sešitku potvrzoval body za jejich snahu (šlo o výchovný systém, jakéhosi předchůdce kognitivně behaviorální terapie, zhruba po vzoru Salzmannovy filantropické „Mravenčinky“).

V té době také pamatuji prvé pokusy psychologie o proniknutí do školství – jedním z nich byla právě zmíněná Pražská pedagogicko-psychologická poradna. Na druhou stranu, psychologům, kteří nezřídka byli povahou svých zájmů společensky poněkud podezřelí, se ve zdravotnictví vedlo poměrně dobře. Pokud měli štěstí na velkorysé šéfy, jako jsem měl já, pak se mohli ve zdravotnictví cítit docela dobře chráněni. Vždy však zůstávali spíše na vedlejší koleji, profesní postup jim příliš nehrozil. A psychoterapie, ta v té době, nepočítám-li spíše utajenou psychoanalýzu, teprve začínala v podobě prvých výcviků SUR. Dokládá to zvědavá otázka prof. Vondráčka, kterou položil jednomu z účastníků prvých výcviků: „Co to vlastně je ta skupinová psychoterapie? To je něco jako vzájemná masturbace?“ Díky některým vynikajícím představitelům získávala ale již dříve psychologie na vážnosti.

V posledních letech mám někdy až dojem, že je „přepsychologizováno“, jak o tom svědčí krátké dotazy kladené psychologům nad všedními i nevšedními životními událostmi. Vzpomínám si, jak mě jednou pozvali do televize na nějakou debatu, aniž řekli, oč půjde. Pak se zabývali tím, že kdesi v dětské nemocnici se u nemocničního pokoje, kde byla maminka s malým dítětem, utrhl kus balkónu. Otázka zněla: „Jaký vliv z psychologického hlediska má tato událost na dítě?“ Ještě že mě napadlo využít to k podpoře pobytů matek s dětmi v nemocnici: „Pokud s ním byla maminka, přečkalo to dítě jistě lépe.“ Beru si z toho dvojí poučení: Psycholog má znát a využívat svých možností a je jich hodně. Zároveň ale má velmi dobře znát a respektovat i svá omezení. Vedle zdravého sebevědomí (což vždycky nebývalo) potřebujeme ještě víc skromnosti a pokory. Psychologie proti době minulé vyrostla v rovnocenného partnera v řadě interdisciplinárních týmů, zatímco dříve byla spíše trpěnou popelkou.

Na počátku mé psychologické praxe byla výchova převážně daleko direktivnější, než je dnes. Vzdělávání bylo hodně segregační – postupně přestaly stačit zvláštní a pomocná škola, ta zvláštní se dělila ještě na typ A a B. O výhodách inkluzivní výchovy jsme se dovídali spíš příležitostně z ciziny. Rodiče také neměli mnoho na vybranou. Pokud komise přeřadila dítě do zvláštní školy, mohli se sice rodiče odvolat, ale nakonec se obvykle prosadil „úřední“ pohled. Vzdělávací trajektorie některých dětí byly často takto předem nalinkovány, aniž by na to rodiče měli velký přímý vliv. Až s postupem let si veřejnost začala uvědomovat jedinečnou hodnotu rodinného prostředí. V začátcích mé praxe se mnohem víc problémů řešilo oddělením dítěte od rodiny, např. hospitalizací, kdy přitom společný pobyt dítěte s matkou (rodiči) byl výjimečný. Koncept práce s celou rodinou se teprve rodil.

Určitý střih nastal po listopadu 1989. Byl to jakýsi vpád svobody, ale někdy taky zmatku a chaosu – s vaničkou se mnohdy vylilo i dítě. Pod rouškou svobody se v rodinách i ve škole odmítala autorita a řád. Na jedné straně se zdůrazňoval význam citových vztahů, potřeba řádu však mnohde ustoupila do pozadí. Ve větší míře se začali objevovat „malí tyrani“. Dnes jde o to najít rovnováhu mezi citovou blízkostí a vřelostí a respektem k řádu zavazujícímu rodiče i děti. V praxi psychologů nabyla na frekvenci problematika dětí, které se nacházejí mezi dvěma mlýnskými kameny ve sporu rodičů.

Dětskou psychologii od té pro dospělé nelze příkře oddělovat. Kdo se zabývá dětmi, musí se nutně zabývat rodiči, a mnohdy spíše rodiči, tedy více dospělými než dětmi. K dospělým potom samozřejmě patří i jejich potomci, ale taky jejich „vnitřní dítě“, dětství, které v sobě nesou. Dítě bývá nejslabším článkem systému rodinného i školského. Dětskému psychologovi přísluší úloha být tím, kdo má nejlepší zájem dítěte před očima, kdo jej hájí a připomíná všem zúčastněným zejména tehdy, když jsou příliš zaujati sami sebou a svými problémy ve chvílích, kdy mají tendenci dítě instrumentalizovat podle své potřeby a nezřídka z něj činí zbraň proti druhému. Ztrácejí pak respekt před dítětem jako takovým, činí z něho věc, nástroj. Tady stojí za to připomenout Masarykova slova: „Měj úctu k duši dítěte.“ Dětský psycholog by měl vidět i komplexní problémy pod zorným úhlem nejlepšího zájmu dítěte.

Zdá se mi, že pro zdravý vývoj dítěte bylo, je a bude nejdůležitější, aby se mu dostalo bezpodmínečného přijetí a zároveň vedení a orientace v řádu světa. Tyto dvě věci bývají někdy chápány jako něco, co se navzájem vylučuje, ono to však k sobě patří a doplňuje se to. Láska bez řádu je chaos a pořádek bez lásky je dril.

V tu chvíli, kdy by se člověk přestal měnit, vyvíjet, by patrně naznačil, že už není schopen se učit. Mění se svět kolem nás, měníme se i my. Obecně bych řekl, že se můj pohled na svět a na lidi stává méně normativní. Mám sice kdesi v pozadí jakousi výchovou a předchozí životní zkušeností danou představu o tom, jak by svět měl vypadat, a bezděčně bych měl možná tendenci jej k té ideální, žádoucí představě postrkovat. Na druhou stranu čím déle jsem na světě, tím více poznávám rozmanitost a mnohost pohledů a postojů i proměnu poznatků údajně vědních. Kde jsou ty doby, kdy vzornou matkou byla ta, která pro své dítě míchala v patřičném poměru sterilně připravené práškové mléko namísto kojení a pomalu se jej bála dotknout či obejmout, aby jej něčím nenakazila či nerozmazlila, a to i za cenu potlačení vlastní intuice a spontánních citů?! Mám za to, že se s lety stávám chápavějším a možná méně ostře diagnostikujícím a zdrženlivějším v definitivních soudech. S větším porozuměním přijímám rozmanitost lidských povah a myslím si, že jsem snad milosrdnější. Tam však, kde jde o pravý zájem dítěte, tam se snažím být i nadále bdělým, s vědomím, že moje soudy nemusí být jediné správné. V tomto směru je mi blízký papež František, který na jeden citlivý dotaz odpověděl: „Kdo jsem já, abych mohl soudit.“ Odchován dětskou psychiatrickou léčebnou jsem považoval dříve za snadno možné a vhodné, aby v případě problémů bylo dítě hospitalizováno, např. jsem si to dovedl představit v případě dítěte jednostranně vychovávaného proti druhému z rodičů. Hospitalizace dítěte v neutrálním prostředí se mi zdála být možnou terapeutickou alternativou. Dnes bych se k tomu těžko odhodlával.

Před dvaceti lety jsem měl poměrně rezervovaný postoj k domácímu vzdělávání, škola pro mne představovala něco pro dítě nepominutelně důležitého. Domácí vzdělávání jsem si dovedl představit leda pro dítě hodně odlišné (s postižením nebo výjimečným nadáním). Naštěstí mám kolem sebe kolegy, od kterých se mohu stále učit. Moji toleranci v tomto směru jsi rozšířil podstatným způsobem ty, Václave: Nejde přece o právo či povinnost vzhledem ke škole, ale o vzdělávání, které může nabývat různých podob. Ostatně už za první republiky někteří vynikající lidé, kteří mi imponují, si vyvzdorovali právo na vzdělávání doma, protože tehdejší školu nepovažovali z hlediska hodnotové orientace i z jiných příčin za žádoucí prostředí pro svoje děti. Mám tu na mysli např. staroříšského vydavatele Josefa Floriana. Považuji za plné právo rodičů, aby spolu s dítětem a ve spolupráci s pedagogy a psychology volili pro své děti i na druhém stupni základní školy ty vzdělávací cesty, jež uznají za vhodné.

Dětský psycholog by měl při své profesní cestě životem, spočívající v doprovázení dětí a rodin v nejrůznějších kontextech, mít před očima nejen to, jak by snad svět vskutku přátelský k dětem měl vypadat (tedy ideálovou normu), nýbrž i realitu skutečného života v jeho nejrůznějších podobách a taktně a citlivě se pokoušet realitu k žádoucímu cíli přibližovat a obojí vyvažovat. Říkávám studentům, že psycholog by měl být člověk, který se brodí blátem tohoto světa a dobře je zná, nezůstane nepotřísněn, ale zároveň hledí dopředu a vzhůru obrazně řečeno ke hvězdné obloze vyjadřující hodnoty a řád, pomáhá otvírat svým klientům nový obzor a probouzí v nich naději. Na Mayo Clinic v Rochesteru v Minnesotě mě zaujal nápis nad vchodem do knihovny, který je mi jakýmsi motem: „Vyléčit někdy, ulevit často, potěšit vždycky!“

Mám za to, že ve světě lidí tvořeném muži a ženami, rodiči a dětmi je žádoucím a optimálním modelem rodina složená z matky a otce, založená na trvalých vztazích. Za situace, kdy se polovina manželství a ještě více nesezdaných soužití rozpadá, jsem vděčný především za to, zůstane-li dítěti osoba (či získá-li „svou“) pro hluboký, trvalý vztah charakterizovaný bezpodmínečnou láskou. Pokud jde o děti dlouhodobě žijící v zařízení trvalé péče, pro ty představuje zásadní pomoc náhradní rodina. Svěření dítěte do náhradní rodinné péče se dá přirovnat k výběrovému řízení, kdy pro jednotlivé dítě hledáme z těch žadatelů, kteří jsou k dispozici, ty nejvhodnější. V ideálním případě manželský pár, jindy třeba pěstounku. V takovém výběrovém řízení lze vzít v úvahu kohokoli, kdo je schopen a ochoten dát dítěti to podstatné, co mu chybí, totiž spojit se s ním hlubokým vztahem, jak jsme o něm hovořili. Dítěti se tak dostane příležitosti k vytvoření bezpečného přilnutí. Tady se může s nabídkou přihlásit každý, kdo naplňuje určitá přijatá a sdílená kritéria především zdravotní, sociální a psychologické povahy (z psychologického hlediska jde např. o dosaženou míru zralosti a integrity osobnosti). Poněkud jinou kategorii tvoří ty stejnopohlavní páry, v nichž jeden z partnerů/ /partnerek je biologickým rodičem dítěte, jež v tomto společenství vyrůstá. Zajištění kontinuity a všech náležitostí péče i pro druhou osobu v páru lze podle mého názoru v případě potřeby dosáhnout, aniž by bylo třeba měnit stávající legislativu.

Pokud jde o střídavou péči, na základě zkušeností posledních let k ní mám daleko vstřícnější postoj než dříve. Přesto však bych řekl, že by neměla být prvým a automatickým řešením sporu rodičů o děti. Tou prvním zásadou by mělo být hledání nejlepšího zájmu dítěte. Tím může jistě častěji než dosud být péče střídavá, ale někdy také svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Souhlas rodičů je jistě vítaný, ale rozhodně nemusí být podmínkou, protože ti, kdo se dokážou dohodnout, se zpravidla na soud či na psychology neobracejí.

Profesionální (dočasnou) pěstounskou péči považuji za dobré obohacení repertoáru možností náhradní rodinné péče. Rozhodně však není instantním řešením problémů dětí bez rodin. Tato forma náhradní rodinné péče teprve musí najít své přiměřené místo v systému náhradní rodinné péče. Jak tomu bývá s novými přístupy a projekty, na jejich počátku snadněji dojde k jejich trochu jednostrannému přecenění, může se v nich spatřovat všelék. Teprve kriticky vyhodnocované zkušenosti pomohou najít i této formě přiměřené místo v systému. Zatím lze na základě naší praktické zkušenosti (nikoli výzkumně ověřené) říci, že výběru a přípravě profesionálních pěstounů je zapotřebí věnovat velkou pozornost. Vedle skvělých, vynikajících lidí se totiž usilují stát profesionálními pěstouny ve větší míře, než tomu je v jiných formách náhradní rodinné péče, osoby ne- a kontraindikované. Zdá se mi také, že tvůrci konceptu profesionální péče někdy jako by vycházeli jen z prvého dílu Bowlbyho klasické třídílné monografie ( ) – v popředí je vytváření osobního vztahu mezi dítětem a pěstounem. Leckdy však jako by si dost neuvědomovali, že do osobního vztahu v případě pěstounské péče je od začátku zakomponováno také jeho ukončení, když dítě po několika měsících přechází v pozitivním případě ke svým definitivním náhradním rodičům. Pro dítě není ohrožující jen absence vztahu, nýbrž i jeho přerušení (Bowlby se tím zabývá ve 2. dílu své monografie ). Přerušení více či méně hlubokého vztahu mezi dítětem a profesionálním pěstounem a nabídka nového vztahu je problémem, na němž je třeba dále pracovat. Zdá se mi, že při vytváření konceptu profesionální pěstounské péče se uplatnila především jiná než psychologická hlediska (spíše sociální a sociologická) a že vývojová psychologie přitom přišla ke škodě dětí poněkud zkrátka. Při zakládáme pracovní skupinu pro náhradní rodinnou péči, jejíž členové, zkušené pracovnice a pracovníci v oblasti, nabízejí své poznatky a zkušenosti pro dobro dětí.

V osobním životě bych si přál těšit se s manželkou ještě v přijatelném zdraví z blízkosti zatím sedmi vnoučat (do srdce by se jich vešlo i víc) a jejich rodin, ze sledování života klientů, kteří se z dětí stávají dospělými, takže mám příležitost setkávat se s jejich dětmi, a dokonce už i s vnoučaty některých, a také z možnosti s potěšením pozorovat, jak se z našich studentů stávají psychologické osobnosti. Přál bych jim, aby došli dál než my, a mnozí z nich už jsou daleko vpředu.

Pro si přeji, aby bylo v každé době otevřené aktuálním potřebám, připravené nabývat nových podob a osvojovat si nové formy práce, aby však přitom zůstalo věrné svému základnímu matějčkovskému odkazu: Podporovat rodiny dětí s postižením a rodiny náhradní, neboť v časech zaměřených na výkon jsou právě ony „hrdiny všedního dne“, ne pro mimořádné jednotlivé výkony, ale pro věrnou vytrvalost přijatému životnímu poslání.

Pro katedru psychologie FF UK, z níž jsem vzešel a které se snažím neuměle vracet to, co jsem obdržel, aby i nadále představovala, rozvíjela a studentům i veřejnosti předávala originální a tvůrčí spojení vědecko-výzkumné akribie a empatie a respektu ke každému jednotlivému subjektu psychologické péče. 21. listopadu 2014 se ve velkém sále Magistrátu hl. m. Prahy, Mariánské nám. 2, koná odborná konference na počest 70. narozenin dr.Jaroslava Šturmy.