Jestliže nerozumíme vlastní historii, jsme prý odsouzeni k tomu, abychom opakovali všechny chyby, kterých jsme se kdy jako společnost dopustili. Nechme stranou, že neexistuje pouze jedna verze výkladů historie, jen řada našich leckdy protikladných interpretací. Prý ovšem totéž platí i pro děti a dospívající (koneckonců i pro nás dospělé), o kterých prohlašujeme, že nejsou ochotni brát vážně poučení nás moudrých starších, která vycházejí právě z vlastních životních zkušeností. A všechno tak musí znovu zažít na vlastní kůži i se všemi nepříznivými dopady.
Osobně se zamýšlím, jaká validní ponaučení jsme s to načerpat pro edukaci současných i dalších generací dětí z vlastního dětství, tedy z vlastní minulosti, když v pozdní dospělosti máme už dostatek podkladů i souvislostí a snažíme se porozumět svému životu nebo i využít získané vlastní zkušenosti či zkušenosti podobně starých vrstevníků. Dokážeme vůbec reflektovat individuální a jedinečnou zkušenost, extrahovat přesně podstatné vlivy a souvislosti a vyvodit z nich odpovídající obecné nebo i specifické pod