Prevence vyčleňování dítěte z kolektivu - role učitele

Naprostá většina dětí nese špatně narážky a posměšky, odhánění od skupinky dobře se bavících spolužáků, odmítání držet se za ruku, sedět spolu v lavici nebo spolupracovat při výuce. Na podobné situace děti reagují různě: buď se stáhnou a tiše trpí, nebo naopak - a to se týká zejména dětí s problematickým chováním - své chování ještě stupňují. Na Rodičovskou linku se však stále obracejí rodiče, jejichž dítě je z kolektivu vyčleňováno, a přestože požadují nápravu, nic se neděje. Učitelé buď problém nevidí, případně jej bagatelizují, anebo se v podstatě ztotožňují s postojem dětí (dítě si za to vlastně může samo), a svým chováním občas třídu dokonce povzbuzují. Za nečinností učitele může být i určitá bezradnost - učitel nemá potřebné dovednosti, aby třídu usměrnil. Někdy je to navíc skutečně těžké, zejména v případě dětí se sklonem k agresi nebo s nevypočitatelným a nepříjemným chováním.

Zatím jsme se bavili o problému, který už nastal. Je však možné mu předcházet? Jaké možnosti učitel má? vidím na třech rovinách:

Vyčleněním z kolektivu (a tedy nebezpečím stát se obětí šikany) je za určitých nepříznivých okolností ohroženo jakékoliv dítě, nicméně platí, že nejvíce se týká dětí, které se vyznačují určitou odlišností, nějakým způsobem se vymykají běžnému průměru. Jsou to například děti obézní, příslušníci jiných etnik, děti příliš malé, s nějakou nápadností ve vzhledu či chování, ale také děti ze sociálně slabých rodin (nejenže nemají značkové oblečení, bezdotykový mobil apod., ale bývají celkově zanedbané) nebo naopak „bohaté“ (mají všechno lepší než ostatní). Může se jednat o děti „vzorné“ jak v chování, tak i v prospěchu, ale i ty celkově pomalejší, děti ostýchavé či neobratné v navazování kontaktu, v některých třídách o děti charakterově nebo intelektově v pozitivním slova smyslu výjimečné, stejně jako o děti s nějakým fyzickým handicapem. Ohrožené jsou i děti, které do třídy přišly nově, a děti, které jsou velmi uzavřené. A pak jsou zde děti s problematickým chováním - „protivné“, agresivní, hyperaktivní, sociálně a emočně nezralé. Některé z nich mají stanovenu diagnózu a bývají ve třídách v rámci inkluze (např. děti s poruchou autistického spektra), některé se prostě jen nepříjemně chovají.

Je jasné, že samotná odlišnost nebo zvláštní chování dítěte nevedou automaticky k jeho vyčlenění z kolektivu. Je mnoho tříd, kde jsou tyto děti plně integrované, brané za platné členy kolektivu a jejich odlišnost nikdo neřeší. Může to být samozřejmě dáno příznivým osobnostním složením třídy. Domnívám se však, že ve většině případů nejde o náhodu, ale že v pozadí stojí skvělá práce třídního učitele (případně celého týmu pedagogů) - . Učitelé v takových třídách nejspíš také oceňovali vhodné a očekávané chování žáků, nebrali je jako samozřejmost, a pokud se vyskytly problémy, řešili je okamžitě a srozumitelně. V takto vedených třídách pak zpravidla platí:

Pokud se učitelům podaří dovést třídu do takové podoby, pak mají děti ohrožené vyloučením v zásadě vyhráno. Zde se i hyperaktivní dítě chová v rámci svých možností klidněji, protože o jeho výstřelky nikdo nestojí a nikdo je k nim nevybízí. Odlišnost není předmětem negativního nahlížení a každý má v kolektivu místo adekvátní svému vlastnímu zájmu a aktivitě.

Jsou-li ve třídě děti, u kterých je zvýšené nebezpečí, že se stanou obětí vyčleňování z kolektivu, je důležité, aby si učitel všímal, jak se takovým potenciálně ohroženým dětem ve třídě daří, a svým jednáním podporoval jejich zapojení do kolektivu.

Pokud je učitel pro děti autoritou a zároveň je pozorný, empatický a citlivý, pak dokáže vést třídní kolektiv k respektování nejrůznějších odlišností. Dítě ohrožené vyčleněním potřebuje podporu, ostatní děti ve třídě potřebují příklad, vedení a někdy také informace.

V některých případech je tedy skutečně , proč jejich spolužák určitým způsobem vypadá nebo se nějak chová. To se týká zejména dětí se zdravotním postižením. Od učitele to samozřejmě vyžaduje takt a citlivost a také odvahu o problematice mluvit.

V případě je dobré připravit situaci na jeho příchod, zejména když má učitel informaci, že k přestupu došlo ze závažných důvodů (např. šikanování). Neuškodí zavést krátký rituál k přijetí každého nového žáka do kolektivu.

U , by učitel neměl řešit nedostatky v jejich pomůckách nebo vzhledu před třídou, ale zásadně s rodiči, případně by škola měla kontaktovat OSPOD. Zlepšit situaci dítěte totiž může někdy pouze intervence v rodině.

Děti bývají . Respektující přístup učitele bez zesměšňování, který bere dítě, jaké je, a dokáže je povzbudit a ocenit v jiných situacích, většinou stačí, aby to třída přijala a neměla potřebu nic komentovat.

U dítěte z je užitečné projevit zájem o zvyky v jeho zemi nebo komunitě, ale také o to, co mu u nás připadá jiné nebo zvláštní. Je důležité dávat vzor v nehodnotícím přístupu. Pokud je učitel svědkem narážek nebo zesměšňování, není třeba reagovat dramaticky negativně, moralizujícím kázáním, ale se vší vážností se ptát, co tím dotyčný myslel a jak to vlastně myslel, případně se zeptat, co si o tom myslí ostatní, či pojmenovat, jak se dotčené dítě cítí, zejména když je to zcela patrné (pláče, je zaražené, vzteká se).

Jak už jsem uvedla, považuji děti s problematickým chováním za specifickou skupinu v rámci dětí ohrožených vyloučením. Všechno je u nich mnohem složitější. Děti obézní, obrýlené, skutečně vzorné nebo z jiného etnika se ve svém nevýhodném postavení ocitly zcela nevinně, zatímco u dětí s problematickým chováním je zřejmé, že možné odmítání ze strany kolektivu má celkem opodstatněnou příčinu právě v jejich chování. I takové děti však potřebují ochranu a podporu a to samé ve většině případů navíc potřebují i ostatní děti ve třídě. Učitel nepochybně musí - žák, který neustále vyrušuje, ostatní obtěžuje, pomlouvá, v afektu nadává, strká do druhých i jinak je fyzicky napadá, je nepřejícný, uráží se a hádá a je nevypočitatelný ve svých projevech, bude často nesympatický nejen dětem, ale i často učiteli, ať už jsou za tím jakékoliv, třeba i závažné důvody. Do toho přicházejí rodiče, kteří své dítě z pohledu učitele až nepřiměřeně chrání a občas se přitom ohánějí zprávami z pedagogicko-psychologické poradny. Z druhé strany se někdy také ozývají rodiče ostatních dětí a vyžadují po učiteli řešení. Učitel je tedy pod velkým tlakem a lidsky i odborně jde o náročnou situaci.

Důležitý je - tady není vhodné čekat, protože potíže se objeví velmi brzy a snadno může dojít k upevnění nežádoucích projevů. Učitel by měl nastavovat hranice a usměrňovat dítě s problematickým chováním, aby všichni věděli, že je nepřehlíží, zároveň však poskytovat velkou podporu a ocenění takovému dítěti vždy, když se chová „normálně“, a zamezit neodůvodněnému odmítání, odsuzování nebo případnému provokování ze strany ostatních dětí. Měl by tedy dávat hranice třídě, aby takové dítě vědělo, že učitel umí stát i na jeho straně. Učitelé někdy argumentují, že pro děti je nesrozumitelné, když je někdo chválen za věci pro ostatní zcela samozřejmé. To je ovšem právě ten případ, kdy třída potřebuje informaci, proč to učitel dělá.

Chtěla bych zdůraznit, že zde nemluvím o dětech s patologicky agresivním chováním, které ostatním bez zábran a bez vnějších důvodů závažně fyzicky ubližují - ty běžnými pedagogickými postupy do kolektivu integrovat nelze. Jejich chování vyžaduje komplexní přístup, zapojení školního poradenského pracoviště, odborníků, rodičů, OSPOD, sankce, případně bezpečnostní opatření nebo přesun do jiného, vhodnějšího školského zařízení.

Mluvím o dětech, které jsou sociálně a emočně nezralé, impulzivní, často s diagnózou ADHD, které neumějí navazovat kontakt, ale touží po něm a zcela přirozeně se chtějí kamarádit. Citlivá podpora od učitele a přijetí ze strany kolektivu mohou urychlit proces získávání potřebných (i sociálních) dovedností, z čehož nakonec těží všichni: učitel, třída i dotyčný žák.

Někdy učitel při řešení problematického chování dítěte ve třídě potřebuje . A zde může být další zádrhel. Je velmi důležité vytvořit partnerský vztah na bázi „spolupracujeme, aby se dítěti ve škole i mezi dětmi dařilo lépe, je to náš společný zájem a vy i my skutečně děláme, co je v našich silách“. Pokud se to nepodaří, může dojít k situaci, kdy se rodiče stáhnou do obrany, což pokroku nijak nepomáhá a navíc to učitele rozčiluje. Rodiče dětí s problematickým chováním většinou dobře vědí, kde jsou slabiny jejich dítěte, často bývají bezradní a jejich úkol dobře vychovat své dítě (zejména s diagnózou ADHD) je běh na dlouhou trať. Dostane-li se jim porozumění, jak to mají složité, jsou schopni připustit, že náročnou pozici má i učitel. Teprve pak je možné dohodnout plán, co směrem ke škole mohou dělat, aby svému dítěti pomohli. Spolupráce s odborníky, úprava režimu, systém odměn a sankcí za chování ve škole, pružná výměna informací, to všechno pomáhá. A popravdě řečeno pomáhá i vzájemná podpora s učitelem v téměř nekonečné trpělivosti a důvěře, že výchova jde správným směrem.

Na závěr bych chtěla zmínit ještě jeden důležitý aspekt. Zkušenost a zápal jednotlivých učitelů pro úspěšnou práci na prevenci ostrakismu jsou zásadní, nezbytná je však i celkově - otevřenost, podpora učitelům při řešení problémů, zájem o jejich práci ze strany vedení školy, školení zaměřená na komunikaci a metody práce se třídou, budování vzájemné důvěry mezi pedagogy, rodiči a žáky, aktivní a konstruktivní spolupráce pedagogů se školním poradenským pracovištěm. Podle mého názoru je naprosto nezbytnou podmínkou i výměna informací mezi pedagogy (zejména při změně třídního učitele!) a jednotný postup v konkrétních případech. Bez toho se snaha učitelů zabránit vyčleňování dítěte, zejména na druhém stupni ZŠ a na středních školách, stane marnou.