Práce s nemotivovanou skupinou

Nebudu zde zdlouhavě popisovat ani cílovou skupinu (pedagogové), ani co znamená nemotivovaná skupina, případně definice z odborné literatury „jak na nemotivovanou skupinu“, ale budu vycházet ze svých zkušeností se vzděláváním pedagogů, které jsem získala z desetileté praxe psychologa působícího v prevenci a léčbě závislostí. A mohu dodat, že se mám stále co učit.

V současné době vzděláváme pedagogy, kteří k nám sami zavítají na školení, nebo celé/částečné pedagogické sbory, které objednává škola. V této kazuistice¹⁾ se jedná o částečný pedagogický sbor, osm pedagogů víceletého gymnázia z České republiky, pro které školení objednalo vedení školy. Školení trvá celkem šest dní a je zaměřeno na třídnické hodiny. Při objednávání školení vedení zažádalo o termín od pátku do neděle, s tím, že v pátek školení probíhalo od 15 do 20 hodin a o víkendu od 9 do 17 hodin.

Nastal onen den a sedm pedagogů se před patnáctou hodinou dostavilo do našich vzdělávacích prostor. Mohli jste vycítit, že zrovna nadšení nejsou. Na tváři se někteří z nich snažili vykouzlit úsměv, jiní jen nepřítomně usedli na svá místa. Přepočítala jsem pedagogy a zjistila, že jeden z nich se nedostavil. Zeptala jsem se, kdo chybí. Nejdříve nastal „hurónský“ smích a poté přišlo sdělení, že kolega Pavel. Připomíná vám to něco? Ano, tak to se nemýlíte, vaše žáky ve třídě. S potutelnými úsměvy začali kolegovi volat. Pavel zvedl telefon, a když se dozvěděl, že má být na školení, které je od pátku do neděle, tak jsem odpovědi, které se začaly sypat z Pavla do telefonu, slyšela i já. Podrobnosti si věru nechám pro sebe, ale slušné výrazy to nebyly. Na konci jsem dostala informaci, že kolega dorazí o hodinu později.

Když pracujete se skupinou, cítíte její atmosféru, dynamiku. Za sebe jsem si už od začátku říkala v duchu: Těžká, dusná atmosféra, prokládaná negativními výstupy typu Ale kdo by si nechal zkazit takový krásný pracovní víkend. Co myslíte?

Začalo tedy školení. Vizitky (jmenovky), úvodní kolečko - odkud jsem, jak dlouho ve své profesi pracuji, zdali mám doma zvířátko. Dále pak sestavení pravidel skupinou, následované dalším blokem na téma hodnoty. Školení vždy probíhá „interaktivní“ formou, tedy zážitkovou pedagogikou. Pedagogové jsou v roli žáků a sami si vyzkoušejí na sobě, co později budou zažívat jejich žáci, diskuse, reflexe, prokládané technickými vsuvkami, proč a kam daná technika směřuje, na co si dát pozor a podobně. Bylo to těžké, ale ne zdaleka nejtěžší. Běželo mi hlavou, že jsem Musím ale říct, že to nebyla procházka růžovým sadem.

Najednou jsem zaslechla těžké dopady nohou na schodišti; mohli jste tušit, že za dveřmi stojí vtělená negace, odpor, nemotivovanost. Přišel Pavel. Ještě se u nás v „bludišti“ dveří ztratil a za přítomnosti neustálého nadávání jsem mu šla s úsměvem otevřít dveře. Tolik neslušných výrazů za sebou jsem snad naposledy slyšela jako teenager. Blesklo mi hlavou: Stále úsměv na tváři.

Kolega Pavel se přidal k nám do kroužku, ihned odmítl udělat si vizitku a rovnou dodal, že on se tedy nehodlá dále zapojovat a kdy že program laskavě končí. Rozhodla jsem se tedy udělat to samé, co dělám při práci se školní třídou, negativním narážkám nevěnovat pozornost a soustředit se na pozitivní odpovědi a na jedince, kteří spolupracují. Postupně se zbytek skupiny více či méně zapojoval, přidávali se i na začátku „odmítaví“ kolegové. Při druhém vzdělávacím bloku již byli všichni víceméně zapojeni a vtaženi do procesu. A pak se to stalo! Pavel se zapojil, vyjádřil svůj názor, byť byl jeho názor v opozici se všemi ostatními - ale zapojil se. Otočila jsem se na něj, usmála se, poděkovala za vyjádření názoru. Znovu jsem zopakovala, že názor každého z nás je důležitý, že se zde respektujeme navzájem a že jiné názory jsou vítány, neboť nás obohacují a my se z nich můžeme poučit.

Postupně všichni začali vyjadřovat své názory tak, jak je cítí, jak mají nastavené své hodnoty a postoje. I Pavel více komunikoval, a dokonce začal reagovat jako první, aby stihl vyjádřit svůj názor. Atmosféra se uvolnila a nám zbytek pátečního dne uběhl velmi rychle, až jsme byli všichni na konci překvapení. Na konci prvního dne při závěrečném kolečku padaly pozitivní zpětné vazby na to, co si odnáší každý z účastníků. A Pavel? Velmi mne to překvapilo, ale stejně jako byl upřímný se svými výrazy, když přicházel na školení, byl otevřený i v závěrečném kolečku a potřeboval mluvit jako první. Začal větou: Samozřejmě to celé bylo doplněno oním „hurónským“ smíchem. Ostatní pedagogové si odnášeli pocit smysluplně stráveného času, metodiku, nové informace, rady.

Druhý den jsme se sešli a všichni přicházeli s pozitivní náladou, se stejnou, jako když odcházeli, s tím, že se na školení moc těší. Celý den tvrdě pracovali, zapojovali se, kladli otázky, přemýšleli nad situacemi, vžívali se do situací. Byli tak motivovaní, že jsme nakonec sobotní program protáhli, aby měli v neděli volno. Když proběhlo závěrečné kolečko, všichni - včetně Pavla - se ptali, kdy bude zase další školení. Poté všichni zatleskali. A co se nestalo? Seděli na svých místech dál.

V tu chvíli mi blesklo hlavou: Zeptala jsem se jich tedy, proč se nehrnou domů, a oni říkali, že je jim na školení tak dobře, že nechtějí, aby skončilo. Položila jsem tedy další otázku, zdali by mi upřímně mohli říci, co se stalo, že v pátek přišla nemotivovaná skupina, doplněná o odmítavý postoj Pavla, a na konci jsou všichni nadšení a nechce se jim domů. Odpověď byla překvapivá: Pavel řekl, že se rozhodl mi to ztížit, jak jen bude moci, a prostě mi to „zbourá“. Ale jednou se trošičku zapojil a já jsem se na něj otočila s velikým úsměvem a poděkovala jsem mu za jeho zapojení a za vyjádření názoru, byť rozdílného. dodal. Ostatní sdělovali, že si uvědomovali, že přišli naštvaní, negativní, s výrazem , ale že si tak nějak uvědomili, že tuhle hru s nimi nehraji. Nevěnovala jsem pozornost jejich stížnostem a reagovala jsem jen při jejich zapojení, motivované reakci, jako kdybych měla před sebou polopropustný štít, který odráží vše negativní a přijímá jen pozitivní. A že chtěli to samé.

Upřímně, takto jsem vůbec nepřemýšlela. Mým cílem nebylo tuto skupinu namotivovat tak, že nebudou chtít ani odejít. Mým cílem bylo jim co nejlépe předat, co znám. Při práci se skupinou se snažím vnímat její dynamiku, ale zároveň se nenechat „převálcovat“. Teorii máme dostatečně zvnitřněnou a využíváme ji spontánně, ale bezpochyby se do naší práce promítá i naše osobnostní nastavení, které může celý proces podpořit. Také vycházím z vlastní zkušenosti, z koučinku a tzv. mindfulness. Pokud bych to měla shrnout, změny jsou nevyhnutelné, jsou žádoucí a vše se dá přetvořit v pozitivní. Takže pokud mi dnes kolegové říkají, že se s pedagogy nedá pracovat, já říkám, že dá. Jsou stejně pozitivní a motivovaní, jako jsme my. Jen najít cestu k nim, otevřít jim oči a zjistit, co všechno se v nich skrývá. „Moje“ nemotivovaná skupina je toho zářným příkladem a já jsem na ně pyšná, protože v sobě našli motivaci, pozitivitu a chuť pracovat To, co si odnesli, je jejich zásluha, protože si odnášejí to, co „investovali“. Za to jsem jim moc vděčná.